ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.6.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 6/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2015 stížnosti obviněných JUDr. M. L., a PhDr. J. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněných JUDr. M. L. a PhDr. J. L. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 73 T 6/2013, byly obviněné JUDr. M. L. a PhDr. J. L. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěny obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 1 KZV 48/2011, pro skutek, v němž byl spatřován v případě obviněné JUDr. M. L. zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v případě obviněné PhDr. J. L. zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak poškozené M. R. R. a H. R., jednak v neprospěch obou obviněných státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, z podnětu jehož odvolání byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání poškozených byla podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta. Následným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 73 T 6/2013, byly obviněné uznány vinnými, a to obviněná JUDr. M. L. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněná PhDr. J. L. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to jim byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, a to JUDr. M. L. v trvání 7 (sedmi) let a PhDr. J. L. v trvání 5 (pěti) let. Proti tomuto rozsudku podaly obviněné odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu v Praze, o nichž ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dosud rozhodnuto.
Dne 7. 1. 2015 bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno odvolání obviněné JUDr. M. L. proti rozsudku soudu prvního stupně, v jehož rámci vznesla rovněž námitku podjatosti vůči soudcům senátu 9 To Vrchního soudu v Praze a návrh na jejich vyloučení ve smyslu ustanovení §30 tr. ř. Námitku podjatosti obviněná odůvodnila tím, že senát 9 To v její trestní věci již v minulosti vyslovil jednoznačné závěry k hodnocení klíčových skupin důkazů (písmoznalecké zkoumání, svědectví k majetkovým plánům zemřelé), deformující jejich skutečný obsah, přičemž nalézací soud tyto názory posléze ve svém dalším rozsudku respektoval. S odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tvo 36/2003 poukázala na své právo domáhat se stanoveným postupem svého ústavního práva nechat přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně, přičemž za takový soud však podle jejího názoru nelze považovat soud, který již v předchozím řízení dal jednoznačně najevo svůj názor na věc, neboť takový postup by postrádal naplnění základního účelu přezkumného řízení. Navrhla proto, aby byli z rozhodování posuzované věci vyloučeni soudci vrchního soudu, kteří se podíleli na usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014.
K této námitce bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných JUDr. M. L. a PhDr. J. L. vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 6/2013, nejsou ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni předseda senátu JUDr. Petr Píša a soudci JUDr. Miroslav Pavrovský a JUDr. Jana Kantorová. Z odůvodnění předmětného usnesení se podává, že senát vrchního soudu se s argumentací obsaženou v námitce JUDr. L. neztotožnil a uzavřel, že odvolací senát svým předchozím kasačním rozhodnutím ve věci nepřekročil své zákonné kompetence. Konstatoval, že poměr k projednávané věci může být důvodem pro vznik pochybnosti o podjatosti soudců pouze v případě, vzniká-li pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají zájem na výsledku trestního řízení. Dle názoru vrchního soudu se nejedná o situaci ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., „…pokud je obviněným namítán způsob rozhodování odvolacího senátu, neboť takový poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. z něho vycházejícího přístupu soudce k projednávané věci, neznamená, že se jedná o osobní poměr k věci samé, nýbrž jde pouze o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku.“ Vrchní soud současně konstatoval, že senát 9 To postupoval ve svém usnesení ze dne 1. 10. 2014 správně, pokud soud prvního stupně pouze upozornil na jednostranné hodnocení důkazů, na absenci hodnocení některých dalších důkazů, jakož i na nezabývání se jejich úplným obsahem a vzájemnými souvislostmi v intencích §2 odst. 6 tr. ř. a dal i pokyny k případnému doplnění dokazování.
Proti tomuto usnesení podaly obě obviněné prostřednictvím svých obhájců včas stížnost. Obviněná JUDr. M. L. ve své stížnosti zejména zdůrazňuje, že námitka podjatosti spočívá v tom, že senát odvolacího soudu 9 To ve svém zrušujícím usnesení ze dne 1. 4. 2014 učinil jednoznačné závěry k hodnocení shromážděných klíčových skupin důkazů deformující jejich skutečný obsah. Těmito jsou zejména písmoznalecké posudky a rovněž svědectví (tvrzených) blízkých osob zemřelé K. L. ohledně jejich majetkových plánů. Ve stížnosti pak ve vztahu k písmoznaleckým posudkům konkrétními citacemi výpovědí znalců Ing. Kokiše, JUDr. Straky a Mgr. Zimmera obviněná dokládá své přesvědčení, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení předmětné důkazy – závěry znalců stran podpisů hodnotil, pokud učinil jednoznačný závěr, že tři ze čtyř znalců se shodli, že podpis nebyl vyhotoven dne 16. 8. 2006, přestože žádný z písmoznalců takovýto kategorický závěr neučinil. Poukazuje rovněž na argumentaci odvolacího soudu, jež jako věrohodná hodnotí tvrzení svědků blízkých zemřelé (F., L., L., JUDr. K., B., B., K., V., JUDr. A., L.) a činí jednoznačné závěry o tom, že na svém majetku lpěla a nehodlala se jej zbavovat, přestože o těchto věcech svědci nemohli se zemřelou komunikovat pro jazykovou bariéru, či se o nich nebavili, event. nebyli se zemřelou v kontaktu po dobu několika měsíců či let před stíhanou událostí. Citacemi pasáží předmětných výpovědí obviněná rovněž dovozuje tvrzené hodnotící závěry odvolacího soudu i ohledně těchto klíčových důkazů, které se promítly do závěrů druhého (odsuzujícího) rozsudku nalézacího soudu, ačkoli je zřejmé, že tyto výpovědi jsou v rozporu s jejich skutečným obsahem. S odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny, a již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 36/2003, z něhož plyne, že nelze za nezávislý a nestranný považovat soud, který už v předchozím řízení dal jednoznačně najevo svůj názor na věc, obviněná dovozuje, že pokud by její odvolání bylo projednáváno senátem 9 To Vrchního soudu v Praze, výsledek přezkumného řízení by byl pouhým potvrzením jeho dříve zaujatých závěrů na důkazní situaci v předmětné věci, což shledává v rozporu s principy spravedlivého procesu, ústavněprávní úpravou a citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Na základě výše uvedených skutečností obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a rozhodl, že členové senátu 9 To jsou v projednávané trestní věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť shora popsaným způsobem vyjádřili svůj poměr k věci, který u nich vylučuje objektivnost posouzení a nemůže garantovat naplnění základního účelu přezkumného řízení.
Obviněná PhDr. J. L. , jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 tr. ř., usnesení napadá pro nesprávnost celého jeho výroku ve smyslu ustanovení §145 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ve své stížnosti především namítá, že senát 9 To Vrchního soudu v Praze v předmětné věci rozhodoval již v prvním odvolacím řízení, přičemž na podkladě jeho zrušujícího usnesení ze dne 1. 4. 2014 Městský soud v Praze doplnil dokazování a v pořadí svým druhým rozsudkem vyslovil vinu obou obviněných. Skutečnost, že odvolací soud vysloví právní názor, na jehož základě je soud prvního stupně povinen doplnit dokazování, sice nesvědčí o možné podjatosti toho kterého soudu, podle jejího mínění však senát 9 To na řadě míst důkazy provedené nalézacím soudem hodnotil a sám nalézal skutkový stav, který byl odlišný od skutkového stavu původně zjištěného. Problematickým rovněž shledává způsob, jakým senát 9 To ve svém usnesení na nedostatky v provedeném dokazování soud prvního stupně upozorňuje. Namítá, že konkrétní výtky a pokyny odvolacího soudu mají značně jednostranný charakter a vzbuzují dojem, že je jimi soud prvního stupně naváděn, aby po doplnění dokazování a opětovném posouzení již provedených důkazů dospěl ke zcela opačným skutkovým závěrům než v předchozím řízení. S odkazem na ustálenou judikaturu rovněž zdůrazňuje, že odvolací soud sice může upozornit soud prvního stupně, v jakém směru má být řízení doplněno nebo čím je potřeba se znovu zabývat, nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67). Pokud se tedy z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012, podává, že skutečností zakládající poměr k projednávané věci může být mimo jiné osobní podíl soudce na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení, lze mít za to, že senát 9 To soud prvního stupně v dalším rozhodování ve věci podstatným způsobem ovlivnil, v důsledku čehož mu poměr k projednávané věci jednoznačně vznikl. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tvo 36/2003, nelze podle obviněné za nezávislý a nestranný soud vyššího stupně považovat ani takový soud, který ve svém předchozím rozhodnutí vyjádří jednoznačně negativní postoj k dosavadním závěrům vyplývajícím z již provedeného dokazování, sám na řadě míst důkazy hodnotí a pro účely dalšího řízení prvoinstanční soud instruuje, jakým směrem se má hodnocení jím provedených důkazů ubírat. Z výše uvedených důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že senát Vrchního soudu v Praze 9 To ve složení předseda senátu JUDr. Petr Píša a soudci JUDr. Miroslav Pavrovský a JUDr. Jana Kantorová je v posuzované trestní věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.
Z obsahu spisu lze zjistit, že ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc nachází ve stadiu před rozhodnutím odvolacího soudu o podaných odvoláních obviněných, přičemž veřejné zasedání je nařízeno na den 1. 4. 2015 (č. l. 2610 tr. spisu).
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
Podle §30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle §30 odst. 4 tr. ř. je konečně z řízení o přezkumu příkazu z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
V souvislosti s důvodem vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. nutno konstatovat, že z dikce zákona i z povahy věci vyplývá, že projednávanou věcí je třeba rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou může poměr k projednávané věci spočívat např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), orgán činný v trestním řízení se vyjádřil v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně, nebo vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože v takových případech se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).
Dle teorie trestního práva platí, že za poměr k osobám je ve smyslu §30 tr. ř. považován poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. vztah úzce osobně přátelský či naopak osobně nepřátelský (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck, 2013, s. 376). Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), tedy bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.
S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnými namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by v posuzované věci byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by odůvodnila závěr o podjatosti členů senátu 9 To Vrchního soudu v Praze.
Předně je třeba naprosto vyloučit možnost uplatnění důvodu vyloučení podle §30 odst. 3, 4 tr. ř., neboť v projednávané věci se nejedná ani o situaci, kdy by u soudu vyššího stupně rozhodoval soudce nebo přísedící, který se účastnil rozhodování u soudu nižšího stupně nebo naopak, ani o přezkum příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. K důvodu vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení podle ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. nutno konstatovat, že kromě situace, kdy byl soudce v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo zmocněnec, vztahuje se možnost vyloučení na soudce, který rozhodoval v přípravném řízení v následujících případech: nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla posléze podána obžaloba, v takovém případě je vyloučen z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Z textu této části ustanovení je zřejmé, že jde o výčet taxativní, který je svou povahou definitivní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z toho důvodu je použití analogie v tomto případě vyloučeno. Nevyžaduje se zde přitom na rozdíl od §30 odst. 1 tr. ř. skutečná existence pochybností o nestrannosti soudce, neboť možnost jejich existence se zde pro vymezené případy presumuje. Proto v projednávané věci nelze shledat ani důvod vyloučení dotčených soudců podle §30 odst. 2 tr. ř.
V úvahu tedy dále přichází již pouze ve stížnostech namítané důvody vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř., jehož podmínky jsou podrobněji rozebrány výše. Nutno uvést, že existenci výše charakterizovaného osobního vztahu dotčených členů senátu 9 To k obviněným, k jejich obhájcům, k jiným orgánům trestního řízení činným v této věci, nebo k jiným osobám, jichž se úkon přímo dotýká, v předmětné trestní věci nic nenasvědčuje, a ostatně tento důvod nebyl obviněnými ani namítán.
Obviněné ve svých stížnostech neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci jakéhokoli poměru soudců k projednávanému skutku nebo k faktickým okolnostem s ním souvisejícím, když veškerá jejich argumentace směřuje k údajně nesprávnému procesnímu postupu odvolacího senátu obsaženého v odůvodnění jeho kasačního rozhodnutí a vztahujícího se k hodnocení důkazů a posouzení existence důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti obviněných ze strany odvolacího soudu. Stěžejní argument obviněných spočívá v tom, že soudci senátu 9 To se v kasačním rozhodnutí nepřípustně zabývali otázkou jejich viny, kterou tímto presumovali, a v důsledku toho došlo k ovlivnění těchto soudců do té míry, že lze pochybovat o jejich nepodjatosti pro poměr k věci při projednání odvolání obviněných proti novému rozhodnutí nalézacího soudu, a v důsledku toho je porušeno jejich právo na spravedlivý dvouinstanční proces. Tuto argumentaci stěžovatelek pokládá Nejvyšší soud za neopodstatněnou.
Namítaná skutečnost sama o sobě není způsobilá založit důvod vyloučení soudce uvedený v §30 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem obou obviněných, že vznikla pochybnost o nepodjatosti dotčených soudců, neboť takto charakterizovaný poměr k projednávané věci postrádá konkrétní podobu a osobní charakter, který je pro konstatování pochybností o nepodjatosti soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. nezbytný. Existenci takového poměru soudců k projednávané věci, který by zakládal pochybnosti, že ve věci nemůže nestranně rozhodovat, tedy dle Nejvyššího soudu v projednávané věci nic nenasvědčuje, když neshledal žádné pochybnosti o nepodjatosti členů senátu 9 To a obavy obviněných nepokládá za objektivně odůvodněné. Jak již bylo výše uvedeno, za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. nelze považovat takovýto poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, se kterými obviněné nejsou spokojeny. Z obviněnými namítaných skutečností tudíž není možno dovodit, že by u soudců ve věci rozhodujících byl dán takový poměr k projednávané věci, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž neshledal ani namítaný rozpor napadeného rozhodnutí s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně pak s čl. 36 odst. 1 Listiny a stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Ve stížnostech uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 11 Tvo 36/2003, naopak neshledalo ve skutečnostech tvrzených obviněnými v nyní posuzované věci důvody pro vyloučení soudců (stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta) a pokud došlo k postupu podle §25 tr. ř. (k delegaci), stalo se tak z důvodů, které v nyní posuzované věci neexistují. Zcela nepřípadný je odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012, který se týká jiné problematiky – posuzování úkonů trestního řízení z hlediska naplnění pojmu účasti soudce na rozhodování u soudu nižšího stupně.
K té části stížnosti obviněné JUDr. M. L., v níž cituje jednotlivé pasáže odůvodnění zrušujícího rozhodnutí vrchního soudu, a ze kterých obě obviněné pak vyvozují závěr, že se tento soud zcela jednoznačně vyjadřuje k otázce viny obviněných, jejich vinou bez dalšího počítá a bere ji jako nepochybnou, Nejvyšší soud poukazuje na rozpory v požadavcích obviněných, kdy tyto na jednu stranu svými námitkami zpochybňujícími jednotlivé důkazy i postup, skutková zjištění a právní závěry městského soudu a svými odkazy na podané odvolání opakovaně vrchní soud vybízí k tomu, aby se těmito jejich námitkami zabýval, a následně vrchnímu soudu vytýkají, že se těmito skutečnostmi nezabýval, a na straně druhé mu vytýkají, že se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjadřuje k otázce jejich viny. Ani jedné z těchto námitek přitom nelze přisvědčit a vyvozovat z nich jakákoli pochybení vrchního soudu, neboť ve svém kasačním rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem (srov. §258 odst. 1 písm. b/, c/ tr. ř. a §259 tr. ř.).
Pro úplnost je nutno uvést, že z citovaných pasáží rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, uvedených zejména ve stížnosti obviněné JUDr. M. L., nadto vytržených z kontextu celého rozhodnutí, nikterak nevyplývá závěr, že by vrchní soud hodnotil otázku viny obou obviněných a existenci jejich viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou a že by v tomto směru soudu prvního stupně uložil, aby takto rozhodl. Veškeré své závěry vrchní soud uvádí v rovině pravděpodobnostní, když z jím použitých výrazů a koncipovaných vět ve zrušujícím usnesení nelze žádným jejich logickým výkladem dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněných, kterou by presumoval dříve, než o ní rozhodoval nalézací soud, naopak je z nich zcela zřejmá pouze rovina hypotetická, a aniž by dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti. Tento závěr ostatně lze dovodit i z obsahu odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014. Na základě podaných stížností tak nelze dospět k závěru, že senát pod předsednictvím JUDr. Petra Píši a jeho členové JUDr. Miroslav Pavrovský a JUDr. Jana Kantorová, který bude nyní rozhodovat o odvoláních obviněných, je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny), a proto je třeba k důvodům zakládajícím tento postup přistupovat velice obezřetně a pečlivě zvažovat závažnost zjištěných okolností odůvodňujících provedení takového zásahu do ústavní zásady obsažené v uvedeném článku Listiny.
Z výše uvedených důvodů se stížnosti obviněných JUDr. M. L. a PhDr. J. L. nemohly setkat s úspěchem a nezbylo, než tyto stížnosti jako nedůvodné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík