ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.22.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 22/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 stížnost obviněného M. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 7 To 68/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného M. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný je stíhán u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 7/2015 pro pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Městský soudu v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 6. 2015, č. j. 57 T 7/2015-531, že obviněný se podle §72 odst. 3 tr. ř. ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř., podle §71a tr. ř. se jeho žádost o propuštění z vazby zamítá. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 7 To 68/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl (výrok I). Dále pak ve výroku II podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřijal nabídku záruky M. U. a Ing. M. U. za další chování obviněného a ve výroku III podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal nabídku písemného slibu obviněného.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou je napadl výslovně ve všech třech výrocích. K výrokům II a III namítl, že v rámci svého výslechu při vazebním zasedání u Městského soudu v Praze dne 29. 7. 2015 (pozn.: myšleno zřejmě 23. 6. 2015) uvedl, že pokud by byl propuštěn z vazby, odjel by ke svým rodičům, kde má domek, jehož je spoluvlastníkem. Neměl by ani problém si zde najít zaměstnání, neboť celý život pracuje v gastronomii a v okolí jsou dvě velké restaurace. Odstěhoval by se tak do obce S. P. , zcela mimo území hlavního města P. , kde mělo dojít ke spáchání trestné činnosti. Nelze přitom podle obviněného pochybovat o tom, že by jeho matka a její manžel nebyli osobami schopnými příznivě ovlivňovat jeho chování. Obviněný opakovaně navrhoval, aby byli jeho matka a její manžel k nabídce záruky vyslechnuti. Je přesvědčen o tom, že by v jeho případě bylo možné nahradit vazbu kombinací opatření podle §73 tr. ř. Soudy nižších stupňů náhradní opatření zvažovaly pouze odděleně.
K výroku I obviněný uvedl, že hrozba vysokým trestem nemůže odůvodňovat vazbu sama o sobě. Zdůraznil, že on sám kontaktoval policii a vyčkal jejího příjezdu, po němž byl zadržen. Po celou dobu řízení spolupracoval s policií a se znalci. Důvodem vazby nemůže být ani jeho osobnostní struktura, kterou se Vrchní soud v Praze nijak blíže nezabýval. Na otázku, zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný zdraví a majetku spoluobčanů, znalci uvedli, že není.
Závěrem své stížnosti pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 7 To 68/2015, zrušil a propustil jej z vazby na svobodu, případně nahradil vazbu jiným opatřením ve smyslu §73 tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že v části směřované proti výroku I napadeného usnesení vrchního soudu je stížnost obviněného nepřípustná. O tom byl mimo jiné obviněný v napadeném usnesení řádně poučen. Nicméně námitky směřované obviněným do tohoto výroku se současně dotýkají i výroků II a III, neboť předpokladem uložení opatření nahrazujícího vazbu je současně existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu a naplnění vazebních důvodů.
Nejvyšší soud proto z podnětu podané stížnosti v části směřované do výroků II a III přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obviněný je stíhán pro skutek, v jehož rámci měl po předchozí slovní rozepři napadnout svou přítelkyni s cílem zabránit jí v přivolání policie tak, že ji udeřil rukou do obličeje, rdousil ji oběma rukama a dusil přes peřinu až do ztráty jejího vědomí, následně v obývacím pokoji pomocí vánoční svíčky a polštářů založil požár a z bytu odešel. Později sám zavolal na Policii ČR, přičemž podle obžaloby sdělil, že napadl přítelkyni v afektu a žádal, aby na místo poslali sanitku. O průběhu incidentu podrobně vypovídala poškozená, jejíž výpověď potvrdili sousedé, ze spisu vyplývají i další skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a spáchal jej obviněný.
Obviněný je aktuálně ohrožen trestní sazbou deseti až osmnácti let odnětí svobody. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). V případě obviněného tak je možné spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. v aktuálně hrozícím trestu odnětí svobody.
Pokud jde o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř., poukázal vrchní soud na „předchozí delikty obviněného směřující vůči ženám za použití násilných aktivit“. Z opisu rejstříku trestů vyplývá, že obviněný zde má šest záznamů, převážně se jedná o násilnou trestnou činnost. Obžaloba zvláště poukazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 8/2011, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž jeho jednání spočívalo v napadení poškozené, kterou sledoval po vystoupení z autobusu, bránil jí v chůzi, držením za ruku ji zadržoval, vulgárně ji urážel, následně ji chytil oběma rukama pod krkem a škrcením ji dusil „až jí lezly oči z důlků“. Podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Kloseho, Ph.D., pobyt obviněného na svobodě není zdraví a majetku spoluobčanů nebezpečný „z úzce psychiatrického hlediska“, neboť obviněný netrpí duševní chorobou (č. l. 427). V dalších závěrech pak znalci konstatují např. tendenci obviněného k primárnímu uspokojování subjektivních potřeb, jeho schopnost hostilního i agresivního jednání, obzvláště ztíženou prognózu resocializace. Obava, že obviněný by na svobodě mohl opakovat trestnou činnost, je z těchto skutečností zcela zřetelná. Skutek, pro který je obviněný nyní stíhán, není v jeho případě ojedinělým aktem agrese a jednání tohoto charakteru rovněž není vázáno striktně na jednu poškozenou, proto není relevantní, že by se obviněný odstěhoval do vzdálenosti 100 km od jejího bydliště.
Pokud jde o možnost nahrazení vazby jiným opatřením, lze konstatovat, že výše uvedené vazební důvody jsou v případě obviněného naplněny s takovou intenzitou, že o uplatnění těchto institutů ani při kombinaci vícero z nich nelze uvažovat. Podle znaleckého posudku je navíc obviněný osobností poruchově strukturovanou, s rysy dissociality, se zvýrazněnými rysy emoční a afektivní instability, v prožívané zátěži se sníženým prahem k uvolnění impulzivní reaktivity. To ostatně koresponduje s jeho dosavadní trestní minulostí. Vzhledem k charakteru a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je stíhán, by žádné z náhradních opatření nemohlo skýtat dostatečnou záruku ochrany společnosti. Popsané osobnostní charakteristiky obviněného zcela vylučují přijetí písemného slibu obviněného a výrazně svědčí i proti přijetí záruky důvěryhodné osoby, neboť nelze předpokládat, že by kdokoli mohl mít na obviněného potřebný vliv. K námitce obviněného, že jeho matka a její manžel měli být k podrobnostem nabídnuté záruky vyslechnuti, pak lze říci, že dotyčným nic nebránilo podrobnosti specifikovat písemně. Trestní řízení, zvláště ve vazebních věcech, je třeba vést bez zbytečných průtahů s maximálním možným urychlením, proto nelze soudům vytýkat, že dotyčné osoby v tomto směru nevyslýchaly.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu