ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.655.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 655/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 dovolání podané obviněným P. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 7 To 237/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 110/2013 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 2 T 110/2013, byl obviněný P. C. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to digitální váhy.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že od poloviny roku 2012 do září roku 2013 zejména v L. a na jiných místech v okrese M. bez příslušného oprávnění dle zákona č. 167/1998 Sb. prodával, zdarma poskytoval a zprostředkovával pro jiné psychotropní látku metamfetamin, uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., a omamnou látku konopí, uvedenou v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., osobám z řad toxikomanů (v rozsudku vyjmenovaným včetně množství látky a počtu případů); přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 42 T 220/2010, pravomocným od 15. 11. 2011, odsouzen mimo jiné pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl dne 9. 5. 2012 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání tří roků, kdy na podmíněné propuštění se vztahuje amnestie z 1. 1. 2013; a přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 7 T 36/2013, pravomocným od 31. 8. 2013, který byl obviněnému doručen dne 22. 8. 2013, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu v trvání jednoho roku se zkušební dobou do 28. 2. 2015.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 7 To 237/2014, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marcely Dřevěné. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu svého dovolání obviněný uvedl, že nemá za prokázané, že by se přisouzeného trestného činu dopustil. Soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že svědkové jsou dlouhodobými uživateli drog. Obviněný je proto považuje za nedůvěryhodné. V praxi se v obdobných příkladech před výslechem svědka nekontroluje, zda není pod vlivem drog, postačí jeho prohlášení. Dále obviněný jmenuje konkrétní svědky, jejichž svědectví rovněž považuje za neprůkazná, což v jednotlivých případech podrobněji rozebírá. Svědek R. C. odmítl vypovídat z důvodu příbuzenského vztahu. V takovém případě nelze podle obviněného přihlížet k jeho dřívější výpovědi. Pokud je ve spise doznání obviněného, že tomuto svědkovi poskytl drogu, je jako jediný důkaz nedostačující. Obviněný ve své výpovědi z 26. 9. 2013 nepopřel, že poskytoval drogu jiným osobám. Z jeho výpovědi však nevyplývá, v jakém množství které osobě drogu poskytl. Za jednoznačně prokázané má obviněný pouze množství drogy, kterou poskytl osmi osobám, jež zde jmenuje. Tím však naplnil pouze skutkovou podstatu trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Soudy podle obviněného nepostupovaly v jeho případě podle ustálené judikatury, především rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1103/2011, 3 Tdo 690/2013 a 5 Tdo 714/2014. Jednoznačně prokázané množství drogy bylo v jeho případě 240 g metamfetaminu, nebyl tedy prokázán značný rozsah ve smyslu rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1103/2011 a 5 Tdo 714/2014. Pokud svědky nebylo prokázáno přesné množství drogy, měly soudy tato svědectví posoudit při ukládání trestu jako přitěžující okolnost.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a v souladu s §283 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest v horní hranici trestní sazby, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že námitky obviněného v drtivé většině uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu.
Naopak lze podle státního zástupce konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci zcela řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se blíže podrobněji zabývat těmi námitkami obviněného, jimiž se pouze pokouší vnutit svou vlastní verzi hodnocení zejména výpovědí slyšených svědků. Obviněným prezentovaný závěr o nesprávnosti užitého právního posouzení se tak opírá zejména o jím provedenou selekci provedených důkazů.
Za určité přiblížení se uplatněnému dovolacímu důvodu však lze podle státního zástupce považovat námitku obviněného, který nenaplnění znaku „ve značném rozsahu“ výslovně odvíjí od hledisek prezentovaných v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1103/2011. Ani v tomto směru se však nelze s obviněným ztotožnit. V tomto uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval na nejednoznačnost výkladu nových pojmů jednotlivých druhů rozsahů zakotvených v novém trestním zákoníku. Pokusil se přitom vymezit na podkladě starší judikatury kvantitativní hlediska pro určení značného rozsahu. Dovodil přitom, že za značný rozsah by měl být považován dvacetinásobek většího rozsahu, za který přitom považoval dvacetinásobek výchozího množství většího než malého konkrétní účinné látky metamfetaminu (báze). V této souvislosti je však třeba podle státního zástupce zdůraznit, že i přes toto rozhodnutí nebyla rozhodovací praxe v oblasti postihu trestné činnosti spojené s drogami nadále zcela jednotná. Na to pak reagoval Nejvyšší soud tak, že ve velkém senátu trestního kolegia přijal sjednocující rozhodnutí sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, z něhož vyplývá, že základním kvantitativním ukazatelem pro stanovení jednotlivých hranic rozsahů má být „kritérium desetinásobku“. Toto rozhodnutí velkého senátu tak judikatorně překonalo předchozí praxi Nejvyššího soudu, včetně i nyní dovolatelem zmiňovaného rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1103/2011. Zároveň citované rozhodnutí velkého senátu výslovně zakotvilo i hlediska pro posouzení hranice rozsahu pro případy, kdy určitá droga obsahující omamnou či psychotropní látku nebyla zajištěna a nebylo tak možno určit konkrétní objem takové zakázané účinné látky. V takovém případě je možno vyjít z celkového množství substance obsahující omamnou nebo psychotropní látku tak, jak tomu bylo i v nyní předkládané věci.
Posuzováno těmito hledisky lze podle státního zástupce konstatovat, že obviněný svým jednáním znak „ve značném rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jednoznačně naplnil. Jak totiž vyplývá ze samotných skutkových zjištění soudů, tedy nikoli dle obviněným účelově provedené „redukce“ distribuovaného pervitinu, činilo toto množství obviněným distribuované drogy (posouzeno jen z hlediska kvantitativně prokázaného množství) celkově 251,8 gramů substance (drogy) obsahující metamfetamin. Ve smyslu výše citované aktuální judikatury ve spojení se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, je v současnosti hranice značného rozsahu kvantitativně určena jako nejméně 150 gramů substance obsahující metamfetamin. I v případě posouzení věci z hlediska starší úpravy obsažené v nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, by bylo namístě jednání obviněného právně posoudit podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Referenční hodnotou podle citovaného nařízení vlády totiž byly 2 gramy substance (drogy) obsahující metamfetamin. Ve spojení s hledisky vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 by tak hranice značného rozsahu činila 200 gramů substance obsahující metamfetamin, avšak i tuto hranici obviněný svým jednáním zcela bezpečně překonal již při zohlednění jen množství pervitinu přesně kvantifikovaného jednotlivými odběrateli. Při tom nelze ani pominout, že celkový objem distribuovaného pervitinu byl prokázán v rozsahu výrazně větším, třebaže se v případě některých odběratelů nepodařilo toto množství kvantifikovat. Za tohoto stavu je dle názoru státního zástupce soudy použitá právní kvalifikace jednání obviněného správná a zákonu odpovídající.
Pokud pak obviněný ve svém dovolání cituje rovněž další rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze z podaného dovolání jakkoli dovodit, jaké závěry z těchto rozhodnutí považuje za relevantní ve vztahu k právnímu posouzení jeho věci. V tomto směru není dovolání obviněného dostatečně konkrétní, aby bylo možno se k němu vyjádřit podrobněji. K tomu pak lze pouze dodat, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky obviněným v dovolání nekonkretizované nelze za obviněného domýšlet – (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07, citováno dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013).
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že převážná část obviněným uvedených námitek uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť směřují proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Argumentace obviněného je navíc v tomto směru velice chabá, obviněný de facto namítá pouze to, že osoby drogově závislé jsou podle něj automaticky nevěrohodné, což však v žádném případě neplatí, naopak soudy jako v případě hodnocení výpovědi každého jiného svědka postupují podle zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že dřívější výpověď svědka, který následně odmítne vypovídat s odkazem na §100 odst. 2 tr. ř., je procesně nepoužitelná. Toto z žádného ustanovení trestního řádu ani z předpisů vyšší právní síly nevyplývá, je pouze na svědkovi samotném, aby zvážil, zda svého oprávnění využije, a to se všemi možnými důsledky.
Uplatněnému dovolacímu důvodu tak lze, ovšem s vysokou dávkou tolerance, podřadit námitku vztahující se k naplnění znaku „ve značném rozsahu“. Z poměrně stručné formulace obviněného je totiž zřejmé, že opět vychází z odlišných skutkových zjištění, než k jakým soudy v jeho případě dospěly, pokud jde o množství drogy, která se stala předmětem jeho trestné činnosti. Víceméně náhodně se přitom dotkl také otázky, která spadá do rámce uplatněného dovolacího důvodu, neboť bez bližšího vysvětlení odkázal na starší, již v dotčeném ohledu překonanou judikaturu. Pregnantní výklad k tomu podal ve svém vyjádření státní zástupce a Nejvyšší soud na něj pro stručnost odkazuje. Nad rámec tohoto výkladu lze dodat, že pro určení znaku značného rozsahu je významný rovněž velký počet osob, kterým obviněný metamfetamin a konopí distribuoval, ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je jmenovaných celkem 35 osob.
Závěrem pak lze ještě podotknout, že obviněný se domáhá kvalifikace svého jednání podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by se jakkoli vyjádřil k naplnění znaku „ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“ podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného P. C. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu