ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1383.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1383/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce K. M., zastoupeného JUDr. Petrem Makovcem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Zámecké č. 597/11, proti žalovanému B. V. , zastoupenému JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka č. 293, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 115/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 58 Co 341/2014-149, ve znění usnesení ze dne 23. října 2014, č. j. 58 Co 341/2014-151, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 58 Co 341/2014-149, ve znění usnesení ze dne 23. 10. 2014, č. j. 58 Co 341/2014-151, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [podle ustálené judikatury dovolacího soudu může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle jeho mínění splněn, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Ostatně, dovolání žalobce není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce vázanosti soudu formulací žalobního petitu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod číslem 152/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005, uveřejněný pod číslem 6/2007 v časopise Soudní rozhledy, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007; k otázce, zda jde o potvrzující nebo o měnící rozhodnutí odvolacího soudu a s tím související formulace výroku rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu ustanovení §219 a §220 o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dovolatel – jak je zřejmé z obsahu dovolání - mylně vychází z již zrušené právní úpravy přípustnosti dovolání účinné do 31. 12. 2012, kde byla přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně].
Závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit ani námitka dovolatele, že „odvolací soud v rozporu s ustanovením §212 o. s. ř. překročil meze, ve kterých se žalovaný jako odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí“, neboť okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolání žalovaného (§212 o. s. ř.), není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale může představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 1994, sp. zn. 7 Cdo 38/94, uveřejněné pod číslem 68/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1630/98, uveřejněný pod číslem 46/2000 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 3037/2000); k takové vadě může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše - naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu