ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.33.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 33/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 stížnost obviněného J. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2014, sp. zn. 5 To 44/2012, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. H. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 16 T 15/2009, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku bylo jak ze strany obviněného, tak poškozených podáno odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 To 44/2012, bylo mimo jiné odvolání obviněného J. H. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Tento rozsudek byl k dovolání obviněného opírajícím se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. zrušen (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1445/2013) a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 15. 11. 2014, sp. zn. 5 To 44/2012, podle §196 a §83 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních“) a §68 odst. 1 a §69 odst. 5 tr. ř. rozhodl, že se obviněný J. H. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Dále rozhodl, že podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario se jeho písemný slib nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka a podle §73a odst. 1 tr. ř. se nepřijímá nabídka peněžité záruky.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svých obhájců stížnost, ve které namítá, že Vrchní soud v Praze shledal důvody vazby dle §67 písm. a) tr. ř. především v okolnostech, které nastaly v roce 2012 v souvislosti s konáním veřejného zasedání k projednání jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 16 T 15/2009, přestože ani v roce 2012 nebyly tímto soudem shledány jako okolnosti zakládající důvodnou obavu, že se obviněný bude chovat způsobem předvídaným v §67 písm. a) tr. ř. Obviněný také nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, který posoudil jeho jednání jako obstrukční, popř. sebepoškozující, a podrobně popisuje konkrétní zdravotní problémy, které mu v roce 2012 bránily v účasti na předmětném veřejném zasedání. Na podporu svého tvrzení přikládá znalecký posudek 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 12. 12. 2012, lékařské zprávy a rozhodnutí o trvalé neschopnosti k vojenské službě. Další námitky obviněného se týkají nemožnosti posuzování chování obviněného jako vyhýbání se trestnímu řízení, neboť co se týče jím uskutečněných zahraničních cest, jednalo se o cesty služební, popř. rekreační, a vždy se z nich vrátil zpět na území České republiky. Taktéž přijetím vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 7. 5. 2014 obviněný potvrdil, že je k zastižení na adrese uvedené soudu, a skutečnost, že se obviněný na avizované veřejné zasedání nakonec nedostavil, byla zapříčiněna dvěma faktory, a sice jak nepřítomností obhájce obviněného ze zdravotních důvodů, tak poučením soudu obsaženém v písemném vyrozumění o konání veřejného zasedání, kde bylo uvedeno že „Veřejné zasedání se může konat ve Vaší nepřítomnosti…“ . Obviněný uvádí, že má v České republice pevné rodinné i pracovní vazby, že z důvodu existence nových svědeckých výpovědí má zájem osobně se účastnit hlavního líčení a také, že v případě rozhodnutí v jeho neprospěch má zájem na včasném nástupu výkonu trestu z důvodu zachování možnosti podmíněného propuštění. Dále obviněný namítá, že z rozhodnutí Krajského soudu v Lublani, Slovinsko, ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. Ks 26876/2014, vyplývá, že soudní orgány České republiky jej nesmí stíhat nebo mu uložit výkon trestu pro trestnou činnost, kterou spáchal před předáním, z čehož dovozuje, že z tohoto důvodu vazba na něj uvalená není vůbec přípustná. Taktéž jsou obviněným namítány průtahy v předmětném řízení, neboť Vrchní soud v Praze po dobu jednoho měsíce od podání stížnosti obviněného proti usnesení o vazbě nepředal spis Nejvyššímu soudu k jejímu projednání. Závěrem obviněný poukazuje na fakt, že Vrchní soud v Praze nepřijal obviněným navrhované instituty nahrazující vazbu, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnil. Z výše zmíněných důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a propustil jej na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna řada důkazů nasvědčujících tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a existují důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání trestné činnosti, za kterou mu byl uložen výše zmíněný trest.
Vrchní soud v Praze rozhodl o vzetí do vazby obviněného z důvodu §67 písm. a) tr. ř. Předně poukázal na řadu obstrukčních jednání obviněného, kterých se dopouštěl v rámci odvolacího řízení, popřípadě v období po pravomocném skončení věci do zrušení předchozího rozsudku vrchního soudu v dovolacím řízení. Poukázal např. na to, že obviněný se opakovaně omlouval z nařízených veřejných zasedání bezprostředně před datem jejich konání a jako příčinu uváděl zdravotní problémy, popř. hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, k níž došlo pouze na základě obviněným subjektivně udávaných potíží. Obviněný se vyhýbal nástupu výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 To 44/2012, když za účelem odkladu nástupu výkonu trestu uváděl nepravdivé informace související s jeho působením jako předsedy představenstva při reorganizaci společnosti a i přes opětovnou výzvu k nástupu výkonu trestu vycestoval na území státu Ghana, kde se téměř půl roku zdržoval. Vrchní soud v Praze dále vyjádřil obavy z možného útěku obviněného do ciziny na základě zjištění, že po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 To 44/2012, bylo z informací Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje zjištěno, že se obviněný dlouhodobě nacházel na území státu Ghana a v období měsíců května a června 2014 byl monitorován jeho pohyb nejméně v pěti různých státech. Závěrem Vrchní soud v Praze konstatoval, že ve svém souhrnu tyto skutečnosti odůvodňují obavu, že by se obviněný v případě propuštění na svobodu choval způsobem předpokládaným ustanovením §67 písm. a) tr. ř. Vzhledem k povaze a závažnosti posuzované trestné činnosti, jakož i k intenzitě výše rozvedených obav z útěku obviněného, nepokládal za možné nahrazení vazby některým z nabízených institutů.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud v zásadě ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil okolnosti odůvodňující vzetí obviněného do vazby a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly. Závěrům Vrchního soudu v Praze tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí tak v zásadě odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. ř.
Ve vztahu k prvnímu okruhu stížnostních námitek zpochybňujících závěry Vrchního soudu v Praze o obstrukčním jednání obviněného je třeba zmínit, že již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1445/2013, konstatoval „…jednání obviněného nese znaky obstrukce, neboť třikrát po sobě omluvil svoji účast u veřejného zasedání, a to vždy bezprostředně před jeho konáním a k jeho krátkodobým hospitalizacím došlo vždy pouze na základě jeho subjektivních potíží, nikoliv na základě akutního stavu, který by vyžadoval okamžitý zásah lékaře. Navíc dle znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Pavlem Kohoutem byl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen účasti u veřejného zasedání a v době lékařem stanovených vycházek prokazatelně nebyl v místě svého bydliště, které uvedl jako místo pobytu po dobu trvání pracovní neschopnosti. Dle Nejvyššího soudu tak není pochyb o snaze obviněného prodlužovat trestní řízení.“ Na tomto závěru Nejvyššího soudu nemění nic ani obviněným předložený znalecký posudek, jakož i ostatní dokumenty, neboť i z těchto vyplývá, že potřeba hospitalizace byla především založena na subjektivně popisovaných potížích. Jak je uvedeno výše, usnesení Vrchního soudu v Praze o uvalení vazby na obviněného je opodstatněno několika skutečnostmi, které ve svém souhrnu vytváří důvodnou obavu, že se obviněný bude chovat způsobem předvídaným v §67 písm. a) tr. ř., a tedy argument obviněného, že jeho obstrukční jednání nebylo v roce 2012 soudy považováno za skutečnost vzbuzující důvodnou obavu, a tudíž by nemělo být takovou skutečností ani nyní, lze ve světle všech zjištěných okolností, považovat za bezpředmětný.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že jeho chování nelze hodnotit jako vyhýbání se trestnímu řízení s tím, že projevil svůj zájem účastnit se veřejného zasedání o odvolání, avšak z důvodu nemožnosti dostavení se jeho obhájce k veřejnému zasedání takto nemohl učinit. S tímto jeho tvrzením se Nejvyšší soud již vypořádal ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 11 Tvo 26/2014, když uvedl, že „...situace, kdy obhájce podle jeho tvrzení fakticky neměl možnost se veřejného zasedání zúčastnit ani najít za sebe substituci, vznikla v důsledku jednání obviněného, který vypověděl plnou moc své druhé obhájkyni, která byla zároveň zmocněna k přijímání písemností, a tuto skutečnost JUDr. Douchovi oznámil s nedostatečným časovým předstihem před plánovaným veřejným zasedáním.(…) Pokud však obviněný svého obhájce včas neinformoval o podstatných okolnostech týkajících se jeho obhajoby, lze spatřovat pochybení spíše na jeho straně. Podle §436 odst. 2 poslední věta občanského zákoníku, který obsahuje neobecnější právní úpravu zastoupení aplikovatelnou subsidiárně ve všech právních odvětvích, není-li zastoupený v dobré víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce“. Co se týče námitky obviněného, že nepovažoval za nutné se z veřejného zasedání omlouvat, jelikož vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání obsahovalo poučení, že „Veřejné zasedání se může konat v nepřítomnosti obviněného…“, tak upozornění na skutečnost, že za předpokladu splnění podmínek stanovených zákonem je možné konat veřejné zasedání, popř. věc rozhodnout i v nepřítomnosti obviněného, samo o osobě nemá takový význam, jaký mu obviněný přisuzuje, a zejména v kontextu dalších zjištěných skutečností, nevylučuje existenci důvodných obav ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. Nelze přehlédnout, že obviněný má v zahraničí rozsáhlé vazby jak obchodního, tak osobního charakteru, přes uváděné zdravotní problémy pobývá velice často mimo území České republiky (např. v Ghaně), a to dokonce i v době, kdy byl povinen nastoupit výkon trestu odnětí svobody, a že v rámci odvolacího řízení byl za účelem zajištění jeho osoby vydán i evropský zatýkací rozkaz. Všechny tyto skutečnosti zakládají zcela reálnou obavu z útěku, popř. skrývání se obviněného před hrozbou výkonu doposud nepravomocně uloženého citelného trestu odnětí svobody.
Obviněný dovozuje nepřípustnost svého vzetí do vazby také z rozhodnutí Krajského soudu v Lublani ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. Ks 26876/2014. Na podporu svého tvrzení obviněný uvádí, že toto rozhodnutí Krajského soudu v Lublani obsahuje poučení, že soudní orgány České republiky jej nesmí stíhat nebo mu uložit výkon trestu pro trestnou činnost, které se dopustil před předáním. Obviněný tak tvrdí, že slovinský soud jej v posuzované věci sice předal k trestnímu stíhání do České republiky, ale současně rozhodl, že ani v předávané věci jej Česká republika nesmí trestně stíhat. Odhlédne-li se od nepatřičnosti takového tvrzení, tak Nejvyšší soud připomíná, že dne 27. 6. 2014 byl v posuzované věci vydán na osobu obviněného evropský zatýkací rozkaz, na základě kterého byl na území Slovinské republiky zadržen a následně rozhodnutím slovinského soudu předán k trestnímu stíhání zpět na území České republiky. Podstatou institutu evropského zatýkacího rozkazu je především zajištění obviněného nebo odsouzeného na území dožádaného státu Evropské unie a jeho následné předání k trestnímu stíhání či k výkonu trestu odnětí svobody na území vyžadujícího členského státu. Za základní zásadu, kterou je tento institut ovládán, lze považovat zásadu speciality, kdy podle §198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních platí, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, nemůže být proti ní vedeno trestní stíhání, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána. Z uvedeného tedy vyplývá, že interpretace rozhodnutí Krajského soudu v Lublani tak, jak ji podává obviněný, je nesprávná, popírá smysl institutu evropského zatýkacího rozkazu a předávacího řízení a nemá žádnou oporu jak v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, tak v rámcovém rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009. Není sporu o tom, že obviněný byl příslušným orgány Slovinské republiky předán na území České republiky k trestnímu stíhání v posuzované věci. Poté Vrchní soud v Praze v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby byl kompetentní zcela samostatně posoudit též otázku případného dodržení zásady speciality ve smyslu citovaného ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a svým postupem a rozhodnutím ji plně respektoval.
K námitce zadržování stížnosti obviněného proti usnesení o vzetí do vazby po dobu jednoho měsíce Vrchním soudem v Praze Nejvyšší soud uvádí, že dne 15. 11. 2014 byla podána pouze blanketní stížnost, která byla odůvodněna dne 24. 11. 2014, avšak následně po vypovězení plné moci předchozímu obhájci a zvolení si nového obhájce, bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno další doplnění stížnosti proti usnesení o vazbě dne 18. 12. 2014, a tak postupu Vrchního soudu v Praze, který mimo jiné vyčkával na zdůvodnění stížnosti, nelze nic podstatného vytknout.
Ve vztahu k námitkám obviněného, které se týkají jeho pevných rodinných vazeb, existence nových svědků a jeho osobního zájmu na nevyhýbání se trestnímu stíhání, Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky nelze shledat natolik relevantními, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Praze o nutnosti jeho vzetí do vazby, resp. aby opodstatňovaly propuštění obviněného na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrývání daným, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, skutečnostmi uvedenými výše, neposkytují dostatečnou záruku, že obviněný neuprchne nebo se nebude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. zásadním způsobem neeliminují.
V této souvislosti nelze též nezmínit nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, ze kterého vyplývá, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Lze také připomenout relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod („zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení obviněné osoby před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. června 1968, §9). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. Stoichkov proti Bulharsku, č. 9808/02 ze dne 24. března 2005, §58 nebo Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. února 2013, §§102-104).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík