ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1508.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1508/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně ZEVOS, a.s. se sídlem v Uherském Hradišti, Nádražní č. 25, IČO 46972501, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní č. 451, proti žalovaným 1) J. Ť. a 2) R. Ť. , oběma zastoupených JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skopalíkova č. 1144/11, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 16 C 51/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. srpna 2013 č.j. 60 Co 232/2013-225, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. dubna 2013 č.j. 16 C 51/2008-206 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 5.3.2008 domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná kupní smlouva ze dne 23.3.2005, kterou manželé L. K. a M. K. převedli do společného jmění žalovaných "nemovitosti v katastrálním území N., a to budovu č.p. na pozemku p.č.st. 297, část obce N., pozemek p.č. st. 297, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek p.č. 260/84, orná půda, vklad práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Uherský Brod sp. zn. V-436/2005-742, právní účinky vkladu vznikly dnem 4.4.2005". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má proti dlužníku L. K. vymahatelnou pohledávku, jejíž výše ke dni 1.3.2008 činila celkem 863.644,50 Kč, která jí byla přiznána rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18.1.2006 č.j. 7 Cm 36/2003-52, jenž nabyl právní moci dnem 24.2.2006, a že k uspokojení této pohledávky byla usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21.6.2006 č.j. EXNc 4418/2006-10 nařízena exekuce na majetek dlužníka L. K., jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Martin Růžička. Dlužník L. K. spolu s manželkou M. K. však dne 23.3.2005 uzavřeli se žalovanými (rodiči dlužníkovy manželky) kupní smlouvu, jíž na žalované převedli předmětné nemovitosti, čímž "žalobkyni znemožnili úspěšně podat návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci". Žalovaní navíc "museli vědět, že dlužník (manžel jejich dcery) je ve finanční tísni, když s ním sami měli uzavřít smlouvu o půjčce ve výši 1.180.000,- Kč, která je zmiňována v kupní smlouvě, celý prodej se tedy jeví jako ryze účelový, učiněný s úmyslem zkrátit věřitele, kdy žalovaní o tomto úmyslu museli vědět". Žalobkyně má tedy za to, že jsou splněny podmínky odporovatelnosti tohoto právního úkonu podle ustanovení §42a občanského zákoníku.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 6.9.2010 č.j. 16 C 51/2008-90 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 22.982,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivy Petrové. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že "dlužník žalobkyně L. K. není osobou blízkou ve vztahu k žalovaným", neboť není příbuzným žalovaných v řadě přímé, sourozencem ani manželem a "v době uzavření kupní smlouvy jim nebyl ani osobou blízkou v poměru rodinném nebo obdobném, neboť sice byl manželem jejich dcery, avšak, jak to vyplývá z obsahu rozvodového spisu manželů K., již v uvedené době bylo manželství manželů K. rozvráceno z důvodů lhaní a zatajování dluhů na straně L. K. a z těchto důvodů byl taktéž narušen vztah L. K. se žalovanými". Vzhledem k tomu, že "v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaným byl znám úmysl L. K. převodem nemovitostí na žalované zkrátit žalobkyni jako svou věřitelku", není žaloba důvodná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 28.7.2011 č.j. 60 Co 50/2011-112 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s návrhy žalobkyně na provedení důkazů a že se nezabýval ani otázkou včasnosti žalobkyní uplatněného nároku, tedy tím, zda byla žaloba podána v prekluzivní tříleté lhůtě, zda nemá dlužník jiný majetek, ze kterého by se mohla žalobkyně jako věřitelka uspokojit, a ani zda "předmětná odporovaná kupní smlouva naplnila skutečně znaky zkrácení vymahatelné pohledávky žalobkyně, když dlužník za převedený nemovitý majetek nabyl jinou majetkovou hodnotu (peněžní hotovost), jejíž část byla použita k úhradě jeho dříve žalovanými zesplatněného závazku založeného z poskytnuté půjčky". Protože soud prvního stupně nezjišťoval, zda "obvyklá cena nemovitého majetku ke dni věcněprávních účinků předmětného odporovaného právního úkonu odpovídala, jako náhrada, ceně nabyté peněžní hotovosti jako získané kupní ceny", jsou jeho závěry zatím předčasné.
Okresní soud v Uherském Hradišti poté rozsudkem ze dne 3.4.2013 č.j. 16 C 51/2008-206 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným 65.736,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivy Petrové a "státu České republice" 8.464,- Kč "na účet Okresního soudu v Uherském Hradišti". Po doplněném dokazování znovu dospěl k závěru, že mezi žalovanými a dlužníkem žalobkyně L. K. se nejedná o vztah osob blízkých a že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaným byl znám úmysl L. K. převodem nemovitostí na žalované zkrátit žalobkyni jako svou věřitelku. Navíc, i když je prokázána "majetková nedostatečnost" dlužníka L. K., "není splněna podmínka pro úspěšné uplatnění odpůrčí žaloby spočívající v tom, že předmětná kupní smlouva měla zkrátit pohledávku žalobkyně jako věřitele vůči povinnému L. K., neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že L. K. z prodeje předmětných nemovitostí získal finanční prostředky v rozsahu obvyklé ceny nemovitostí a tedy daná kupní cena nevedla ke zmenšení jeho majetku", přičemž část kupní ceny ve výši 1.180.000,- Kč byla použita na "pokrytí půjčky od žalovaných", a doplatek zbytku kupní ceny ve výši 920.000,- Kč dlužník L. K. fakticky obdržel "a tato částka byla postačující k úhradě pohledávky žalobkyně".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8.8.2013 č.j. 60 Co 232/2013-225 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení "rovným dílem" 17.934,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivy Petrové; v dalším jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení "rovným dílem" 4.356,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivy Petrové. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že napadená kupní smlouva nepředstavuje zkracující právní úkon dlužníka žalobkyně, neboť za převedené nemovitosti mu byla poskytnuta jejich obvyklá cena, když část kupní ceny byla uhrazena započtením proti pohledávce kupujících a zbytek kupní ceny, jejíž výše přesahovala výši vymahatelné pohledávky žalobkyně (920.000,- Kč), byla dlužníku předána v hotovosti. Námitky žalobkyně týkající se uhrazení části kupní ceny vzájemným započtením pohledávek odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "dohoda o zápočtu vzájemných pohledávek představuje samostatný hmotněprávní úkon, kterému však žalobkyně v tomto řízení podanou žalobou neodporuje, a proto se tímto právním úkonem nemohl soud zabývat". Odvolací soud se rovněž nezabýval námitkami žalobkyně zpochybňujícími platnost odporovaného právního úkonu, neboť nemohly mít vliv na výsledek sporu (zamítnutí žaloby), když neplatnému právnímu úkonu nelze s úspěchem odporovat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že nebylo prokázáno ekvivalentní protiplnění za převedené nemovitosti, když žalovaní za řízení tvrdili, že "kupní cenu uhradili v části zápočtem své pohledávky z titulu půjčky poskytnuté dlužníkovi žalobkyně a jeho tehdejší manželce, v části hotovostně buď dlužníkovi, nebo jeho manželce a v části úhradou třetím osobám, když za dlužníka žalobkyně hradili jeho dluhy přímo blíže nespecifikovaným věřitelům"; dlužník žalobkyně ani jeho tehdejší manželka tedy nikdy reálně neobdrželi ani část kupní ceny a nikdy neměli objektivně možnost s částí kupní ceny nakládat. Vzhledem k tomu, že dlužník za převedené věci od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu neobdržel, jedná se o zkracující právní úkon ve smyslu §42a občanského zákoníku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy při rozhodování věci posuzovaly otázku , zda je právním úkonem zkracujícím uspokojení pohledávky věřitele kupní smlouva, v níž byla sjednána kupní cena ve výši obvyklé ceny, aniž by bylo současně (také) významné to, jak byla kupujícími zaplacena . Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. §42a odst. 1 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák.").
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. §42a odst. 2 obč. zák.).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst. 3 obč. zák.).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. §42a odst. 4 obč. zák.).
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
V posuzovaném případě se žalovaní jako kupující a dlužník spolu se svou bývalou manželkou jako prodávající v kupní smlouvě ze dne 23.3.2005 dohodli, že kupní cena bude uhrazena tak, že jen část kupní ceny ve výši 920.000,- Kč bude kupujícími zaplacena v hotovosti a na zbylou část kupní ceny ve výši 1.180.000,- Kč bude započtena pohledávka, kterou měli kupující za prodávajícími. Z uvedeného je zřejmé, že se prodávajícím za prodané nemovitosti nedostalo skutečného (reálného) protiplnění, které by mohlo být zdrojem uspokojení všech věřitelů. Nemůže obstát právní závěr soudů, že "žalobkyní v žalobě označený odporovaný úkon nevykazuje pro sjednanou ekvivalentnost vzájemného plnění znaky zkracujícího právního úkonu" podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Uherském Hradišti) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu