ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1837.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1837/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně M. O. (dříve H.), zastoupené JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 163/12, proti žalovanému TVARBET MORAVIA, a. s. se sídlem v Hodoníně, Dolní Valy č. 3739/4, IČO 13690558, zastoupenému JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova č. 791/25, o 34.850,- Kč a 5.011,67 EUR s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 106/2006 a 7 C 185/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2013 č. j. 49 Co 22/2012-257, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. listopadu 2011 č. j. 7 C 106/2006-151 (s výjimkou výroků, kterými byla žaloba zamítnuta co do 1.069,- Kč a 2.420,28 EUR s úroky z prodlení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobami podanými u Okresního soudu ve Vyškově dne 4. 4. 2006 a dne 28. 5. 2007 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 34.850,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedla, a 5.011,67 EUR s 3 % úrokem z prodlení od 15. 11. 2004 do zaplacení. Žaloby zdůvodnila zejména tím, že dne 16. 2. 2004 uzavřela se žalovaným pracovní smlouvu na „funkci referenta cestovní kanceláře“ s místem výkonu práce „pobočky CK Kontakt Moravia Hodonín“, že pracovala na provozovnách ve Vyškově, Sušilova č. 3 a v Hodoníně, Národní třída č. 30, že změnou pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2004 byl pracovní poměr sjednaný na dobu do 30. 9. 2004 změněn na dobu neurčitou, že mzdovým výměrem ze dne 16. 2. 2004 jí byla určena základní mzda ve výši 5.700,- Kč měsíčně s tím, že „osobní ohodnocení mohlo dle hodnocení nadřízeného dosáhnout až 50 % základního platu“, a že dne 21. 5. 2004 byla žalobkyně vyslána žalovaným na pracovní cestu do Řecka na ostrov Korfu, kde pro žalovaného pracovala do 23. 9. 2004. Žalovaný nezaplatil žalobkyni za období od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 sjednanou mzdu ani cestovní náhrady a zaplatil jí pouze sjednanou odměnu z dohody o provedení práce uzavřené mezi účastníky dne 21. 5. 2004, v níž byl jako sjednaný pracovní úkol uveden „delegatura Korfu“ s tím, že práce v rozsahu 1 hodina denně za dohodnutou „mzdu“ ve výši 50,- Kč za hodinu měla být zahájena dne 22. 5. 2004 a ukončena dne 31. 5. 2004, a stravné podle této dohody ve výši 500 Kč za den s odůvodněním, že žalobkyně „měla po dobu trvání pracovní cesty neplacené volno, o nějž měla údajně požádat“, což žalobkyně popírá.
Okresní soud ve Vyškově - poté, co usnesením vyhlášeným u jednání konaného dne 18. 10. 2007 rozhodl, že se obě tyto věci spojují ke společnému řízení - rozsudkem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 7 C 106/2006-84 opraveným usnesením ze dne 25. 2. 2008 č. j. 7 C 106/2006-91 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 27.631,- Kč a 2.591,38 EUR s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do částek 7.219,- Kč a 2.420,28 EUR s úroky z prodlení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že žalobkyně vykonávala podle pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2004 u žalovaného práci referentky cestovní kanceláře a že žalovaný padělal podpisy žalobkyně na „žádostech o neplacené volno“ a na dohodách o provedení práce ze dne 1. 7. 2004 a ze dne 1. 8. 2004, dovodil, že žalobkyně byla žalovaným vyslána v době od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 na pracovní cestu na ostrov Korfu, kde pro něj měla pracovat jako delegátka, a že proto měla za tuto dobu nárok na „základní mzdu“ ve výši 5.700,- Kč měsíčně a „osobní ohodnocení“ ve výši 129,40 Kč denně, která odpovídá „dennímu přiznanému a také vyplacenému průměru osobního ohodnocení“, tj. celkem 33.781,- Kč. Od této částky soud prvního stupně odečetl částku 6.150,- Kč, která byla žalobkyni vyplacena žalovaným jako odměna z dohod o provedení práce, jež shledal neplatnými, neboť „lze jen těžko vymezit, co se rozumí pod pracovním úkolem delegáta na jednu hodinu měsíčně“. Uzavřel, že za dobu zahraniční pracovní cesty náleží žalobkyni stravné ve výši 4.990,62 EUR a že po odečtení částky 62.500,- Kč vyplacené jí na stravném žalovaným má žalobkyně nárok na doplatek ve výši 2.591,38 EUR.
K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 1. 2011 č. j. 49 Co 178/2008-117 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že pro posouzení věci je nezbytné zjištění, jaká byla náplň práce žalobkyně podle pracovní smlouvy a zda a v jakém rozsahu tuto práci vykonávala i v době od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 v Řecku na ostrově Korfu, neboť teprve na základě těchto skutečností je možné učinit závěr, „zda žalobkyně byla žalovaným vyslána na pracovní cestu do Řecka, kde vykonávala práci podle pracovní smlouvy (popř. vedle dalších prací, které zde pro žalovaného vykonávala na základě dohody o provedení práce), za kterou jí náleží mzda a cestovní náhrady“. Uložil proto soudu prvního stupně, aby žalobkyni v souladu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytl poučení o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, jaká byla její náplň práce podle pracovní smlouvy a zda a v jakém rozsahu tuto práci vykonávala i v době od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 v Řecku na ostrově Korfu.
Okresní soud ve Vyškově poté rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 7 C 106/2006-151 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 33.781,- Kč a 2.591,38 EUR s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do částek 1.069,- Kč a 2.420,28 EUR s úroky z prodlení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 28.865,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Střelce a České republice „do pokladny Okresního soudu ve Vyškově“ 7.328,50 Kč. Na základě zjištění, že žalobkyně byla přijímána do pracovního poměru k žalovanému již s tím, že „v sezonu“ bude působit jako delegátka v určené destinaci, dovodil, že nelze vycházet jen z pracovní náplně referenta, která byla určena pro práci v cestovní kanceláři, ale rovněž z pracovní náplně delegáta, která byla stanovena pro všechny delegáty v listině nazvané „Povinnosti, pravidla a pokyny pro delegáty“. Zdůraznil, že v pracovní náplni referenta je uvedeno, že bude plnit příkazy nadřízených, že „tímto příkazem bylo vyslání na služební cestu“ a že po celou dobu, kdy žalobkyně působila jako delegátka žalovaného na ostrově Korfu, si řádně plnila své pracovní povinnosti vyplývající z pracovní náplně určené pro delegáty. Dovodil, že žalobkyně měla určenou pracovní náplň pro práci v kanceláři žalovaného, kde „mimo sezónu“ zejména sjednávala s klienty smlouvy a vyřizovala další věci týkající se těchto smluv a chodu kanceláře, že po zbývající část roku, v „sezóně“, měla určenou pracovní náplň jako delegátka žalovaného, ze které vyplývalo, že „je povinna být klientům k dispozici 24 hodin denně“, a že „dohoda o pracovní činnosti v rozsahu 1 hodina denně, či dokonce 1 hodina měsíčně“, „řešila jen náhradu za neustálou přítomnost a pohotovost žalobkyně nad rámec sjednané mzdy“. S přihlédnutím ke zjištění, že žalobkyně nepožádala žalovaného o „neplacené volno“, dospěl opětovně k závěru, že má za dobu od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 nárok na „základní mzdu“ ve výši 5.700,- Kč měsíčně a „osobní ohodnocení“ ve výši 129,40 Kč denně, která odpovídá „dennímu přiznanému a také vyplacenému průměru osobního ohodnocení“, tj. celkem 33.781,- Kč. K částce vyplacené podle dohody o provedení práce soud prvního stupně nepřihlížel, neboť „tato částka byla vyplacena nad rámec sjednané mzdy, což je logické, když delegát musel být k dispozici klientům 24 hodin denně“. Shledal, že za dobu zahraniční pracovní cesty od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 náleží žalobkyni stravné ve výši 4.990,62 EUR a že po odečtení částky 62.500,- Kč vyplacené jí na stravném žalovaným má žalobkyně nárok na doplatek ve výši 2.591,38 EUR, neboť „stravné nelze přiznat dvakrát, a to jednak z pracovního poměru a jednak dle dohody o pracovní činnosti od stejného subjektu“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2013 č. j. 49 Co 22/2012-257 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že zamítl žalobu co do 33.781,- Kč a 2.591,38 EUR s úroky z prodlení, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 130.408,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Kratochvíly a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově na náhradě nákladů řízení 5.430,50 Kč. Poté, co žalobkyně na jeho výzvu doplnila svá skutková tvrzení k obsahu a rozsahu prací, které pro žalovaného vykonávala na ostrově Korfu, a co zopakoval dokazování výslechem svědkyň D. K. (ředitelky cestovní kanceláře žalovaného) a J. V. (zástupkyně ředitelky cestovní kanceláře žalovaného), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na mzdu a na cestovní náhrady za pracovní cestu v období od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004, neboť v tomto období na ostrově Korfu nekonala pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy, ale - na základě dohod o provedení práce (pro které nebyla obligatorní písemná forma) - práci delegáta cestovní kanceláře, a do Řecka na ostrov Korfu nebyla žalovaným vyslána na pracovní cestu, neboť k tomu je nutný výslovný pokyn zaměstnavatele a „existence takového pokynu nebyla v daném případě prokázána“. Odvolací soud zdůraznil, že pracovní náplně referentky cestovní kanceláře a delegátky byly zcela odlišné a nepřekrývaly se, neboť práce referentky cestovní kanceláře směřovala k uzavření cestovní smlouvy a k odjezdu klientů do určené destinace, zatímco práce delegátky zahrnovala péči o klienty cestovní kanceláře v době jejich pobytu v uvedené destinaci, a že totožnost pracovních náplní referentky cestovní kanceláře a delegátky nelze dovodit ani z listiny označené jako „pracovní náplň referenta pobočky“, podle které byla žalobkyně povinna „plnit příkazy nadřízených“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou „existence dvou smluvních vztahů mezi týmiž účastníky v tomtéž období“, omezil se jen na řešení otázky pracovní náplně a „podřazení žalobkyní vykonané práce jednomu ze smluvních vztahů“ a v rozporu se zákoníkem práce dovodil, že práce vykonané žalobkyní pro žalovaného jsou pracemi podle dohody o provedení práce „bez nároku na odměnu z pracovní smlouvy“. Má za to, že pracovní smlouva nebyla v době trvání pracovní cesty na Korfu „ukončena či přerušena“ a že dohody o provedení práce byly uzavřeny „ve vztahu k části žalobkyní vykonávané práce pro žalovaného při pracovní cestě na Korfu“, kde mimo úkolů vykonávaných podle pracovní smlouvy žalobkyně na základě dohod o provedení práce vykonávala pro žalovaného „druhově odlišnou“ práci od sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval rozsahem práce vykonávané žalobkyní na Korfu, přestože „je zjevné“, že odpracovala pro žalovaného „mnohonásobně více hodin, než činilo tehdejší maximum pro práce dle dohody o provedení práce“, a že proto mohla na Korfu vykonávat práce pouze na základě pracovní smlouvy. Podle názoru dovolatelky je v rozporu s právními předpisy postup žalovaného, který řeší otázku „nepotřebnosti“ zaměstnanců na pobočkách cestovní kanceláře v období sezóny jejich vysláním do zahraničí s tím, že jim po tuto dobu „přidělí neplacené volno“, o které ani žalobkyně nepožádala. Odvolací soud navíc k otázce neplaceného volna v rozporu s procesními předpisy nezopakoval všechny „relevantní“ důkazy a nezdůvodnil, proč některé důkazy nezahrnul do „zjišťování skutkového závěru“. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že „zaměňoval pojmy druh práce a náplň práce“ a že v souvislosti se zjišťováním této „dílčí skutkové otázky“ postupoval nesprávně, neboť opakování dokazování omezil pouze na výpovědi svědkyň D. K. a J. V., aniž by se vypořádal s důkazy předloženými žalobkyní o pracích vykonaných žalobkyní na Korfu a s její výpovědí. Ze stejných důvodů dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla vyslána na pracovní cestu, který odvolací soud učinil jen na základě výslechu uvedených svědkyň. Ve vztahu k výrokům napadeného rozsudku o nákladech řízení žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že ve smyslu ustanovení §150 občanského soudního řádu nepřihlédl k tomu, že žalovaný „systematicky porušoval či obcházel zákon na úkor žalobkyně“ a že v řízení předkládal – jak bylo zjištěno znaleckým posudkem, v souvislosti s nímž vznikly v řízení náklady státu - jako důkazy listiny, na nichž byly „zfalšovány podpisy žalobkyně“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a žalovaný se „plně ztotožňuje jak se skutkovými, tak právními závěry“ v něm učiněnými.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné vytýká odvolacímu soudu vady řízení spočívající v tom, že učinil rozhodná skutková zjištění pouze na základě výslechů svědkyň D. K. a J. V., jimiž zopakoval dokazování, aniž by se vypořádal s dalšími důkazy provedenými soudem prvního stupně; tím uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který by uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2004 (uzavřené na dobu do 30. 9. 2004 a následně změněné na dobu neurčitou) jako referentka cestovní kanceláře s místem výkonu práce „pobočky CK Kontakt Moravia Hodonín“ a že její mzda byla stanovena mzdovým výměrem ze dne 16. 2. 2004 ve výši 5.700,- Kč měsíčně s tím, že jí dále přísluší osobní ohodnocení „dle hodnocení nadřízeného“ až „do výše 50 % základního platu“. Při uzavírání pracovního poměru bylo mezi účastníky dohodnuto, že „v sezóně“ bude žalobkyně působit jako delegátka cestovní kanceláře žalovaného „v určené destinaci“. V období od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 žalobkyně pracovala jako delegátka cestovní kanceláře v Řecku na ostrově Korfu a za tuto dobu jí žalovaný zaplatil pouze odměnu sjednanou v postupně uzavřených dohodách o provedení práce v celkové výši 6.150,- Kč a stravné v celkové výši 62.500,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda je platným právním úkonem dohoda o provedení práce, kterou uzavřel zaměstnavatel se zaměstnancem po vzniku jejich pracovního poměru, při jehož sjednání se dohodl se zaměstnancem, že v určitém období trvání pracovního poměru bude zaměstnanec vykonávat práci jiného druhu a v jiném místě, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, má-li tuto práci konat na základě uzavřené dohody o provedení práce. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatňuje nárok na mzdu a cestovní náhrady za období od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2004 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §29 odst. 1 zák. práce v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
Ustanovení §29 zák. práce má kogentní povahu v tom smyslu, že zaměstnavatel se zaměstnancem musí dohodnout (aby byla pracovní smlouva z tohoto pohledu platná) alespoň nezbytné náležitosti pracovní smlouvy, kterými jsou druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Vlastní obsah těchto ujednání - který druh práce, jaké místo výkonu práce a jaký den nástupu do práce bude sjednán - však zákoník práce neurčuje a nechává je na dohodě účastníků. Ohledně obsahu ujednání o těchto náležitostech pracovní smlouvy se tedy naopak jedná o dispoziční právo účastníků pracovní smlouvy a z hlediska obsahu těchto ujednání proto zákoník práce nemá kogentní povahu.
Druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy, neboť vymezuje, jakou práci je zaměstnanec povinen vykonávat a plnit tak jednu ze svých základních povinností vyplývajících z pracovního poměru [§35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. K podstatným náležitostem pracovní smlouvy patří též dohoda o místu výkonu práce. V pracovní smlouvě může být dohodnuto více než jedno místo výkonu práce (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 6. 1970 sp. zn. 6 Cz 30/70, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971) a také více než jeden druh práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1821/2008). Zaměstnavatel se proto může se zaměstnancem v pracovní smlouvě (popřípadě v dohodě o změně jejího obsahu uzavřené podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce) dohodnout, že zaměstnanec bude v pracovním poměru u zaměstnavatele vykonávat více druhů práce na různých místech.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují [§240 odst. 1 zák. práce, §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)]. Právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný [§242 odst. 1 písm. b) zák. práce, §37 odst. 1 obč. zák.].
Z uvedeného plyne, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního nebo občanskoprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla svobodná a vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně. O nedostatek vážnosti vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon v žertu, „naoko“ nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny. I když zákoník práce nemá – na rozdíl od občanského zákoníku (srov. §41a odst. 2 obč. zák.) – výslovné ustanovení o tom, jak postupovat v případech, v nichž má být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je nepochybné, že předstíraný (simulovaný) právní úkon je v občanskoprávních i pracovněprávních vztazích neplatný. Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu ani jej neobchází a že se ani jinak nepříčí dobrým mravům [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce, §39 obč. zák.] - disimulovaný právní úkon (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2609/2006 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3862/2012).
Předstírají-li proto účastníci uzavřením dohody o provedení práce upravené v ustanovení §236 odst. 1 zák. práce vznik pracovněprávního vztahu založeného na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. §232-239b zák. práce), aby tak zastřeli to, že obsahem dohody, k němuž ve skutečnosti směřovala jejich vůle, má být změna obsahu pracovní smlouvy, kterou mezi sebou dříve uzavřeli, je taková dohoda pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků neplatná a právní úkon učiněný účastníky se posoudí jako dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce.
V projednávané věci bylo v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 16. 2. 2004 dohodnuto, že žalobkyně bude vykonávat práci referentky cestovní kanceláře s místem výkonu práce „pobočky CK Kontakt Moravia Hodonín“. Vzhledem k tomu, že při sjednávání pracovního poměru bylo mezi účastníky ujednáno, že žalobkyně bude „v sezóně“ působit jako delegátka cestovní kanceláře žalovaného „v určené destinaci“, je nepochybné, že dohodami o provedení práce, které byly podle zjištění odvolacího soudu postupně uzavřeny mezi žalobkyní a žalovaným a na základě kterých měla žalobkyně v době od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 vykonávat pro žalovaného za dohodnutou odměnu práci delegátky cestovní kanceláře v Řecku na ostrově Korfu, jež spočívala v činnostech jiného druhu než práce referentky cestovní kanceláře, účastníci zastírali to, že obsahem dohod, k němuž ve skutečnosti směřovala jejich vůle, má být změna obsahu pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2004 na dobu výkonu práce žalobkyně v zahraničí. Dohody o provedení práce jsou proto – jak vyplývá z výše uvedeného - pro nedostatek vážnosti vůle jejich účastníků neplatné a právní úkony učiněné účastníky je třeba posoudit jako dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce, zejména pokud jde o druh práce, místo výkonu práce a výši mzdy.
Vzhledem k uzavřeným dohodám o změně sjednaných pracovních podmínek příslušela žalobkyni za práci delegátky cestovní kanceláře v době od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 mzda ve výši sjednané v těchto dohodách, nejméně však ve výši minimální mzdy (srov. §111 odst. 3 a 4 zák. práce), a - protože mezi účastníky bylo dohodnuto, že místem výkonu práce žalobkyně bude v uvedené době ostrov Korfu v Řecku – cestovní náhrady při přidělení k výkonu práce v zahraničí podle ustanovení §17 věty první zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „zákona o cestovních náhradách“). Vzhledem k tomu, že podle tohoto ustanovení zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí přísluší náhrady jako při zahraniční pracovní cestě za dny cesty z České republiky do místa pravidelného pracoviště a zpět a při pracovních cestách v zahraničí, neměla žalobkyně nárok na stravné ve výši stanovené v §12 zákona o cestovních náhradách za celou dobu strávenou v zahraničí, nýbrž jen za dny strávené cestou z České republiky do místa svého pravidelného pracoviště na ostrově Korfu a zpět a za dobu strávenou mimo toto její pravidelné pracoviště na pracovních cestách konaných v zahraničí (k době pracovní cesty a k pravidelnému pracovišti srov. §2 odst. 1 a 3 zákona o cestovních náhradách).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky – ve výrocích, kterými bylo vyhověno žalobě, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení - rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Vyškově) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu