ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2675.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2675/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně B. K. , zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova č. 38, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územnímu pracovišti v hlavním městě Praze v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 281/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2014 č. j. 64 Co 63/2014-109, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.6.2014 č.j. 64 Co 63/2014-109 není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska aplikace a interpretace ustanovení §115 a §475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31.12.2013) - zejména ohledně závěrů o tom, že fyzická osoba nemůže být členem dvou (nebo více) společných domácností a že fyzická osoba se považuje za osobu žijící ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2012 sp. zn. 21 Cdo 2956/2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 678/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 2301/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 1884/2012 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 2026/2011) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. [nesouhlasí-li se skutkovými závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o povaze svého soužití se zůstavitelkou M. R. a se svým manželem V. K., činí-li z výsledků dokazování v tomto směru odlišná (jiná) skutková zjištění a na základě svých odlišných skutkových zjištění dovozuje vlastní (odlišný) právní názor na věc], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu