ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.313.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 313/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 To 105/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 14/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 61 T 14/2011, byl obviněný J. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 25. 7. 2010 v době mezi 20.55 hod. až 20.57 hod. v Uherském Hradišti, na parkovišti před supermarketem Kaufland v ulici Sokolovská, po předchozí slovní rozepři s O. Č., nar. 31. 12. 1990, a P. H., nar. 23. 12. 1989, se úmyslně jako řidič nákladního skříňového motorového vozidla zn. Volkswagen Touareg 3.0 V6 TDi, r. z. ..., rozjel vozidlem proti poškozenému P. H., a to v době, kdy P. H. stál šikmo vlevo před levou přední částí vozidla ve vzdálenosti asi 1 m od vozidla a O. Č. v přesně nezjištěné krátké vzdálenosti na pravé straně vozidla, obžalovaný takto jednal poté, co z vozidla vystoupil, s oběma osobami komunikoval a po slovech „jak chceš, chlapče“ či „jak chcete“, opět do vozidla nasednul a rozjel se rychlostí přibližně okolo 5 km/hod směrem k poškozenému H., přičemž došlo k nárazu levé přední části vozidla do zadní části trupu poškozeného, který se od vozidla mezitím otočil, k rotaci těla poškozeného a jeho pádu na zem, poškozený utrpěl tímto jednáním obviněného závažná zranění, zejména rozhmoždění levého jaterního laloku a trhlinu dolní duté žíly, ložiskové zhmoždění plic, zlomeninu zadní vnitřní části levé kosti temenní, přecházející v roztržení pravé části šípového švu a pokračující v zčásti tříštivou zlomeninu zadní části pravé střední jámy lební, dále těžký otok mozku, krevní výrony pod tvrdou plenu mozkovou i do měkkých plen mozkových, řadu krevních výronů v oblasti trupu i končetin a poranění struktur kloubů dolní končetiny a v důsledku krvácivého šoku, který se rozvinul při poranění jater s roztržením dolní duté žíly a masivním krvácením do dutiny břišní, poškozený téhož dne i přes okamžitou lékařskou pomoc zemřel; obžalovaný si s ohledem na své předchozí řidičské zkušenosti i s předmětným vozidlem musel být vědom toho, že výše popsaným jednáním může dojít při najetí vozidla této velikosti, hmotnosti asi 2500 kg a výkonu motoru 165 kW, do těla člověka, ke zranění poškozeného, k čemuž i došlo a na následky a v přímé příčinné souvislosti s tímto utrpěným zraněním poškozený zemřel“ . Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný podle §146 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §74 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vyčíslené částky, přičemž podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Allianz pojišťovna, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 To 105/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušil. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť „dne 25. 7. 2010 v době mezi 20:55 hod. až 20:57 hod. v Uherském Hradišti, na parkovišti před supermarketem Kaufland v ulici Sokolovská, po předchozí slovní rozepři s O. Č., nar. 31. 12. 1990, a P. H., nar. 23. 12. 1989, se úmyslně jako řidič nákladního skříňového motorového vozidla zn. Volkswagen Touareg 3.0 V6 TDi, RZ: ..., rozjel vozidlem proti poškozenému P. H., a to v době, kdy P. H. stál šikmo vlevo před levou přední částí vozidla ve vzdálenosti asi 1 m od vozidla a O. Č. v přesně nezjištěné krátké vzdálenosti na pravé straně vozidla, obžalovaný takto jednal poté, co z vozidla vystoupil, s oběma osobami komunikoval a po slovech „jak chceš, chlapče“ či „jak chcete“, opět do vozidla nasednul a rozjel se v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví rychlostí přibližně okolo 5 km/hod směrem k poškozenému H., přičemž došlo k nárazu levé přední části vozidla do zadní části trupu poškozeného, který se od vozidla mezitím otočil, k rotaci těla poškozeného a jeho pádu na zem, poškozený utrpěl tímto jednáním obžalovaného závažná zranění, zejména rozhmoždění levého jaterního laloku a trhlinu dolní duté žíly, ložiskové zhmoždění plic, zlomeninu zadní vnitřní části levé kosti temenní přecházející v roztržení pravé části šípového švu a pokračující v zčásti tříštivou zlomeninu zadní části pravé střední jámy lební, dále těžký otok mozku, krevní výrony pod tvrdou plenu mozkovou i do měkkých plen mozkových, řadu krevních výronů v oblasti trupu i končetin a poranění struktur kloubů dolní končetiny a v důsledku krvácivého šoku, který se rozvinul při poranění jater s roztržením dolní duté žíly a masivním krvácením do dutiny břišní, poškozený téhož dne i přes okamžitou lékařskou pomoc zemřel“ . Za to obviněného podle §145 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti zaplatit v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vypočtené částky. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Allianz pojišťovnu, a. s., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve odvolacímu soudu vytkl, že provedl změnu skutkových zjištění, konkrétně v tzv. skutkové větě přidal slova „v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví“ , aniž by v souladu s §259 odst. 3 tr. ř. doplnil dokazování takovým způsobem, který by měl podstatný vliv na skutková zjištění učiněná nalézacím soudem. V této souvislosti odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. II. ÚS 455/05, popřípadě na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 9 Tz 34/99. Konstatoval, že v dané věci bylo dokazování doplněno toliko formálně, a to výslechem svědkyně V., fotodokumentací vozidla po nehodě, případně stavem řízení v jiné dosud neskončené věci, pro niž platí pravidlo podle §2 odst. 2 tr. ř. Přitom podotkl, že poukaz na to, že je stíhán ještě pro jiný skutek, svědčí o nikoliv nestranném přístupu soudu.
Prohlásil, že klíčem k řešení dané věci jsou úvahy Vrchního soudu v Olomouci na str. 13 a 14 jeho rozsudku, kde tento soud nastiňuje modelové situace, jež mohly nastat poté, co po slovním kontaktu s poškozeným H. a svědkem Č. nasedá do vozidla. První modelová situace, že nasedá do vozidla a osoby v jeho blízkosti nevidí, popřípadě vidí, ale nemá pod kontrolou směr jízdy, vede odvolací soud k závěru, že v takovém případě je smířen s následkem podle §15 odst. 2 tr. zákoníku. Taková úvaha však podle obviněného nemá oporu v provedených důkazech, přičemž je i v rozporu s dalšími závěry soudu. Pokud neměl pod kontrolou směr jízdy, což z polohy volantu není možné vyčíst, není možno konstruovat úmysl. Zdůraznil, že jel automobilem Tuareg, což je tzv. SUV čili sportovně užitkové vozidlo s vyšší světlou výškou a pohonem čtyř kol, s automatickou převodovkou, tzn. že se rozjede samovolně poté, co jeho řidič povolí brzdu. Výkon motoru tohoto vozidla patří mezi SUV k nejvyšším, když i přes značnou hmotnost vozidla při prudkém sešlápnutí plynu vozidlo doslova „vystřelí“. Podotkl, že o tyto skutečnosti se evidentně opíral i závěr nalézacího soudu, že kdyby opravdu chtěl způsobit těžkou újmu na zdraví, mohl vozidlo rozjet mnohem vyšší rychlostí. Za daných okolností, kdy se vozidlo rozjíždí a on na dráze 5 metrů teprve „rovná volant“ nelze soudit na smíření, ale spíše na to, že se z nepřiměřených důvodů spoléhal, že ke srážce nedojde, popřípadě že bude dostatečně mírná.
Druhá modelová situace je podle odvolacího soudu ta, že uvedené osoby vidí. Z toho potom soud uzavírá na úmysl přímý. Ano, ale k čemu? Obviněný akcentoval, že vzhledem k malé rychlosti vozidla není důvodný závěr, že chce způsobit těžkou újmu na zdraví, ba že vůbec nějakou újmu způsobit chce. Je třeba zkoumat, zda vztah k předpokládanému následku je smíření s možným následkem nebo nepřiměřené důvody, s nimiž spoléhá, že vozidlo včas ubrzdí apod. Za zcela podstatný označil závěr odvolacího soudu, že „ze způsobu jeho (obviněného) jednání před rozjetím vozidla i při najetí do těla poškozeného i z jeho chování po činu, kdy se nepochybně snažil poškozenému pomoci, lze dovodit, že nejspíše mu šlo o to osoby nacházející se v bezprostřední blízkosti vozidla najížděním postrašit, ovšem situace se vymkla z kontroly v důsledku toho, že poškozený P. H. přestal obžalovaného vnímat, obrátil se k němu dokonce zády a patrně se natolik věnoval svému mobilnímu telefonu, že nebyla žádná šance, aby na vzniklé nebezpečí jakkoli reagoval.“ Obviněný v této souvislosti konstatoval, že jednání i u nedbalostních trestných činů je vždy volné, tedy úmyslné a že nedbalost se pak vztahuje k jiným okolnostem, zejména k následku u nedbalosti vědomé, kdy pachatel spoléhá z nepřiměřených důvodů, že k následku nedojde, nebo k samotné povinnosti, již pachatel porušuje. Odvolacímu soudu vytkl absenci úvah o vztahu jeho jednání k následku a o průběhu příčinné souvislosti. Mezi jednáním jeho osoby a následkem, který nastal, je jednání samotného poškozeného, který se obrací zády a telefonuje. Pokud by k automobilu, který se přibližoval maximálně rychlostí rychlé chůze, stál poškozený čelem, velmi pravděpodobně by se rukama odrazil od karoserie vozidla nebo by uskočil. Obviněný uvedl, že to byla reakce, kterou očekával, pokud přijme závěr, že na chodce chtěl najet a nikoli jej minout v jeho těsné blízkosti, což nestihl v důsledku toho, že nestačil přetočit volant do potřebného směru. Vznesl otázku, zda chování poškozeného, jenž ho (obviněného) okamžitě po nasednutí do vozidla začal ignorovat, mohl vzhledem ke svým osobnostním charakteristikám vůbec předvídat. Podotkl, že v tomto ohledu bylo třeba doplnit výslech znalců z oboru psychiatrie a psychologie. Vyjádřil přesvědčení, že struktura jeho osobnosti mu nedovolila, aby si představil lhostejnou, ba možná pohrdavou reakci poškozeného a z toho vyplývající následný a od jeho představ podstatně odlišný průběh příčinné souvislosti. Tomu nasvědčuje právě jeho úlek, snaha poškozenému pomoci a odvrátit následek, s nímž nepočítal a zcela jistě jej nechtěl způsobit úmyslně. Dodal, že nedbalost, vědomou či nevědomou, ovšem vyloučit nelze, přitom odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 845/2010.
Připomněl, že pachatel je trestně odpovědný za následek, který způsobil, jen potud, pokud jej také zavinil, resp. že zavinění musí zahrnovat příčinný průběh alespoň v podstatných rysech. Při úmyslu je mj. třeba, aby pachatel znal tento průběh alespoň jako možný a byl s ním pro ten případ srozuměn, při nedbalosti pak, aby si pachatel měl a mohl alespoň představit, že se takto může příčinný vztah rozvinout. Nepředvídané a (u nedbalosti) pro pachatele nepředvídatelné příčinné průběhy nejsou zaviněním zahrnuty a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde. Následně konstatoval, že napadený rozsudek je ve svých závěrech vnitřně rozporný a že konstrukce, na níž založil odvolací soud svůj závěr o úmyslu směřujícímu k těžké újmě na zdraví, je jen jednou z variant možného průběhu situace s tím, že pouhá pravděpodobnost k odsouzení nestačí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09).
Dále upozornil, že právo na obhajobu je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí hájit; taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného; také volba okamžiku, kdy obviněný s obhajobou vystoupí, je toliko jeho věcí; úkol prověřovat obhajobu spočívá v kterémkoli okamžiku trestního řízení na orgánech činných v trestním řízení; obviněného v trestním řízení netíží žádné důkazní břemeno. Shledal, že způsob hodnocení důkazů, jak byl proveden odvolacím soudem, porušuje zásadu in dubio pro reo, plynoucí z principu presumpce neviny. V této souvislosti odcitoval závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08.
Posléze připomněl, že nalézací soud přiznal příbuzným poškozeného P. H. náhradu ve výši, která vyplývá z příslušných občanskoprávních předpisů (§444 obč. zák.), a Pojišťovnu Allianz, a. s. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, ačkoliv tato tvrdila, že plnila z titulu odpovědnosti za škodu z povinného ručení. Soud konstatoval, že plnění sice nedoložila, avšak za této situace nelze vyloučit, že poškozeným byl přiznán nárok, na který již plnění od pojišťovny obdrželi. Prohlásil, že tak byl nucen plnit na nárok již uspokojený, přičemž pojišťovna by byla v obtížné situaci, protože vůči poškozeným by mohla nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit teprve poté, co by plnil, vůči němu by však znovu týž nárok na plnění, který byl přiznán poškozeným, mohla sotva uplatnit, pokud by měl být zachován princip ekvity. Z tohoto důvodu měly soudy nižších stupňů zjistit, zda poškozeným skutečně bylo na uplatněný nárok pojišťovnou plněno (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. potom uvedl, že celá událost byla na Zlínsku široce medializována v řadě celostátních, ale především místních médií. Informace v tisku byly tendenční a předem vytvářely zdání, že šlo o úmyslně způsobenou smrt, čímž formovaly lokální veřejné mínění zaměřené výrazně proti jeho osobě. Taková atmosféra podle jeho přesvědčení nemohla zůstat bez vlivu na nestrannost soudu. Soud by totiž při jiném výroku, než jaký byl učiněn, musel čelit rozhořčení již zpracovaného veřejného mínění. Poznamenal, že tuto námitku neuplatnil dříve proto, že v období mezi událostí a procesem samotným raději nevycházel z domu a noviny nečetl. Dospěl k závěru, že věc neměla být souzena v obvodu, kde bylo tiskem soustavně jitřeno veřejné mínění, vůči němuž soudci a přísedící nejsou a nemohou být imunní, a že byly dány důvody, aby věc byla pro obecnou pochybnost o nepodjatosti soudu podle §25 tr. ř. přikázána jinému soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci. Přitom poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. P l . ÚS 13/06 a na věc Pope proti Nizozemsku (Eu 32271/04).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 To 105/2011, i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 61 T 14/2011, a dále postupoval podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. s tím, že věc přikáže k rozhodnutí jinému soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci, případně v obvodu Vrchního soudu v Praze. Současně požádal, aby předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, předložila věc Nejvyššímu soudu s návrhem na odložení nebo přerušení výkonu trestu, a pokud pro takový postup podle §265h odst. 3 tr. ř. neshledá důvody, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a výkon trestu odložil nebo přerušil sám.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 To 105/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z těchto hledisek lze shora předestřenou dovolací argumentaci obviněného vztaženou k uvedenému dovolacímu důvodu, označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato argumentace je zjevně neopodstatněná.
Ponechávaje stranou případný závěr o naplnění či nenaplnění negativní zákonné podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v podobě nevědomí dovolatele o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, již v původním řízení, považuje Nejvyšší soud za potřebné k věci uvést následující.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěných objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti soudců a přísedících ve věci rozhodujících. Skutečnost, že o věci informovala celostátní i regionální média (včetně způsobu, jakým se tak stalo), nelze transformovat do závěru, že u členů senátů ve věci rozhodujících byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Se zřetelem k tomu pak ani nebyl dán důvod pro postup podle §25 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněného materiálně naplněn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného, jimiž deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, Vrchnímu soudu v Olomouci ještě vadný postup při rozhodování v rámci odvolacího řízení, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, resp. selektivně přistupuje ke skutkovým zjištěním soudů - klade důraz pouze na některá fakta, zatímco jiná fakta soudy zjištěná pomíjí. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a v porušení ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval primárně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo, z vadných skutkových zjištění a vadného postupu v odvolacím řízení, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (viz rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je proto dána i tehdy, když vedle jednání pachatele následek způsobila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných se jednoznačně podává, že jednání obviněného bylo rozhodující příčinou trestněprávně relevantního následku v podobě vzniku těžké újmy na zdraví a následné smrti poškozeného. Do průběhu skutkového děje nevstoupila žádná okolnost, která by svojí povahou byla natolik zvláštní či výjimečná, že by ji nebylo možné s určitou, byť případně nižší, mírou pravděpodobnosti předpokládat, a která by běh příčinné souvislosti, odvíjející se od činu obviněného přerušila.
K otázce úmyslného zavinění lze ve stručnosti poznamenat, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech .
Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že okolnosti charakterizující shora popsaný skutek (způsob provedení a použitá zbraň – robustní automobil, objektivní a obviněnému zjevná nemožnost poškozeného reagovat na vzniklé nebezpečí a zabránit střetu, výrok pronesený obviněným) váženy z pohledu shora stručně rozvedených teoretických východisek dostatečně spolehlivě svědčí o tom, že si obviněný byl vědom nebezpečí vzniku zranění rázu těžké újmy na zdraví a s takovým následkem (účinkem) byl přinejmenším srozuměn, když zde neexistovala žádná okolnost, s níž by mohl obviněný počítat a která by mohla takovému následku (účinku) zabránit. Lze tedy za správný označit závěr odvolacího soudu o úmyslném zavinění obviněného, a to minimálně ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zahrnujícím nejen samotné jednání ale i těžkou újmu na zdraví poškozeného a příčinný vztah mezi popsaným jednáním a uvedeným následkem (účinkem).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil, popř. přerušil výkon trestu, jenž mu byl uložen napadeným rozhodnutím, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se ovšem nestalo). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu