ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4125.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4125/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce A.-S. H., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, proti žalované K. M. N. , zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 140/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 16 Co 583/2012-159, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 16 Co 583/2012-159, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, v němž byl vyjádřen právní názor, že i když plní dlužník uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele, rozhodující je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný pod číslem 10/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1508/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4987/2014, z nichž mimo jiné vyplývá, že za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. listopadu 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu