ECLI:CZ:NS:2015:11.TCU.166.2014.1
sp. zn. 11 Tcu 166/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 17. února 2015 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky, T. M. , rozsudkem Soudu v Bolzanu, Italská republika, ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 4881/12, se zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Soudu v Bolzanu, Italská republika, ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 4881/12, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2012, byl T. M. uznán vinným přečinem podle čl. 186 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 285 ze dne 30. 4. 1992 – zákona o dopravě a italského trestního zákona, a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 16.850 euro, se stanovením náhradního trestu ve výši 65 (šedesát pět) dnů ohledně částky 16.250 euro, a dále k trestu zákazu řízení motorových vozidel na 16 (šestnáct) měsíců a k trestu propadnutí věci – osobního automobilu, s podmíněným odkladem jejich výkonu.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se T. M. dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že řídil po požití alkoholických nápojů vozidlo SPZ ....... ve stavu opilosti, kdy mu byla naměřena hladina alkoholu v krvi 2,62 a 2,64 g/l.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Tento svůj návrh podrobně odůvodnilo, a to zejména poukazem na závažnost spáchaného trestného činu vyplývající ze stavu opilosti odsouzeného při řízení motorového vozidla.
Nejvyšší soud věc přezkoumal a dospěl k těmto závěrům:
Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu , který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že T. M. je státním občanem České republiky a byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž jeho odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky. V posuzované věci jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Tím jsou splněny formální podmínky vyžadované ustanovením §4a odst. 3 zákona.
Kromě splnění výše uvedených formálních podmínek, zákon vyžaduje existenci dalších dvou podmínek materiální povahy, které musí být naplněny kumulativně. I když trestní zákoník na předmětný trestný čin uvedený v §274 odst. 1 stanoví trest odnětí svobody v maximální výši pouze jednoho roku, tak s ohledem na konkrétní okolnosti jeho spáchání lze přisvědčit podanému návrhu v tom, že se T. M. dopustil závažného činu ve smyslu první materiální podmínky předpokládané v §4a odst. 3 zákona. Společenská škodlivost jeho trestného jednání je totiž výrazně zvyšována množstvím naměřené hladiny alkoholu v krvi v době řízení osobního motorového vozidla, i když z obsahu předloženého spisového materiálu žádné bližší podrobnosti nevyplývají.
Naproti tomu stejný závěr nebylo možno učinit ve vztahu k druhé materiální podmínce tohoto ustanovení, jíž je kritérium druhu uloženého trestu. Pokud jde o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž „…se za citelný trest odnětí svobody odůvodňující zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů považuje nepodmíněný trest …v trvání alespoň jednoho roku.“ a že „… se rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona vydává pouze u uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody v rozsahu minimálně jeden rok …“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010 a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013). Obdobný právní názor byl vysloven v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. v usnesení ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tcu 12/2006, kdy ve vztahu k hierarchii druhů trestů Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že „…uložený podmíněný trest odnětí svobody vzhledem ke svému charakteru, zařazení v hierarchii sankcí v českém trestním právu a vzhledem k jeho konkrétní výměře postup podle shora uvedeného ustanovení (tj. tehdejšího ustanovení §4 odst. 2 zákona – nyní jde o §4a odst. 3 zákona) neodůvodňuje.“ K tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 83/2002, sp. zn. 11 Tcu 51/2005, sp. zn. 11 Tcu 69/2006.
Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal důvod ke změně této judikatury, když T. M. ani nebyl uložen trest odnětí svobody. Je skutečností, že mu byly uloženy celkem tři druhy trestů – peněžitý trest, trest zákazu činnosti a trest propadnutí věci, ovšem z cizozemského rozsudku vyplývá, že v případě posléze uvedených dvou trestů došlo k jejich podmíněnému odkladu.
Je třeba také připomenout dikci §11 odst. 2 tr. zákoníku (s účinností od 27. 4. 2012), kdy pro účely trestního řízení se na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, a to za podmínky oboustranné trestnosti činu. Je tak zřejmé, že českým orgánům činným v trestním řízení nic nebrání v tom, aby na výše označené rozhodnutí italského soudu bez dalšího (jen při splnění podmínky oboustranné trestnosti činu) nahlížely ex lege jako na odsouzení soudem České republiky, přičemž z opisu evidence Rejstříku trestu vyžádaného Nejvyšším soudem ze dne 12. 11. 2014 vyplývá, že předmětné cizozemské odsouzení je evidováno ve zvláštní části opisu, a tedy na základě toho je snadno zjistitelné pro orgány činné v trestním řízení, které z něj mohou vyvodit příslušné právní důsledky.
V ustanovení §4a odst. 3 zákona vyžadované další zvláštní podmínky (tj. závažnost činu a druh uloženého trestu) pro to, aby se i pro jiné účely, než pro účely trestního řízení (srov. např. §6 zák. č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon), na toto odsouzení hledělo jako na odsouzení soudem České republiky, však v posuzované věci z důvodů výše uvedených splněny nebyly. Proto Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík