ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3887.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3887/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) Ing. M. O. a b) Ing. R. M. , obou zastoupených JUDr. Evou Koubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Vinohradská č. 343/6, proti žalované MUDr. H. B. , o 2.820.546,81 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 363/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014 č. j. 16 Co 210/2012-385, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2014 č. j. 16 Co 210/2012-407, takto:
I. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku městského soudu opraveného usnesením ze dne 16. července 2014 č. j. 16 Co 210/2012-407, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. února 2012 č. j. 27 C 363/2007-277 ve výroku o věci samé, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu opravený usnesením ze dne 16. července 2014 č. j. 16 Co 210/2012-407 se ve výrocích o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. února 2012 č. j. 27 C 363/2007-277 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38.458,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 25.584,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 23. 11. 2006 domáhali, aby jim společně a nerozdílně žalovaná zaplatila 2.820.546,81 Kč „s příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do zaplacení a úrokem z prodlení 16 % ročně z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení a náhradou nákladů nalézacích soudních řízení ve výši 63.032,- Kč a 54.580,- Kč“, s tím, že žalobci jsou oprávněni uspokojit se z výtěžku prodeje zástavy, a to „budovy č. p. 481, část obce Č., na pozemku č. parcel. 1137/196 o výměře 145 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku č. parcel. 1137/196 o výměře 145 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku č. parcel. 1137/197 o výměře 145 m2 (ostatní plochy) v k. ú. Č., obci P., jež jsou zapsány KÚ pro P., KP P., na LV č. 742 pro k. ú. Č.“. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že zástavní smlouvou uzavřenou mezi Komerční bankou, a. s. a žalovanou jako zástavkyní dne 14. 9. 1994 bylo zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. za dlužnicí H. K. ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994 č. A 40550, že žalobcům byla tato pohledávka Komerční banky, a. s. „ve výši jistiny 2.820.546,81 Kč s příslušenstvím“ postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 1999 č. SPP/4730/063/1999 a že dlužnice H. K. na tuto pohledávku „neprovedla žalobcům ani částečnou úhradu“. Žalobci uvedli, že část pohledávky byla původní věřitelce Komerční bance, a. s. vůči H. K. pravomocně přiznána platebním rozkazem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21 (jistina ve výši 1.100.546,81 Kč, úroky ve výši 443.609,66 Kč, úroky z prodlení ve výši 15.491,78 Kč, poplatek za vedení účtu ve výši 30,- Kč, úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do zaplacení a náhrada nákladů řízení ve výši 63.032,- Kč) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 (jistina ve výši 140.000,- Kč, smluvní pokuta ve výši 143.820,30 Kč, úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení a náhrada nákladů řízení ve výši 54.580,- Kč).
Žalovaná namítala, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2006 č. j. Nc 804/2002-47 byl zamítnut návrh žalobců na soudní prodej zástavy (předmětných nemovitostí), že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, neboť zástavní smlouva je neplatná, a že právo žalobců domáhat se zaplacení dlužných částek je již promlčeno, stejně jako jejich právo domáhat se uspokojení tvrzené pohledávky prodejem zástavy.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 4. 2009 č. j. 27 C 363/2007-130 rozhodl, že žalovaná je povinna žalobcům společně a nerozdílně zaplatit 2.938.158,81 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na pozemku p. č. 1137/196, pozemku p. č. 1137/196 o výměře 145 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku p. č. 1137/197 o výměře 145 m2, ostatní plocha, vše v katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha; současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 29.299,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Koubové. Na základě zjištění, že podle smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994 Komerční banka, a. s. poskytla H. K. úvěr ve výši 3.500.000,- Kč, že k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. ze smlouvy o úvěru bylo zástavní smlouvou ze dne 12. 9. 1994 zřízeno zástavní právo na nemovitostech žalované, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 1999 byla pohledávka Komerční banky, a. s. za H. K. ve výši 2.820.546,81 Kč s příslušenstvím postoupena žalobcům a že H. K. poskytnutý úvěr řádně a včas nesplatila, dospěl k závěru, že žalobci mají právo na uspokojení ze zástavy podle ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 1998. Zástavní smlouvu ze dne 12. 9. 1994 neshledal neplatnou, neboť pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180, jímž je vázán, byla – na základě závěru o platnosti zástavní smlouvy - zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, neboť předmětem řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 804/2002, ve které se žalobci domáhali nařízení soudního prodeje zástavy, byl jiný nárok. Důvodnou neshledal ani námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť podle ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku se zástavní věřitel může domáhat uspokojení ze zástavy i tehdy, je-li zajištěná pohledávka promlčena, a proto promlčení pohledávky „nemůže ovlivnit právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy“, a za pravdu nedal ani názoru žalované, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2009 č. j. 16 Co 300/2009-157 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v otázce platnosti zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byl soud prvního stupně vázán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200), kterým byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo, a ztotožnil se též s názorem soudu prvního stupně, že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené. Vytknul však soudu prvního stupně, že se nezabýval námitkou žalované, že došlo k promlčení zástavního práva, a že – vzhledem k tomu, že podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka - jeho rozsudek postrádá zjištění o tom, zda a kdy došlo k promlčení zajištěné pohledávky.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 2. 2010 č. j. 27 C 363/2007-169 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 1.961.110,55 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na pozemku p. č. 1137/196, pozemku p. č. 1137/196 a pozemku p. č. 1137/197, vše v katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, zamítl žalobu „co do požadavku na zaplacení 977.048,26 Kč s oprávněním uspokojit se v této výši z výtěžku prodeje označené zástavy“ a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 22.994,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Koubové. Dospěl k závěru, že právo žalobců na zaplacení části pohledávky ve výši 977.048,26 Kč (části jistiny úvěru), která nebyla přiznána soudem, se promlčelo uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení §397 obchodního zákoníku, která „běžela od splatnosti úvěru 30. 6. 1998 a skončila 30. 6. 2002“, a že proto došlo i k promlčení jejich práva domáhat se uspokojení této části pohledávky ze zástavy. Ve vztahu k částce 1.961.110,55 Kč dovodil, že zástavní právo žalobců se nepromlčelo, neboť „tyto pohledávky byly přiznány rozhodnutími soudu, takže pro ně platí desetiletá promlčecí doba“, a „pokud nejsou tyto zajištěné pohledávky promlčeny, potom se podle §100 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku nepromlčelo ani zástavní právo“.
K odvolání žalobců a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2010 č. j. 16 Co 269/2010-216 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta, a ve zbývající části jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal správným závěr soudu prvního stupně o promlčení zástavního práva v rozsahu, v němž zajišťovalo pohledávku žalobců ve výši 977.048,26 Kč, a nepřisvědčil námitce žalobců, že na běh promlčecí doby mělo vliv podání žaloby o určení, že k předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo. Ve vztahu k části rozsudku, v níž bylo žalobě vyhověno, vytknul soudu prvního stupně, že neučinil náležitá skutková zjištění o splatnosti jednotlivých splátek úvěru, které byly žalobcům nebo jejich právnímu předchůdci přiznány pravomocnými rozhodnutími soudu, neboť desetiletá promlčecí doba podle ustanovení §408 obchodního zákoníku nezačala běžet od data vydání či právní moci těchto rozhodnutí, nýbrž od splatnosti jednotlivých splátek, a že se nezabýval otázkou, zda se zástavní právo vztahuje na „všechny žalované částky“, a neučinil zjištění o tom, jaké nároky zástavní smlouva zajišťuje.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 2. 2012 č. j. 27 C 363/2007-277 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 257.612,- Kč s úroky z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 140.000,- Kč za dobu od 1. 7. 2008 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na pozemku p. č. 1137/196, pozemku p. č. 1137/196 a pozemku p. č. 1137/197, vše v katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, zamítl žalobu „co do požadavku na zaplacení 1.703.498,55 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč za dobu od 2. 7. 1996 do zaplacení s oprávněním uspokojit se v této výši z výtěžku prodeje označené zástavy“ a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení 87.655,- Kč k rukám advokáta JUDr. Kolji Kubíčka. Dospěl k závěru, že zástavním právem nebyla zajištěna částka 100.000,- Kč přiznaná původnímu věřiteli platebním rozkazem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21 jako část jistiny pohledávky (tato částka nebyla podle názoru soudu prvního stupně součástí jistiny, jejíž výše činila v době podání návrhu na vydání platebního rozkazu 1.000.546,80 Kč), částka 30,- Kč přiznaná uvedeným platebním rozkazem jako poplatek za zpracování úvěru (nejde o jistinu ani příslušenství pohledávky) a ani částka 143.820,30 Kč přiznaná původnímu věřiteli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 jako smluvní pokuta (nejde o příslušenství pohledávky), a že se proto žalobci ohledně těchto částek ani ohledně úroků z prodlení z nich „nemohou s úspěchem domáhat realizace zástavního práva“. Dovodil, že zástavní právo žalobců se promlčelo ve vztahu k částce 1.000.546,81 Kč, přiznané původnímu věřiteli uvedeným platebním rozkazem a sestávající z nezaplacených splátek úvěru splatných ve dnech 30. 6. 1995, 30. 9. 1995, 31. 12. 1995, 31. 3. 1996 a 30. 6. 1996, protože uplynula tříletá promlčecí doba podle ustanovení §101 občanského zákoníku běžící od splatnosti dluhu a protože došlo k promlčení této pohledávky uplynutím desetileté promlčecí doby podle ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku, která začala běžet od splatnosti jednotlivých splátek úvěru, jakož i ve vztahu k úrokům ve výši 443.609,66 Kč a k úrokům z prodlení ve výši 15.491,78 Kč dospělým do 1. 7. 1996 a k úrokům z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč od 2. 7. 1996 do zaplacení, rovněž přiznaným uvedeným platebním rozkazem. Promlčení zástavního práva naproti tomu neshledal ve vztahu k poslední splátce úvěru ve výši 140.000,- Kč, která byla původnímu věřiteli přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 a která byla splatná dne 30. 6. 1998, k úrokům z prodlení ve výši 16 % z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, k náhradě nákladů řízení ve výši 54.580,- Kč přiznané tímto rozsudkem, který se stal vykonatelným dne 12. 11. 2002, a ani k náhradě nákladů řízení ve výši 63.032,- Kč přiznané platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, který se stal vykonatelným dne 20. 2. 1998 (promlčecí doba ve vztahu k náhradě nákladů řízení začala běžet ode dne, kdy mělo být podle uvedených rozhodnutí plněno). Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobců, že vznesení námitky promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobcům nebránilo nic v tom, aby žalobu „na realizaci zástavního práva“ podali ještě před uplynutím promlčecí doby.
K odvolání žalobců a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2012 č. j. 16 Co 210/2012-318 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a v části výroku o zamítnutí žaloby co do částky 143.820,30 Kč a ve zbývající části výroku o zamítnutí žaloby změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 1.559.678,25 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč za dobu od 2. 7. 1996 do zaplacení, přičemž žalobci jsou oprávněni se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na pozemku p. č. 1137/196, pozemku p. č. 1137/196 a pozemku p. č. 1137/197, vše v katastrálním území Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 167.385,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Koubové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v otázce platnosti zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byl soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 občanského soudního řádu vázán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200), kterým byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo, a ztotožnil se též s názorem soudu prvního stupně, že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené, neboť ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 804/2002 byl předmětem řízení jiný nárok (soudní prodej zástavy). Správným shledal též závěr soudu prvního stupně, že pohledávka žalobců na zaplacení smluvní pokuty ve výši 143.820,30 Kč nebyla zajištěna zástavním právem, neboť zástavní smlouva „zajišťovala pouze jistinu a příslušenství pohledávky“, jimiž smluvní pokuta není. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že částka 100.000,- Kč přiznaná původnímu věřiteli vůči H. K. platebním rozkazem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21 jako část jistiny a částka 30,- Kč přiznaná uvedeným platebním rozkazem jako poplatek za zpracování úvěru nebyly součástí jistiny, neboť tyto částky byly uplatněny jako součást jistiny a jako o součásti jistiny o nich rozhodl soud pravomocným platebním rozkazem, jehož výrokem, jakož i závěrem, že jde o jistinu, je soud v řízení o uplatnění zástavního práva vázán. Správným neshledal ani závěr soudu prvního stupně o promlčení zástavního práva žalobců ve vztahu k částce 1.559.678,25 Kč přiznané původnímu věřiteli platebním rozkazem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, neboť tím, že žalobci podali návrh na nařízení exekuce podle tohoto exekučního titulu, jemuž bylo vyhověno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 8. 2003 č. j. 13 Nc 15569/2003-15 (exekuční řízení „nadále běží“), „došlo ve smyslu §408 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku ke stavění promlčecí doby“ u této pohledávky; protože promlčecí doba pohledávky ještě neuplynula, nemohlo vzhledem k ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku dojít k uplynutí promlčecí doby ani u zástavního práva.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 703/2013-364 zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 12. 2012 č. j. 27 C 363/2007-277 ve „vyhovujícím“ výroku a v „zamítavém“ výroku co do částky 143.820,30 Kč) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání žalované odmítl. Shledal v souladu s judikaturou soudů závěr odvolacího soudu, že v otázce platnosti zástavní smlouvy ze dne 12. 9. 1994 byly soudy ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 občanského soudního řádu vázány rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200), kterým byla zamítnuta žaloba žalované podaná proti žalobcům o určení, že k předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo, stejně jako závěr, že projednání věci není na překážku okolnost, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2006 č. j. Nc 804/2002-47 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali nařízení soudního prodeje zástavy, neboť předmětem řízení nebyl tentýž nárok. Za odpovídající ustálené rozhodovací praxi považoval též závěr odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení zástavního práva zřízeného k předmětným nemovitostem ve vztahu k poslední splátce úvěru ve výši 140.000,- Kč, která byla původnímu věřiteli přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2002 č. j. 51 C 53/2001-35 a která byla splatná dne 30. 6. 1998, k úrokům z prodlení ve výši 16 % z částky 140.000,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení, k náhradě nákladů řízení ve výši 54.580,- Kč přiznané tímto rozsudkem, který se stal vykonatelným dne 12. 11. 2002, a ani k náhradě nákladů řízení ve výši 63.032,- Kč přiznané platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, který se stal vykonatelným dne 20. 2. 1998, neboť před podáním žaloby v projednávané věci (dne 23. 11. 2006) neuplynula desetiletá promlčecí doba podle ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku, která začala běžet od splatnosti uvedené pohledávky a přiznaných náhrad nákladů řízení, a usoudil, že od ustálené judikatury soudů se odvolací soud neodchýlil ani v tom, že výkon zástavního práva žalobců neshledal v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud však nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení zástavního práva žalobců ve vztahu k částce 1.559.678,25 Kč (nezaplacené splátky úvěru splatné do 30. 6. 1996 s úroky a úroky z prodlení) přiznané původnímu věřiteli platebním rozkazem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, neboť tříletá promlčecí doba zástavního práva zřízeného zástavní smlouvou ze dne 12. 9. 1994, která ve vztahu k této pohledávce s úroky a úroky z prodlení začala běžet (nejpozději) ode dne 1. 7. 1996 (tj. ode dne, kdy po splatnosti poslední splátky této zajištěné pohledávky dne 30. 6. 1996 vzniklo žalobcům právo na její uspokojení ze zástavy), uplynula (nejpozději) dne 1. 7. 1999 a dne 1. 7. 2006 marně uplynula i promlčecí doba této zajištěné pohledávky (uplynutím 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby uvedené v ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku bylo významné, zda před jejím uplynutím byl pro uvedenou pravomocně přiznanou pohledávku podán návrh na nařízení exekuce). Správným dovolací soud neshledal ani názor odvolacího soudu, že soudy byly v projednávané věci vázány výrokem pravomocného platebního rozkazu bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 č. j. 68 Ro 666/96-21, kterým byly právní předchůdkyni žalobců Komerční bance, a. s. přiznány vůči obligační dlužnici H. K. též částky 100.000,- Kč a 30,- Kč uplatněné jako část jistiny a poplatek za zpracování úvěru, neboť výrok pravomocného platebního rozkazu je – jak vyplývá z ustanovení §159a odst. 4 a §174 odst. 1 občanského soudního řádu – závazný pro všechny orgány v rozsahu, v jakém je tento výrok závazný pro účastníky řízení, v němž byl platební rozkaz vydán, a popřípadě jiné osoby, na něž byla zákonem subjektivní závaznost rozhodnutí rozšířena; vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla účastnicí řízení, v němž byl vydán uvedený platební rozkaz, a protože na ni zákonem nebyla rozšířena subjektivní závaznost tohoto rozhodnutí, není pro žalovanou výrok platebního rozkazu závazný, a nebyl proto závazný ani pro soudy v projednávané věci.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 1. 4. 2014 č. j. 16 Co 210/2012-385 opraveným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014 č. j. 16 Co 210/2012-407 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 1.559.678,25 Kč s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 1.559.678,25 Kč za dobu od 2. 7. 1996 do zaplacení, s tím, že žalobci jsou oprávněni uspokojit se z výtěžku prodeje zástavy, a to budovy č. p. 481 na pozemku p. č. 1137/196, pozemku p. č. 1137/196 a pozemku p. č. 1137/197, vše v k. ú. Č., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 742 pro k. ú. Č. u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že výše těchto nákladů činí 187.214,20 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 59.564,- Kč k rukám advokáta JUDr. Kolji Kubíčka. Vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a uvedl, že tříletá promlčecí doba zástavního práva již uplynula a že desetiletá promlčecí doba se zde neuplatní, neboť zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu a ani nebylo žalovanou uznáno. Za pravomocné přiznání zástavního práva odvolací soud nepovažoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200, ve kterých soud rozhodoval o žalobě žalované na určení, že na předmětné nemovitosti nevázne zástavní právo, neboť tento rozsudek žalobcům zástavní právo nepřiznával ani nezakládal, nýbrž pouze „deklaratorně konstatoval“, že na předmětných nemovitostech zástavní právo vázne. Za písemné uznání zástavního práva žalovanou nelze podle názoru odvolacího soudu považovat zápis z jednání ze dne 9. 4. 1999, z něhož nelze dovodit vůli žalované uznat zástavní právo zástavního věřitele co do důvodu a výše zajištěné pohledávky, neboť šlo pouze o „nabídku“ ze strany zástavní dlužnice ve vztahu k zástavnímu věřiteli složit hodnotu nemovitosti ve výši 350.000,- Kč k „vyřešení pohledávky banky ve vztahu k úvěrové dlužnici“. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, kterou podle ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu přiznal žalované, jež měla úspěch ve věci v rozsahu 91 % z původně uplatněného nároku 2.820.546,81 Kč (a tedy neúspěch v rozsahu 9 %) a jež má proto právo na náhradu 82 % účelně vynaložených nákladů proti žalobcům, odvolací soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vycházel z toho, že předmětem řízení byla nejdříve částka 2.820.546,81 Kč a poté částka 1.969.110,50 Kč. Výši nákladů řízení vzniklých žalované v řízení před soudem prvního stupně a v „předchozích odvolacích řízeních“ určil částkou 228.280,- Kč (odměna advokáta za 8 úkonů právní služby po 19.620,- Kč provedených v době, kdy předmětem řízení byla částka 2.820.546,81 Kč, odměna advokáta za 4 úkony právní služby po 16.180,- Kč provedených v době, kdy předmětem řízení byla částka 1.969.110,50 Kč, 12 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč) a výši jejích nákladů v „tomto“ odvolacím a dovolacím řízení určil částkou 72.640,- Kč (odměna advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 16.180,- Kč provedených v době, kdy předmětem řízení byla částka 1.969.110,50 Kč, za odvolací řízení a odměna advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 14.540,- Kč provedený v době, kdy předmětem řízení byla částka 1.559.678,20 Kč, za dovolací řízení, zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000,- Kč, odměna advokáta za 1 úkon právní služby v „následném“ odvolacím řízení ve výši 14.540 Kč a 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že zástavní právo k nemovitostem žalované zajišťující pohledávky žalobců není promlčeno, neboť bylo žalobcům přiznáno pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, za které je nutné považovat i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200, které nabyly právní moci dne 4. 5. 2006 a kterými byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k nemovitostem žalované není zřízeno zástavní právo, a toto zástavní právo bylo žalovanou dne 9. 4. 1999 písemně uznáno v „Zápise z jednání dne 9. 4. 1999: obchodní případ K. H. (pohledávka ve výši 6,194 mil. Kč)“, v němž žalovaná „výslovně a bezvýhradně“ označuje právo, které je povinna uspokojit, jakož i aktuální výši zajištěné pohledávky. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že je „náležitě nepoučil ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu“ a že – vzhledem k tomu, že žalobci vyčkávali s podáním žaloby o realizaci zástavy na dobu, až bude rozhodnuto o „platnosti zástavní smlouvy, resp. o existenci zástavního práva“ - námitku promlčení uplatněnou žalovanou neposoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy a s „požadavkem spravedlivého rozhodování“. Ve vztahu k výrokům rozsudku o náhradě nákladů řízení namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu „nezohledňuje“ skutečnost, že předmětem řízení není peněžité plnění (pohledávka zajištěná zástavním právem), nýbrž nárok žalobců „realizovat“ zástavní právo, tj. dosáhnout takového rozhodnutí, které by bylo pro žalobce exekučním titulem pro realizaci jejich zástavního práva. Mají za to, že na předmět řízení je nutno nahlížet jako na penězi neocenitelný a že je proto třeba při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházet z ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a tedy z tarifní hodnoty 10.000,- Kč. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, jenž byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 703/2013-364, je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Desetiletá promlčecí doba zástavního práva ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), se v projednávané věci nemohla uplatnit, neboť zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu (takovým rozhodnutím nebyl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005 č. j. 8 C 320/99-180 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 30 Co 506/2005-200, neboť výrokem tohoto rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba žalované o určení, že k předmětným nemovitostem není zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy uzavřené dne 12. 9. 1994 mezi Komerční bankou, a. s. a H. K., nebylo žalobcům přiznáno žádné právo) a v řízení ani nebylo prokázáno, že by zástavní právo bylo žalovanou písemně uznáno co do důvodu a výše [závěr odvolacího soudu, že za písemné uznání zástavního práva žalovanou nelze považovat zápis z jejího jednání s Komerční bankou, a. s., ze dne 9. 4. 1999, při němž žalovaná nabídla zástavní věřitelce složení hodnoty nemovitosti ve výši 350.000,- Kč, odpovídá ustálené judikatuře soudů, která dovodila, že uznání práva co do důvodu a výše představuje jednostranný právní úkon učiněný písemnou formou a adresovaný věřiteli (oprávněnému účastníku), v němž dlužník (povinný účastník) výslovně a bezvýhradně uvedl právo, které je povinen splnit (uspokojit), a jeho důvod, a že požadavek na uvedení důvodu práva je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, na jakých skutečnostech se právo zakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008)].
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr soudů, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a v nich vyjádřený právní názor, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení).
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, a protože v části, v níž žalobci uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (namítají-li vadu řízení spočívající v tom, že se jim nedostalo náležitého poučení podle ustanovení §118a o. s. ř.), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda předmětem řízení, v němž se zástavní věřitel domáhá po zástavním dlužníku zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, je věc, která je ocenitelná penězi. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedené části ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je částečně opodstatněné.
Pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 1994, která byla podle zjištění soudů zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, se stala zcela splatnou - jak bylo soudy zjištěno - dnem 30. 6. 1998, kdy byla splatná poslední splátka. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31. 8. 1998, řídí se i v současné době ustanovením §151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998 (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Podle ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Při řešení otázky, jak se zástavní věřitel mohl v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 domáhat uspokojení ze zástavy, soudní praxe dospěla v první řadě k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst. 1 občanského zákoníku), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Žaloba, kterou se zástavní věřitel domáhá po zástavním dlužníku zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, je tedy právním prostředkem sloužícím k tomu, aby zástavní věřitel dosáhl uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Předmětem řízení zahájeného takovou žalobou však není samotná pohledávka zajištěná zástavním právem (i když právo uplatněné zástavním věřitelem je v této žalobě vyjádřeno jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy), ani zástava, nýbrž právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, na základě jehož přiznání vykonatelným rozhodnutím soudu může zástavní věřitel toto právo uplatnit při výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Takový předmět řízení ovšem sám o sobě nelze ocenit penězi.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že předmětem řízení v projednávané věci, ve které se žalobci domáhali, aby jim žalovaná zaplatila 2.820.546,81 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobci jsou oprávněni uspokojit se z výtěžku prodeje zástavy, byla částka 2.820.546,81 Kč (zajištěná pohledávka), z něhož odvolací soud vycházel při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, není správný. Souhlasit však nelze ani s názorem dovolatelů, že z tohoto důvodu měla být pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení výše odměny advokáta určena podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Odvolací soud měl při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalované, která měla převážný úspěch ve věci (v rozsahu 91 %, a tedy neúspěch v rozsahu 9 %) a která proto má – jak vyplývá z ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 1 o. s. ř. - vůči žalobcům právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, které jí vznikly v řízení u soudu prvního stupně, v řízení odvolacím a v předchozím dovolacím řízení, ve výši 82 %, přihlédnout k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá sazba ve výši 10.000,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně (do vydání rozsudku ze dne 2. 4. 2009 č. j. 27 C 363/2007-130), sazba ve výši 5.000,- Kč pro řízení odvolací (před zrušením rozsudku soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 9. 2009 č. j. 16 Co 300/2009-157), sazba ve výši 5.000,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně (po zrušení jeho předchozího rozsudku), sazba ve výši 10.000,- Kč pro řízení odvolací (do vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010 č. j. 16 Co 269/2010-216), sazba ve výši 10.000,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně (po částečném zrušení jeho rozsudku ze dne 5. 2. 2010 č. j. 27 C 363/2007-169 a do vydání rozsudku ze dne 2. 2. 2012 č. j. 27 C 363/2007-277), sazba ve výši 10.000,- Kč pro řízení odvolací (do vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2012 č. j. 16 Co 210/2012-318), sazba ve výši 5.000,- Kč za předchozí dovolací řízení a sazba ve výši 5.000,- Kč za odvolací řízení (po částečném zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2012 č. j. 16 Co 210/2012-318 dovolacím soudem). Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly žalované v řízení u soudu prvního stupně, v odvolacím řízení a v předchozím dovolacím řízení náklady spočívající v 17 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v zaplacených soudních poplatcích za odvolání ve výši 3.000,- Kč a za dovolání ve výši 10.000,- Kč.
Výše nákladů řízení vzniklých žalované do vydání rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2012 č. j. 27 C 363/2007-277 představuje 46.900,- Kč (odměna za zastupování advokátem v celkové výši 40.000,- Kč, 13 paušálních částek náhrady výdajů ve výši 300,- Kč a soudní poplatek za odvolání ve výši 3.000,- Kč) a z toho 82 % činí 38.458,- Kč; výše nákladů odvolacího a předchozího dovolacího řízení vzniklých žalované po vydání uvedeného rozsudku soudu prvního stupně představuje 31.200,- Kč (odměna za zastupování advokátem v celkové výši 20.000,- Kč, 4 paušální částky náhrady výdajů ve výši 300,- Kč a soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000,- Kč) a z toho 82 % činí 25.584,- Kč.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38.458,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení 25.584,- Kč [§243d písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci měli v dovolacím řízení částečný úspěch jen ohledně nákladů řízení a žalované, která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vzhledem k odmítnutí dovolání žalobců ve věci samé (§146 odst. 3 o. s. ř.), v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu