ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.17.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 17/2015-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2015 stížnost, kterou podal obviněný L. M. Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 12 To 35/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost, kterou podal obviněný L. M. Ch., z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 4 T 1/2015, byl obviněný L. M. Ch. uznán vinným zločiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a trestu vyhoštění na dobu deseti let. Proti tomuto rozsudku podal obviněný, jeho spoluobviněný a státní zástupkyně v neprospěch obviněných odvolání.
Dne 14. 7. 2015 Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 12 To 35/2015, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státní zástupkyně zrušil ohledně obou obviněných ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto podle §80 odst. 1 tr. ř. o vrácení věci a podle §81 odst. 3 tr. ř. o zničení věci, v případě spoluobviněného též ve výroku o trestu vyhoštění, a nově rozhodl ohledně obviněného L. tak, že mu uložil úhrnný trest v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. V další části byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného L. bylo zamítnuto.
Ještě dříve však Vrchní soud v Praze dne 15. 6. 2015 usnesením, sp. zn. 12 To 35/2015, podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný L. M. Ch. ponechává ve vazbě, neboť trvají důvody vazby vymezené v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které vyjádřil nesouhlas se svým trestním stíháním. K jednotlivým vazebním důvodům se nevyjádřil, převážná část stížnosti je formulována spíše jako odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Své trestní stíhání považuje za nedůvodné, neexistují podle něj žádné relevantní důkazy svědčící o tom, že by se předmětného protiprávního jednání dopustil. Na základě důkazů provedených v hlavním líčení není podle něj možné jej uznat vinným. Dále pak obviněný jednotlivé důkazy rozebírá a hodnotí je, tedy vyvozuje vlastní skutkové závěry. Nakonec pak konstatuje, že vzhledem k tomu, že nebylo důvodné jeho trestní stíhání, není důvodná ani vazba, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Předně je třeba konstatovat, že obviněný neuvedl žádné relevantní námitky proti závěru o naplnění vazebních důvodů v době rozhodování Vrchního soudu v Praze, de facto ale ani námitky proti důvodnosti jeho trestního stíhání, neboť se snažil pouze vyvrátit závěr o tom, že se trestného činu dopustil. Závěr o vině trestným činem však nelze (jak bylo mnohokrát konstatováno) v žádném případě ztotožňovat se zákonným požadavkem §67 tr. ř. in fine, tedy že „dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento skutek spáchal obviněný“, neboť zde se jedná u určitou míru pravděpodobnosti, při které je namístě za splnění dalších požadavků aplikovat institut vazby za účelem ochrany společnosti a prevence zmaření trestního stíhání.
K argumentaci obviněného lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého „ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají ‚pouze‘ existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě“. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř.
V daném stadiu trestního řízení přitom byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek měl všechny znaky trestného činu a byly také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný.
Obviněný byl v době rozhodování vrchního soudu nepravomocně uznán vinným dvěma zvlášť závažnými zločiny a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let (spis byl Nejvyššímu soudu předložen až po rozhodnutí vrchního soudu ve věci samé). Proti rozsudku soudu prvního stupně se přitom odvolala také státní zástupkyně v jeho neprospěch, tedy byl i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě osm až dvanáct let s reálnou možností uložení vyššího trestu odnětí svobody, než k jakému přistoupil soud prvního stupně.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). V současné době je tato skutečnost již potvrzena tím, že obviněnému byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku.
Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Nejvyšší soud při posuzování stížnosti dospěl k závěru, že v případě obviněného zde byly skutečnosti, které odůvodnily jak útěkovou tak předstižnou vazbu. Důvodnost obavy předpokládané v §67 písm. a) tr. ř. vyplývala jak z výše nepravomocně uloženého trestu, tak dále i ze skutečnosti, že obviněný je vietnamským státním příslušníkem a v neposlední řadě byla posílena i uložením trestu vyhoštění. Pokud jde o vazbu předstižnou, konstatoval vrchní soud, že příjmem obviněného mohl být právě zisk z trestné činnosti, tedy zde byla obava, že by v ní v případě propuštění na svobodu pokračoval.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Vzhledem k intenzitě, s jakou byly vazební důvody v případě obviněného naplněny, nebylo ani možné nahradit vazbu jiným opatřením. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu