ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2401.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2401/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Mojmírem Putnou v právní věci žalobce České dráhy, a. s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, proti žalovanému J. J. , o 105.161,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 139/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 2015, č. j. 20 Co 624/2012-208, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2015, č. j. 20 Co 624/2012-208, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [dovolatel toliko odkázal na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, tedy na již zrušenou právní úpravu přípustnosti dovolání účinnou do 31. 12. 2012, aniž by vůbec vylíčil, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího soudu může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]; v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Kromě toho byl v dovolání uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu škody]; také pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud při svém rozhodování nepřihlédl k právnímu názoru Nejvyššího soudu, který je vysloven v rozsudku ze dne 26. 8. 2014, č. j. 21 Cdo 1174/2013-191, a že rozhodl stejně jako v rozsudku ze dne 11. 12. 2012, č. j. 20 Co 624/2012-170, pak přehlíží, že odvolací soud se otázkou „funkčnosti vysílaček“ – v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu uvedeným v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 26. 8. 2014, č. j. 21 Cdo 1174/2013-191 - znovu zabýval a že dospěl k závěru, že „otázka, zda vysílačky těsně před vykolejením fungovaly či nikoliv, není pro rozhodnutí podstatná“, přičemž tento svůj závěr zdůvodnil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu