ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.1.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 1/2015-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2015 stížnost obviněného V. H. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 12 To 108/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného V. H. L. zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 7 T 4/2014, byl obviněný V. H. L. uznán vinným pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Dne 9. 12. 2014 Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 12 To 108/2014, rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného V. H. L. zrušil v rozsahu odsuzující části a nově jej uznal vinným přípravou k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 k §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za kterou mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Ještě dříve však Vrchní soud v Praze dne 18. 11. 2014 usnesením, sp. zn. 12 To 108/2014, podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný V. H. L. ponechává ve vazbě, neboť trvají důvody vazby vymezené v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, ve které k vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. uvedl, že se vždy musí jednat o obavu aktuální a akutní. K trestné činnosti došlo za výrazného přispění dalších osob, on sám plnil pouze marginální úlohu, která se omezovala na vykonávání jednotlivých úkolů. K tomu obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3109/13. K dovolacímu důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. obviněný uvedl, že sice je cizím státním příslušníkem, ovšem tato skutečnost sama o sobě nemůže odůvodňovat jeho vzetí do vazby, zvláště v situaci, kdy se délka vazby počítá již řádově na roky. Nelze předpokládat, že by obviněný, který se na území České republiky zdržuje prakticky trvale již od roku 1998, neměl v České republice vůbec žádné sociální a pracovní vazby. K tomu obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu a tzv. doktrínu zesílených důvodů. Skutečnost, že byl obviněnému nepravomocně uložen poměrně citelný trest, nemůže být podle něj hlavním důvodem pro jeho ponechání ve vazbě, neboť to odporuje zásadě presumpce neviny. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Předně je třeba konstatovat, že v daném stadiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek měl všechny znaky trestného činu a byly také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej (s dalšími spolupachateli) spáchal obviněný.
Obviněný byl v době rozhodování vrchního soudu nepravomocně uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou (spis byl Nejvyššímu soudu předložen až po rozhodnutí vrchního soudu ve věci samé). Proti rozsudku soudu prvního stupně se sice odvolal, avšak trest v podobné výši mu stále hrozil.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). V současné době je tato skutečnost již potvrzena tím, že obviněnému byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let.
Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) skutečností značně zesilující obavu z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Nepřiléhavá je i argumentace obviněného zásadou presumpce neviny. K tomu lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého „ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě“. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř. Stejně tak ponechání obviněného ve vazbě z důvodu nepravomocného uložení vysokého trestu odnětí svobody není zdůvodněno tím, že by snad byl obviněný již fakticky považován za odsouzeného, ale (jak již bylo výše naznačeno), nepravomocné uložení takového trestu je skutečností značně zesilující obavu z útěku nebo skrývání obviněného, neboť tomu je v danou chvíli zřejmé, že jedna soudní instance již hodnotila dostupné důkazy jako postačující k jeho uznání vinným.
Nejvyšší soud při posuzování stížnosti dospěl k závěru, že v případě obviněného zde byly skutečnosti, které odůvodnily jak útěkovou tak předstižnou vazbu. Důvodnost obavy předpokládané v §67 písm. a) tr. ř. vyplývala jak z výše nepravomocně uloženého trestu, tak dále i ze skutečnosti, že obviněný je vietnamským státním příslušníkem bez pevných sociálních a pracovních vazeb k území České republiky a v neposlední řadě byla posílena i uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Pokud jde o vazbu předstižnou, není pravda, že by úloha obviněného při páchání trestné činnosti byla marginální, jak naznačuje ve své stížnosti, naopak, obviněný se podílel na trestné činnosti páchané na třech z celkem čtyř různých míst, a to nijak okrajově, naopak byl jedním z těch, kteří chod pěstíren konopí organizačně zajišťovali. Možnost opakování stejné trestné činnosti pak rozhodně nebylo možné vzhledem k jejímu charakteru považovat za vyloučenou, jak se domnívá obviněný. Takovou trestnou činnost lze provozovat jak samostatně, tak popřípadě i s jinými osobami, než spoluobviněnými. Bez významu v této souvislosti není ani skutečnost, na kterou upozornil Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 14. 2. 2014, č. j. 7 T 4/2014-5916, a sice že obviněný před vzetím do vazby byl bez zaměstnání a neměl žádný řádný příjem.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Vzhledem k intenzitě, s jakou byly vazební důvody v případě obviněného naplněny, nebylo ani možné nahradit vazbu jiným opatřením. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch