ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.854.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 854/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2014 o dovolání obviněného Ing. M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 68 To 320/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 106/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 3 T 106/2012, uznal obviněného Ing. M. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v době od 1. 12. 2010 do 1. 2. 2012 ve V.M., okr. V., v sídle společnosti Montované stavby, s. r. o. Valašské Meziříčí, Zašovská 71, jako jediný jednatel a jediný společník této firmy v úmyslu získat neoprávněný prospěch uzavíral smlouvy o dílo se záměrem provedené práce neuhradit a této povinnosti se vyhnul tím, že dne 19. 12. 2011 převedl obchodní podíl společnosti Montované stavby, s. r. o. na P. N., který nehodlal v oboru podnikat,
takto: 1/ dne 1. 12. 2010 uzavřel smlouvu o dílo se společností Statika-Dynamika, s. r. o. Brno, Havlenova 73/20, ve znění dvou dodatků, jejímž předmětem bylo zpracování projektové dokumentace na provedení stavby „Skladová hala KSK Rožnov“ a poté, co poškozená společnost Statika-Dynamika dílo vypracovala a zaslala, dohodnutou cenu ve výši 70.420,- Kč nezaplatil, a to přesto, že se jednalo o subdodávku pro společnost Ferrum Bau, s. r. o., ve které byl obviněný rovněž jediným jednatelem a společníkem a společnosti Ferrum Bau hlavní investor stavby společnost KSK-Systém s. r. o. Zubří řádně platila podle smlouvy uzavřené dne 18. 10. 2010,
2 / dne 25. 3. 2011 ve V. M., okr. V., uzavřel se společností KANO stavitelství, s. r. o. Praha 3, smlouvu o dílo na „Přístavbu hal a showroomu Kunice“, když podle této smlouvy a dodatků č. 1-4 společnost KANO stavitelství provedla dohodnuté stavební práce, faktury na částku ve výši 520.680,- Kč neuhradil, také neuhradil faktury za pozastávky ve výši 196.924,- Kč a poškozené společnosti KANO stavitelství s. r. o. tak způsobil škodu ve výši 766.101,- Kč, přičemž se jednalo o subdodávku pro společnost Ferrum Bau, s. r. o., ve které byl obviněný rovněž jediným jednatelem a společníkem a společnosti Ferrum Bau hlavní investor stavby společnost GATO, s. r. o. Praha 4, Michle, zálohové faktury platila v dohodnutém termínu podle smlouvy ze dne 3. 2. 2011,
3/ dne 9. 5. 2011 uzavřel smlouvu o dílo se společností UNISTAD s. r. o., Suchdol nad Odrou, jejímž předmětem bylo zřízení základových patek na stavbě „Jízdárna Kletné“ a poté, co stavba byla řádně dokončena a předána, fakturu za provedené dílo ze dne 30. 5. 2011 na částku 200.290,- Kč v termínu splatnosti ani později neuhradil, zaplatil pouze částku 40.000,- Kč, čímž poškozené společnosti UNISTAD s. r. o. způsobil škodu ve výši 160.290,- Kč, a to přesto, že se jednalo o subdodávku pro společnost Ferrum Bau, s. r. o., ve které byl obviněný rovněž jediným jednatelem a společníkem a společnosti Ferrum Bau hlavní investor stavby Ing. J. J. řádně platil podle smlouvy uzavřené dne 9. 3. 2011,
4 / dne 24. 10. 2011 ve V. M., okr. V., uzavřel s poškozeným Ing. D. R. smlouvu o dodávce ocelové konstrukce haly rozměrů 15x12,5x5 m včetně nátěru v Š., kdy se jednalo o subdodávku pro společnost Ferrum Bau s. r. o., v níž byl obviněný rovněž jediným jednatelem a společníkem, poté, co poškozený D. R. konstrukci haly dodal podle dohodnutých smluvních podmínek, záměrně prodlužoval převzetí díla a přesto, že investor celé stavby společnost Pressto Trend s. r. o. za dodávku zaplatila v plné výši společnosti Ferrum Bau s. r. o., poškozenému Ing. D. R. přes opakované urgence nezaplatil a způsobil mu tak škodu ve výši nejméně 250.351,- Kč,
5 / dne 10. 11. 2011 uzavřel smlouvu o dílo s M. K. na stavbu „Hala a Showroom Kunice“ a přesto, že byly dohodnuté práce na objektu poškozeným řádně provedeny a předány, fakturu ze dne 1. 12. 2011 na částku 167.534,-Kč nezaplatil, ve dvou splátkách uhradil pouze 30.000,- Kč a poškozenému M. K. tak způsobil škodu ve výši 137.534,- Kč, přičemž se jednalo o subdodávku pro společnost Ferrum Bau, s. r. o., ve které byl obviněný rovněž jediným jednatelem a společníkem a společnosti Ferrum Bau hlavní investor stavby společnost GATO, s. r. o. Praha 4, Michle, zálohové faktury platila v dohodnutém termínu podle smlouvy ze dne 3. 2. 2011,
obviněný tak celkem způsobil škodu ve výši 1.384.696,- Kč.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu za to podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na pět let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. K., bytem O., K., částku ve výši 137.534,- Kč a spol. Kovo Ostrava, Ing. D. R., místo podnikání Ostrava – Michálkovice, Obecní 86/1, 715 00 Ostrava, IČ 74474065, škodu ve výši 250.351,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal společnost KANO stavitelství, s. r. o., Praha 3, Blahníkova 550/4, IČ: 29015316, s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a na toto řízení odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody i poškozeného M. K.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, tak že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Hampla proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nejprve do svého podání doslovně překopíroval obsah svého odvolání ze dne 15. 10. 2013, v němž velmi obsáhle rozebral skutkový děj v jeho věci, a teprve následně dodal, že důvody jeho podání vyplývají z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (a že zejména odkazuje na jeho strany 4 až 6).
Obviněný vyslovil přesvědčení, že jeho věc nebyla správně právně vyhodnocena především z pohledu aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy tuto zásadu neuplatnily a jeho jednání hodnotily pouze z pohledu trestněprávních norem, aniž by uvažovaly, zda lze právní vztahy projednávané věci napravit řízením jiným (netrestním), zejména obchodněprávním. Nesprávné právní hodnocení napadal již v odvolání, jehož podstatné znění v dovolání znovu citoval.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že u skutku pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně bylo znaleckým posudkem prokázáno, že dílo podle smlouvy nebylo řádně provedeno. Okresní soud však tento posudek odmítl a krajský soud konstatoval, že předložením tohoto posudku obhajoba směřovala k prokazování skutečností, které se měly prokazovat spíše v rámci obchodně – právního sporu. Toto konstatování obviněný nepřijal, neboť vytváří dojem existence dvojího práva, které je na sobě zcela nezávislé na jedné straně práva civilního a druhé na straně práva trestního. Řešení trestněprávní cestou výrazně narušuje princip rovného postavení účastníků smluvního vztahu, v tomto případě smlouvy o dílo. V případě, že by došlo k obchodněprávnímu sporu, měly by obě strany sporu rovné postavení a břemeno tvrzení a důkazní. V trestním řízení je tato rovnost zásadním způsobem narušena, kdy tzv. poškozený je v postavení svědka.
Obviněný dále prezentoval svůj názor, že vyvstala i otázka ochrany jeho ústavního práva na spravedlivý proces, když tvrdil, že pokud se týká uvedeného bodu 1/ výroku o vině nebylo dílo ze strany poškozené provedeno řádně a v podstatě jí nevznikl nárok na úhradu sjednané ceny díla. Tytéž právní závěry vyslovil i ke skutku pod bodem 4/ výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, kde bylo podle jeho názoru prokázáno, že dílo nebylo provedeno řádně a nárok na zaplacení ceny v podstatě nevznikl. I zde mělo dojít k uplatnění práva obchodního, nikoli k aplikaci trestněprávní odpovědnosti. V posouzení těchto dvou skutků spatřoval nesprávné právní posouzení a nesprávný hmotněprávní závěr odvolacího soudu.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatel namítl, že se nelze ztotožnit s právním hodnocením, že měl již v okamžiku uzavření obchodního případu úmysl nezaplatit, když jednoznačně jevil snahu tento závazek narovnat, nemůže mu být kladeno za vinu, že za poškozeného jednala osoba, která následně spol. KANO stavitelství s. r. o. podvedla a finanční částku, kterou zaplatil, si ponechala. Odkázal přitom na právní stanoviska uvedená v jeho odvolání.
Obviněný rovněž vyslovil nesouhlas s právním hodnocením odvolacího soudu ve vztahu k úmyslu, který měl mít a který byl podle odůvodnění napadeného usnesení jednak podvodný a jednak jej měl mít již v okamžiku uzavření jednotlivých obchodních případů. Pro takový závěr prý nebyly provedeny důkazy a důvody soudů obou stupňů jsou nepodloženou spekulací. Nesouhlasil s právním hodnocením spočívajícím v tom, že v případě, že chtěl cenu díla splácet, jednalo se o podvodný úmysl – tato konstrukce by musela vést k postihu všech dlužníků, kteří své dluhy splácejí. Skutečnost, že byl účasten ve více společnostech, nelze automaticky hodnotit jako skutečnost prokazující trestněprávní úmysly.
Kromě shora uvedených námitek dovolatel uvedl, že spatřuje problém i v uloženém trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání dvou let, který je sice v rámci zákonného ustanovení a výměry, avšak v rozporu s §38 tr. zákoníku, neboť je nepřiměřený povaze jednání a skutečnostem zjištěným okolo jeho osoby. Nebyly zjištěny okolnosti, které by měly vést k trestu nepodmíněnému. Je osobou netrestanou, řádného života a v průběhu řešení obchodních případů projevil snahu napravit důsledky, které s sebou přinesl převod obchodního podílu na P. N. Účel trestu by tak u něj splnila i jen pohrůžka trestem odnětí svobody, případně jiný druh trestu.
V závěru této části svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
V samém závěru svého podání pak dovolatel vyslovil, že má za to, že v dané věci je možno a nutno aplikovat §265h odst. 3 tr. ř., a proto navrhl, aby okresní soud podle tohoto ustanovení předložil věc Nejvyššímu soudu s návrhem na odložení výkonu trestu odnětí svobody do doby, než Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodne.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolací argumentaci obviněného nejprve uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle jeho názoru v dané věci nenastala, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Z nich je potom zejména zřejmé, že obviněný uzavíral za společnost Montované stavby, s. r. o., smlouvy popsané v bodech 1/ až 5/ rozsudku s cílem neuhradit v nich popsané závazky, a následně i převedl jmenovanou společnost na jinou osobu (P. N.), kterému nepředal žádné podklady a který vystupoval v podstatě v pozici tzv. bílého koně. Bylo rovněž zjištěno jednak to, že v době, kdy uzavíral časově pozdější ze smluv, smlouvy dřívější již neplnil, a že byl povinen plnit (pokud dílo nebylo zcela zhotoveno, stalo se tak s ohledem na absenci plateb z jeho strany). Tyto závěry přitom jednoznačně vyplynuly z provedených důkazů, zejména ze zástupců poškozených subjektů a z listin.
Pokud tedy obviněný v dovolání takto zjištěný skutkový stav zpochybnil, státní zástupce jeho argumentaci neshledal relevantní. Nejinak tomu bylo i pokud obviněný v konečném důsledku sice napadl též hmotně právní posouzení věci (konkrétně svého zavinění), avšak vycházel přitom z odlišných skutkových úvah, než jaké vyslovily oba soudy nižších stupňů.
K další námitce obviněného, že soudy dříve činné ve věci, ač měly, neaplikovaly zásadu subsidiarity trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a v důsledku toho mu i uložily nepřiměřený trest, státní zástupce uvedl, že jednání obviněného je zcela standardním případem podvodného jednání, navíc naplňujícího znak kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněnému lze toliko přisvědčit, že součástí skutkového děje je i obchodněprávní rovina (neboť nebylo plněno z obchodněprávního závazku), což ovšem současně existující trestněprávní rovinu (a z ní vyplývající možnost trestního postihu) nijak bez dalšího neeliminuje. S argumentací obviněného se proto v daném rozsahu neztotožnil.
K poslední námitce obviněného směřující proti výroku o trestu, jenž shledával nepřiměřeným, státní zástupce namítl, že výrok o trestu lze napadnout především za užití §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (poukázal přitom na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Ani v tomto případě proto obviněnému nepřisvědčil.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť předloženou dovolací argumentaci není možné v žádné její části akceptovat pro zjevnou neopodstatněnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Už z pohledu zákonného vymezení obviněným uplatněného dovolacího důvodu je evidentní, že pod něj nelze podřadit námitku uložení nepřiměřeného trestu (konkrétně nepodmíněného trestu odnětí svobody).
K tomu lze v obecné rovině uvést, že námitku vztahující se k uloženému trestu lze podat pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou námitku avšak dovolatel ve svém podání neuplatnil, naopak sám konstatoval, že uložený trest je v rámci zákonného ustanovení a výměry. Je tak zjevné, že tato dovolatelova námitka se zcela míjí jak s uplatněným dovolacím důvodem, tak důvodem dovolání zmíněným výše.
Obdobně je z výše vedeného pohledu zřejmé, že dovolatel mylně zaměnil dovolací řízení za druhé odvolací řízení, neboť Nejvyššímu soudu ve svém podání předložil v podstatě obsah svého předchozího odvolání. Tím zřetelně opominul, že o jeho odvolání již pravomocně rozhodl soud druhého stupně v odvolacím řízení. Proto je zapotřebí dovolateli připomenout, že dovolací řízení není jakýmsi „druhým odvolacím řízením“, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož režim je odlišný od odvolání, a že v něm nelze provádět opětný přezkum námitek, které obviněný již jednou neúspěšně uplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal.
Nadto i kdyby vyslovované námitky nebyly již jednou vypořádány v odvolacím řízení, bylo by je nutno i tak odmítnout co by námitky z hlediska řízení dovolacího irelevantní, neboť naprostá většina námitek vkopírovaných do textu dovolání je charakteru námitek zpochybňujících skutkový stav v daném případu a jedinou výjimkou je průběžné tvrzení obviněného, že v jeho věci chybí úmysl, tj. není naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
V podstatě jedinou relevantně uplatněnou námitkou bylo dovolatelovo tvrzení, že jeho věc nebyla správně posouzena s ohledem na zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. V rámci této námitky poukazoval především na skutky popsané pod body 1/ a 2/ rozsudku nalézacího soudu, když současně (bez podrobnější argumentace) tvrdil, že je tím porušován princip rovného postavení účastníků smluvního vztahu a následně i jeho právo na spravedlivý proces.
Jakkoliv Nejvyšší soud se zřetelem k ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. považuje za nadbytečné na tomto místě znovu podrobně rekapitulovat celý zjištěný skutkový děj, přece jen shledává potřebným některé skutečnosti zmínit a zdůraznit. Dovolatel byl (mimo své účasti v jiných obchodních společnostech) společníkem a jednatelem v obchodní společnosti Montované stavby, s. r. o., a ve společnosti Ferrum Bau, s. r. o. Z pozice jednatele společnosti Montované stavby, s. r. o., uzavíral jako objednatel se třetími subjekty jako zhotoviteli smlouvy o dílo, přičemž ve všech případech se jednalo o subdodávku společnosti Montované stavby, s. r. o., pro nadřazeného objednatele Ferrum Bau, s. r. o. Platby od hlavních investorů staveb inkasovala společnost Ferrum Bau, s. r. o., závazky z objednávek učiněných společností Montované stavby, s. r. o., však zůstávaly na společnosti Montované stavby, s. r. o., která poté své závazky nehradila řádně a včas zhotovitelům, tj. jednotlivým poškozeným. V krátkém časovém období od 1. 12. 2010 (datum uzavření 1. smlouvy o dílo) do 10. 11. 2011(datum uzavření 5. smlouvy o dílo) takto uzavřel jako jednatel společnosti Montované stavby, s. r. o., celkem 5 smluv o dílo, u nichž neuhradil své závazky zhotovitelům řádně a včas, a dne 19. 12. 2011, aniž by informoval své věřitele, převedl svůj obchodní podíl a jednatelství této zadlužené společnosti na P. N., který se jednak v dané době nacházel ve vážných existenčních problémech, jednak nehodlal v oboru podnikat, a jemuž nepředal ani obchodně – účetní dokumentaci jmenované společnosti. Takový postup obviněného bezpochyby ukazuje na to, že se tímto způsobem chtěl zbavit odpovědnosti za své závazky, čímž nejenže porušil pravidla poctivého obchodního styku, ale zároveň tím překročil i mez práva trestního.
Zejména tyto skutečnosti mají zásadní význam pro řešení relevantně uplatněné dovolatelovy námitky, kterou požadoval svou beztrestnost s odkazem na subsidiaritu trestní represe a zásadu „ultima ratio“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je třeba alespoň stručně uvést, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Z toho vyplývá, že aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je přitom doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest.).
Na základě těchto obecných úvah je i podle názoru Nejvyššího soudu naprosto vyloučené, aby zjištěný (shora popsaný) čin obviněného byl posuzován jako čin, který by byl společensky méně škodlivý, anebo u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví. Jestliže oba soudy nižších instancí zcela správně došly k závěru, že obviněný jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně již naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nepochybily. Je totiž zřejmé, že činnost, za niž byl souzen, spočívala v jednání, které již stojí mimo rámec běžných občanskoprávních vztahů, jichž zneužil. Obviněný mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně naplnil všechny znaky uvedeného trestného činu, a to nejen v jeho základní, ale i kvalifikované podobě. Už to plně svědčí pro závěr, že byly splněny všechny předpoklady pro jeho trestněprávní odpovědnost.
Řešení věci v rámci civilního řízení nemohlo z hlediska principu ultima ratio postačovat. Především jednání obviněného nelze reparovat prostředky civilního práva, neboť obchodní společnost Montované stavby, s. r. o., nebyla schopna své smluvní závazky uhradit. Daný závěr byl bez jakýchkoliv pochybností zjištěn a zdůvodněn jak soudem nalézacím tak i soudem odvolacím, a to i přesto, že obviněný se snažil tento závěr zpochybnit tvrzením, že společnost ve ztrátě neznamená společnost insolventní (k tomu viz např. stranu 30 rozhodnutí nalézacího soudu, kde se uvádí, že po ekonomické stránce byla společnost Montované stavby, s. r. o., ve ztrátě, řádově to byly stovky tisíc korun, společnost Ferrum Bau, s. r. o., byla po obchodní stránce na nule). Z výpovědi svědka P. N. navíc vyplynulo, že na sebe převedl obchodní podíl společnosti Montované stavby, s. r. o., s tím, že je to dočasně a obchodní podíl bude (dále) převeden. Již proto nelze dovodit, že by mohlo postačovat projednání věci v civilním řízení. Zjištěné jednání obviněného je třeba postihovat rovněž z hlediska generální prevence, neboť nelze připustit, aby takovýmto způsobem bylo tolerováno porušování smluvních závazků a zpochybňovány principy závaznosti smluv a poctivého obchodního styku.
Tvrzení dovolatele, že jeho případ nepodléhá právu trestnímu, nýbrž je pouze běžným obchodněprávním sporem, je sice běžnou, ale samozřejmě lichou argumentací pachatelů trestných činů se základem v obchodních vztazích. Kdyby jeho jednání bylo jednáním v rámci poctivého obchodního styku, byly by v případu přítomny důvěryhodné znaky svědčící o jeho snaze dodržovat smluvní ujednání (zásada „ pacta sunt servanda“ ) a při komplikacích použití zákonných postupů řešení situací nastalých v obchodním styku (např. informace o mimořádných okolnostech komplikujících dohodnuté plnění, kontaktování věřitelů z vlastní iniciativy, řádná jednání se všemi zúčastněnými věřiteli, návrhy řešení, návrhy změn smluvních ujednání apod.), a naopak by absentovaly znaky svědčící o nepoctivém jednání (nekontaktnost, převod obchodního podílu na třetí osobu v existenčních potížích, tedy na tzv. bílého koně).
Poslední námitka obviněného, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl (zejména u skutku pod bodem 4/ rozsudku nalézacího soudu) jakožto „úmyslu nezaplatit“ již v okamžiku uzavření jednotlivých obchodních případů, se zdánlivě jeví jako námitka relevantní. Její uplatnění však obviněný nepřímo podmiňuje požadavkem na změnu skutkových zjištění, což je požadavek, jenž se (z důvodů již výše vyložených) naprosto míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Proto se Nejvyšší soud touto námitkou blíže nezabýval, nehledě na to, že by jí ani nemohl přisvědčit. S ohledem na celkový skutkový stav věci, tak jak byl podrobně uveden ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu a pečlivě vysvětlen v odůvodněních rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, nelze mít jakékoliv pochyby i o naplnění subjektivní stránky (úmyslu) obviněného jako pachatele trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je považoval za zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný ve svém podání rovněž požadoval, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu navrhl odložení uloženého trestu nebo přerušení jeho výkonu, předseda senátu soudu prvého stupně takový návrh neučinil. Nejvyšší soud proto o uvedeném podnětu obviněného neměl povinnost rozhodnout. K případnému postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu (už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání) důvody neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a