ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.807.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 807/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2014 o dovolání obviněného M. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 9 To 34/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 105/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 3 T 105/2013, uznal obviněného M. D. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že (společně s obviněným V. P.)
„od přesně nezjištěného dne měsíce listopadu 2012 do 28. 1. 2013 na území okresu P. s úmyslem zmocnit se násilím finančních prostředků určených k vyplácení důchodů převážených poštovními doručovateli České pošty, s.p. v D., po předchozí vzájemné domluvě společně plánovali a připravovali podmínky k provedení loupeže tím, že v úmyslu ověření pohybu poštovního vozu, jeho dojezdových časů a chování poštovních doručovatelů, nejprve M. D. a V. P. zaslali nejméně v 6 případech, naposledy dne 25. 1. 2013, poštovní zásilku ve formě dopisu do místa plánovaného přepadení, a to odlehlé rekreační chaty v katastru obce B., okr. P., kam instalovali v několika případech před doručením zásilky svou poštovní schránku, dále zbudovali v blízkosti místa doručení úkryt z větví pro 2 osoby maskovaný mezi stromy, natypovali místo pro převlečení oděvu před přepadením, místo pro odstavení vozidla na lesní cestě ve vzdálenosti do 300 metrů od plánovaného místa přepadení a únikovou trasu po polní cestě směrem k obci S. H., okr. P., následně společně V. P. a M. D. oslovili V.D., s tím, že pokud se zúčastní plánované loupeže tím, že bude hlídat u předem natypovaného místa u silnice, naproti příjezdové cestě k chatě … a vysílačkou bude informovat do úkrytu M. D. a V. P. o přijíždějícím vozidle České pošty, s.p., tak obdrží ze získaných peněz finanční částku ve výši 15.000,- Kč, s čímž V. D. souhlasil, přičemž M. D., V. P. a V. D. společně nejméně ve třech případech naplánované přepadení simulovali tak, že M. D. a V. P. odeslali poštovní zásilku, společně dojeli vozidlem M. D. zn. škoda Octavia, stříbrné barvy, na místo pro převlečení, kde si M. D. a V. P. převlékli oděv, oba se nastříkali z důvodu zmatení pachových stop deodorantem a biolitem ve spreji, přejeli na místo, kde zanechali vozidlo, každý si vzal ruční vysílačku zn. Sencor naladěnou na stejný komunikační kanál, vzali z vozidla poštovní schránku, přešli na místo, kde hlídal V.D., který zde zůstal a M. D. s V. P. přešli k chatě …, kam instalovali schránku a schovali se do připraveného úkrytu, odkud měli provést násilný útok na poštovní doručovatele, při příjezdu poštovního vozu k chatě … z úkrytu sledovali chování a pohyb doručovatelů, po jejich odjezdu dali vysílačkou předem domluvený signál „konec“, přemístili se lesem k vozidlu a odjeli připravenou únikovou trasou do obce S. H., přitom jejich plán při loupeži byl takový, že M. D. po příjezdu poštovního vozu k chatě … srazí na zem doručovatele, který ponese zásilku ke schránce, zatímco V. P. přiběhne k poštovnímu vozidlu, použije proti druhému doručovateli slzotvorný pepřový prostředek a vezme mu z vozidla poštovní brašny s finančními prostředky určenými na výplaty důchodů v předpokládané výši okolo 400.000,- Kč, následně po přepadení odjedou přes S. H. do obce N. K., odkud V. D. a V. P. odjedou autobusem do P. a M. D. odjede do obce D. k lékaři své dcery“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a podle §44 tr. zákoníku upustil u obou obviněných od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 20 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, č. j. 12 To 35/2013-2174. Podle §101 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku soud zabral (v rozsudku podrobně popsané) věci.
Proti citovanému rozsudku podali oba výše jmenovaní obvinění a rovněž státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněných) odvolání. Krajský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem dne 31. 1. 2014, sp. zn. 9 To 34/2014, tak, že v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a s použitím §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými, že
„od přesně nezjištěného dne měsíce listopadu 2012 do 28. 1. 2013 na území okresu P. s úmyslem zmocnit se násilím finančních prostředků určených k vyplácení důchodů převážených poštovními doručovateli České pošty, s.p. v D., po předchozí vzájemné domluvě společně plánovali a připravovali podmínky k provedení loupeže tím, že v úmyslu ověření pohybu poštovního vozu, jeho dojezdových časů a chování poštovních doručovatelů, nejprve M. D. a V. P. zaslali nejméně v 6 případech, naposledy dne 25. 1. 2013, poštovní zásilku ve formě dopisu do místa plánovaného přepadení, a to odlehlé rekreační chaty v katastru obce B., okr. P., kam instalovali v několika případech před doručením zásilky svou poštovní schránku, dále zbudovali v blízkosti místa doručení úkryt z větví pro 2 osoby maskovaný mezi stromy, natypovali místo pro převlečení oděvu před přepadením, místo pro odstavení vozidla na lesní cestě ve vzdálenosti do 300 metrů od plánovaného místa přepadení a únikovou trasu po polní cestě směrem k obci S. H., okr. P., následně společně V. P. a M. D. oslovili V. D., s tím, že pokud se zúčastní plánované loupeže tím, že bude hlídat u předem natypovaného místa u silnice, naproti příjezdové cestě k chatě … a vysílačkou bude informovat do úkrytu M. D. a V. P. o přijíždějícím vozidle České pošty, s.p., tak obdrží ze získaných peněz finanční částku ve výši 15.000,- Kč, s čímž V. D. souhlasil, přičemž M. D., V. P. a V. D. společně nejméně ve třech případech naplánované přepadení simulovali tak, že M. D. a V. P. odeslali poštovní zásilku, společně dojeli vozidlem M. D. zn. škoda Octavia, stříbrné barvy, na místo pro převlečení, kde si M. D. a V. P. převlékli oděv, oba se nastříkali z důvodu zmatení pachových stop deodorantem a biolitem ve spreji, přejeli na místo, kde zanechali vozidlo, každý si vzal ruční vysílačku zn. Sencor naladěnou na stejný komunikační kanál, vzali z vozidla poštovní schránku, přešli na místo, kde hlídal V. D., který zde zůstal a M. D. s V. P. přešli k chatě …, kam instalovali schránku a schovali se do připraveného úkrytu, odkud měli provést násilný útok na poštovní doručovatele, při příjezdu poštovního vozu k chatě … z úkrytu sledovali chování a pohyb doručovatelů, po jejich odjezdu dali vysílačkou předem domluvený signál „konec“, přemístili se lesem k vozidlu a odjeli připravenou únikovou trasou do obce S. H., přitom jejich plán při loupeži byl takový, že M. D. po příjezdu poštovního vozu k chatě … srazí na zem doručovatele, který ponese zásilku ke schránce, zatímco V. P. přiběhne k poštovnímu vozidlu, použije proti druhému doručovateli slzotvorný pepřový prostředek a vezme mu z vozidla poštovní brašny s finančními prostředky určenými na výplaty důchodů v předpokládané výši okolo 400.000,- Kč, následně po přepadení odjedou přes S. H. do obce N. K., odkud V.D. a V. P. odjedou autobusem do P. a M. D. odjede do obce D. k lékaři své dcery, přičemž k dokonání a ani k pokusu připravovaného činu nedošlo, neboť jim v tom zabránilo zadržení obviněného V. P. dne 28. 1. 2013 .“
Takto popsané jednání obou obviněných (o tučně zvýrazněnou část byl rozsudek nalézacího soudu doplněn, resp. upřesněn) odvolací soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obvinění dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněnému M. D. za něj a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 20 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, č. j. 12 To 35/2013 – 2174, uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (souboru věcí v rozsudku uvedených). Současně zrušil výrok o trestu uložený tomuto obviněnému výše citovanými rozsudky, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Zbývá dodat, že odvolací soud druhému obviněnému V. P. uložil za uvedený zločin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 20 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2013, č. j. 12 To 35/2013 – 2174, podle §205 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (souboru věcí v rozsudku uvedených), když současně zrušil výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z výše citovaných rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále odvolací soud podle §101 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku zabral movité věci v rozsudku podrobně popsané.
Konečně odvolací soud v bodě II. rozsudku vyslovil, že odvolání obou obviněných se podle §256 tr. ř. zamítají.
Obviněný M. D. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Koláře proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde. Podle §20 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za přípravu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zločinu a odstranil nebezpečí, které vzniklo. Je sice pravdou, že trestný čin připravoval, nešlo však o trestný čin loupeže, nýbrž o trestný čin krádeže, od jehož spáchání včas upustil a vše si rozmyslel, čímž jeho trestní odpovědnost zanikla (poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1296/2011). Skutečnost, že se rozhodl nepokračovat v přípravě, prý byla prokázána v průběhu trestního řízení jak jeho výpovědí, tak výpověďmi slyšených svědků.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, č.j. 9 To 34/2014–738, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil s tím, že pouze ponechá zrušený i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 9. 2013, č.j. 3 T 105/2013 – 703, a věc vrátí těmto soudům k novému rozhodnutí“.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že zcela shodná tvrzení obviněný uplatnil i ve svém řádném opravném prostředku (odvolání). Soud druhého stupně se těmito jeho námitkami důsledně zabýval, avšak uplatněnou argumentaci zcela důvodně neakceptoval.
Státní zástupce dále připomenul, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož režim je odlišný od odvolání, proto Nejvyšší soud setrvale rozhoduje tak, že pokud je dovolání budováno výlučně na stejných námitkách, které dovolatel již jednou neúspěšně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, jde o dovolání zjevně neopodstatněné. V této věci jde přitom o obdobný případ. Jestliže obviněný nabídl odlišné skutkové vyjádření důvodu, proč nedošlo k dokonání připravovaného trestného jednání ani pokusu o jeho spáchání, jedná se o námitku, kterou nelze kvalifikovat jako případ nesprávné aplikace norem hmotného práva na učiněná skutková zjištění, nýbrž jde naopak o námitku ryze skutkové povahy. Jestliže obviněný uvedl, že nepřipravoval zločin loupeže, nýbrž se mělo jednat o krádež, odporuje toto tvrzení skutkovým zjištěním, která vyplynula z provedeného dokazování.
V závěru svého podání proto státní zástupce shrnul, že rozhodnutí soudu druhého stupně není zatíženo žádnou vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil výslovný souhlas i s takovým rozhodnutím v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatelem uplatněné námitky směřovaly primárně k učiněnému skutkovému zjištění, neboť ve svém podání předložil svou verzi důvodu, proč nedošlo k dokonání či pokusu trestného činu (konkrétně verzi, že od svého jednání dobrovolně upustil). Taková námitka je však ve své podstatě charakteru skutkového, a tudíž námitkou v dovolacím řízení v zásadě irelevantní (nehledě na to, že identickou námitku obviněný uplatňoval po celé dosavadní trestní řízení).
Mimo to je zjevné, že obviněný si evidentně neuvědomil charakter dovolacího řízení, neboť Nejvyššímu soudu předložil jako dovolání podání, které se obsahově shoduje s odůvodněním odvolání (srov. č. l. 719 a násl. spisu).
Ovšem i v případě, že by shora uvedenou námitku bylo možno považovat (to ovšem jen se značnou mírou tolerance) za námitku pro dovolací řízení relevantní, nebyla by námitkou důvodnou, neboť z obsahu rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný od spáchání trestného činu dobrovolně neupustil. Jeho uskutečnění odkládal na dobu příznivějšího počasí, tj. až nebude sníh, přičemž rozhodného dne 28. 1. 2013, kdy došlo k zadržení spoluobviněného V. P., se sníh na místě plánovaného činu nacházel. Zároveň soudy učinily závěr, že toho dne stále probíhala příprava na provedení činu, neboť ještě dne 25. 1. 2013 obviněný zaslal na místo plánovaného činu dopis a dne 28. 1. 2013 jej jel vyzvednout, přičemž byl na místě zastižen Policií ČR a z místa unikl (v podrobnostech lze odkázat na výklad podaný odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku na str. 8 a na výklad podaný nalézacím soudem na str. 10 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud také správně zdůraznil, že k dokonání ani k pokusu připravovaného činu nedošlo jen proto, že obviněným v tom zabránilo zadržení obviněného V. P.
Za námitku v podstatě skutkového charakteru je třeba považovat i další dovolatelovu námitku, že soudy nesprávně právně posoudily jeho skutek jako přípravu na trestný čin loupeže, a nikoliv jako přípravu na trestný čin krádeže. Takové právní posouzení totiž obviněný opět primárně podmiňuje požadavkem na změnu učiněných skutkových zjištění.
Z formulace tzv. skutkových vět i z obsahu odůvodnění rozsudků soudů obou instancí je přitom zřejmé, že soudy se i touto problematikou pečlivě zabývaly a své závěry přesvědčivě vysvětlily. Charakter činu jakožto „pouhé“ krádeže vylučuje již postup, jakým poštovní doručovatelé opatrují při doručování svěřené finanční prostředky, který znemožňuje, aby jim byly svěřené finanční prostředky odebrány bez použití násilí nebo bez pohrůžky bezprostředního násilí, neboť svěřené prostředky mají neustále pod přímým fyzickým dohledem a ve své dispozici (už proto, že za ně nesou hmotněprávní odpovědnost). V podrobnostech lze zase odkázat na odůvodnění rozsudků jak nalézacího soudu (str. 5 a 10), tak i odvolacího soudu (str. 7, poslední odstavec).
Pokud dovolatel ve svém podání poukázal na výše citované usnesení Nejvyššího soudu, lze jen konstatovat, že jeho obsah ničeho nemění na závěru učiněném v této posuzované věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a