ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2077.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2077/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce A04 OMEGA, s. r. o. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Korytná č. 1538/4, IČO 26853931, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Havlíčkova č. 1680/13, proti žalovaným 1) P. S. , a 2) Ing. R. M. , zastoupenému Mgr. Janem Bouckým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, V tůních č. 1636/1, o určení vlastnictví a o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 179/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2013 č. j. 26 Co 325/2013-243, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. dubna 2013 č. j. 5 C 179/2012-206 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 31. 10. 2012 domáhal, aby bylo určeno, že žalovaný 1) je „výlučným“ vlastníkem pozemku parc. č. st. 6, pozemku parc. č. 62/5, pozemku parc. č. 231 a budovy č. e. 58 postavené na pozemku parc. č. st. 6, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na listu vlastnictví č. 424 pro katastrální území H. a obec Ch., část obce H., eventuálně aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 23. 6. 2011 mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím, kterou byly tyto nemovitosti převedeny na žalovaného 2), je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči žalovanému 1) vykonatelnou pohledávku ve výši 3.350.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky vystavené dne 15. 12. 2010 a splatné dne 30. 4. 2011, která mu byla postoupena M. D. a která mu byla přiznána směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 7 Cm 381/2011-13, jenž nabyl právní moci dne 7. 1. 2012 a podle něhož byla usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 3. 2012 č. j. 22 EXE 632/2012-18 nařízena exekuce. Dne 23. 6. 2011 žalovaný 1) uzavřel se žalovaným 2) kupní smlouvu, kterou žalovanému 2) prodal uvedené nemovitosti za kupní cenu 4.100.000,- Kč, jež měla být uhrazena započtením vzájemných pohledávek žalovaných. Žalovaný 1) předmětné nemovitosti užívá i po jejich „prodeji“ žalovanému 2), a to „prakticky zdarma“, neboť žalovaný 2) mu je pronajal nájemní smlouvou ze dne 2. 5. 2012 za nájemné, které mělo být hrazeno „formou údržby, zhodnocování pronajatého bytu a prováděním jednotlivých prací na základě dohod smluvních stran“. Žalobce má za to, že žalovaní ve skutečnosti neměli v úmyslu převést vlastnické právo k nemovitostem ze žalovaného 1) na žalovaného 2), ale že jejich cílem bylo tyto nemovitosti „na oko“ přepsat na žalovaného 2) a tím znemožnit uspokojení pohledávky žalobce za žalovaným 1). Kupní smlouva ze dne 23. 6. 2011 je proto podle názoru žalobce neplatná jednak pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků, jednak proto, že svým účelem odporuje zákonu, neboť ji žalovaní uzavřeli v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky žalobce. Pro případ, že soud dojde k závěru, že uvedená kupní smlouva je platným právním úkonem, „dovolává se“ žalobce její právní neúčinnosti vůči němu, neboť žalovaný 1) tímto právním úkonem zkrátil žalobce jako svého věřitele a tento úmysl musel být žalovanému 2) znám, protože žalovaný 2) předmětné nemovitosti žalovanému 1) „v podstatě obratem de facto bezplatně pronajal“.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16. 4. 2013 č. j. 5 C 179/212-206 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 12.856,47 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Topinky a žalovanému 2) 26.378,- Kč. Poté, co shledal „zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §80 písmeno c) o. s. ř.“, dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 23. 6. 2011 není neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť žalobce neprokázal, že by byla uzavřena v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky žalobce, že nebylo prokázáno, že by některý z účastníků „byl nucen“ k jejímu uzavření, a že byla učiněna srozumitelně. Dovodil, že se nejedná ani o relativně neúčinný právní úkon podle ustanovení §42a občanského zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný 2) věděl o pohledávce žalobce a o úmyslu žalovaného 1) zkrátit její uspokojení. Skutečnost, že k uzavření kupní smlouvy došlo v době předcházející vydání exekučního titulu (směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 7 Cm 381/2011-13) a nařízení exekuce, podle názoru soudu prvního stupně „vylučuje povědomí žalovaného 2) o nároku žalobce a úmyslu zkrátit věřitele“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 26 Co 325/2013-243 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 6.776,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Topinky a žalovanému 2) 6.776,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Bouckého. Dovodil, že skutečnosti zjištěné v řízení neodůvodňují závěr, že by kupní smlouva ze dne 23. 6. 2011 byla uzavřena „na oko“ (že by projevený právní úkon nebyl v souladu se „skutečnou vnitřní vůlí smluvních stran“), neboť kupní smlouva „byla realizována a vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo podle této smlouvy ve prospěch žalovaného 2) do katastru nemovitostí vloženo“ a tvrzení žalobce, že pohledávka žalovaného 2) za žalovaným 1) z titulu smlouvy o půjčce, kterou měla být uhrazena kupní cena, „neexistovala“, protože i „smlouva o půjčce byla uzavřena pouze ‚na oko‘, když k reálnému předání předmětu půjčky nikdy nedošlo“, není za těchto okolností „způsobilé prokázat rozpor vnitřní vůle smluvních stran s projeveným právním úkonem“. Shledal, že vyřešení otázky, zda „zaplacením formou započtení vzájemné pohledávky nedochází ke krácení případných věřitelů“, nemá žádný právní význam pro posouzení skutečné vůle smluvních stran. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a občanského zákoníku, neboť žalovanému 2) nebyl znám „případný“ úmysl žalovaného 1) zkrátit své věřitele. Odvolací soud v tomto směru vycházel ze zjištění, že pohledávka žalobce vznikla v souvislosti s jiným druhem podnikání žalovaného 1) [provoz autobazaru], než v jakém měl „podnikatelské vztahy“ s žalovaným 2) [provoz výherních automatů], že v době uzavření kupní smlouvy „nebyl ještě ani vydán exekuční titul“ a že nebyly prokázány „nadstandardní přátelské vztahy“ žalovaných. Uzavřel, že vzhledem k nevědomosti žalovaného 2) v době uzavírání kupní smlouvy o případném úmyslu žalovaného 1) zkrátit uspokojení pohledávky žalobce či jiných věřitelů „nelze logicky uvažovat ani o tom, že by se žalobci podařilo prokázat, že by oba žalovaní uzavírali tuto smlouvu přímo s tímto úmyslem“, a že by proto byla kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval údajným poskytnutím půjčky žalovaným 2) žalovanému 1), bezplatným užíváním předmětných nemovitostí žalovaným 1) po jejich údajném prodeji, jeho vystěhováním po podání žaloby nebo zřízením trvalého bydliště žalovaného 1) v nich. Namítá, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí je zákonnou podmínkou pro jeho vznik, avšak „v žádném případě neprokazuje skutečnou vůli smluvních stran takový úkon učinit“. Má za to, že žalovaný 2) si s ohledem na skutečnosti, které byly v řízení prokázány, musel být dobře vědom finanční tísně, tj. i dalších dluhů žalovaného 1), a že proto žalovaní uzavřeli kupní smlouvu ze dne 23. 6. 2011 v úmyslu zkrátit možnost uspokojení vykonatelné pohledávky žalobce (i dalších věřitelů). Dovolatel poukazuje na skutečnost, že s ohledem na zaplacení kupní ceny předmětných nemovitostí započtením na údajnou pohledávku žalovaného 2) se žalovanému 1) nedostalo reálného protiplnění za převáděné nemovitosti, a že je proto kupní smlouva právním úkonem zkracujícím věřitele žalovaného 1). Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud zamítl dovolání žalobce, neboť podle jeho názoru dovolání není přípustné a rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný 1) se směnkou vystavenou dne 15. 12. 2010 zavázal zaplatit M. D. do 30. 4. 2011 částku 3.350.000,- Kč a že tento závazek nesplnil. M. D. smlouvou ze dne 17. 6. 2011 postoupila svou pohledávku ze směnky žalobci a dopisem z téhož dne postoupení pohledávky oznámila žalovanému 1). Směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 7 Cm 381/2011-13, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2012, bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit žalobci směnečný peníz 3.350.000,- Kč a příslušenství. K uspokojení pohledávky žalobce podle uvedeného směnečného platebního rozkazu byla usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 3. 2012 č. j. 22 EXE 632/2012-18 nařízena exekuce. Kupní smlouvou ze dne 23. 6. 2011 žalovaný 1) prodal žalovanému 2) předmětné nemovitosti v katastrálním území H. za kupní cenu ve výši 4.100.000,- Kč, která měla být podle dohody účastníků kupní smlouvy uhrazena započtením na pohledávku žalovaného 2) za žalovaným 1) ze smlouvy o půjčce ve výši 5.000.000,- Kč, již měl žalovaný 2) poskytnout žalovanému 1) v období srpen – září 2010. Vklad práva podle této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram ze dne 4. 7. 2011 s právními účinky vkladu ke dni 24. 6. 2011. Nájemní smlouvou ze dne 2. 5. 2012 žalovaný 2) pronajal předmětné nemovitosti žalovanému 1) na dobu neurčitou s tím, že nájemné bude hrazeno „formou údržby a zhodnocování pronajatého bytu“. Žalobce v řízení tvrdil, že žalovaný 2) půjčku ve výši 5.000.000,- Kč žalovanému 1) neposkytl a že žalovaní ve skutečnosti neměli v úmyslu převést vlastnické právo k nemovitostem ze žalovaného 1) na žalovaného 2), ale že jejich cílem bylo tyto nemovitosti „na oko“ přepsat na žalovaného 2) a tím znemožnit uspokojení pohledávky žalobce za žalovaným 1). Domáhal se proto určení, že žalovaný 1) je (vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy) vlastníkem předmětných nemovitostí, a pro případ, že by kupní smlouva byla shledána platnou, učení její právní neúčinnosti vůči němu, neboť žalovaný 1) tuto smlouvu uzavřel v úmyslu zkrátit žalobce jako svého věřitele a tento úmysl musel být žalovanému 2) znám.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může věřitel odporovat smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a třetí osobou. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Na projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k době uzavření kupní smlouvy, jejíž platnost, eventuálně relativní neúčinnost má být posouzena – použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li „druhou stranou“ v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně, nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný pod č. 134 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2001).
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich (srov. ustanovení §222 a 223 trestního zákoníku). Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale – za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák. – věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná.
V projednávané věci žalovaný 1), který byl dlužníkem žalobce, uzavřel se žalovaným 2) dne 23. 6. 2011 kupní smlouvu, kterou na něj převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem v katastrálním území H. za kupní cenu ve výši 4.100.000,- Kč, která měla být podle dohody účastníků kupní smlouvy uhrazena započtením na pohledávku žalovaného 2) za žalovaným 1) ze smlouvy o půjčce ve výši 5.000.000,- Kč. Jestliže by oba žalovaní při uzavření této kupní smlouvy sledovali úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele žalovaného 1), byla by kupní smlouva – jak vyplývá z výše uvedeného – neplatným právním úkonem, jemuž by žalobce nemohl úspěšně odporovat. Odvolací soud dovodil, že žalovaní uvedenou kupní smlouvu neuzavřeli v oboustranném úmyslu zkrátit uspokojení žalobce, aniž by se zabýval všemi okolnostmi, za kterých byla uvedená kupní smlouva sjednána a které by mohly nasvědčovat opačnému závěru, zejména tím, zda žalovaný 2) měl vskutku pohledávku vůči žalovanému 1) ze smlouvy o půjčce ve výši 5.000.000,- Kč, která by mohla být započtena na pohledávku žalovaného 1) za žalovaným 2) z kupní smlouvy, a zda žalovaný 1) předmětné nemovitosti užíval i po uzavření kupní smlouvy. Jeho závěr, že kupní smlouva není absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák., je proto předčasný, a tedy nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Příbrami) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu