ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4201.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 4201/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) M. Š. , zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, a b) M. Š. , proti žalované Mgr. H. M. , zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova č. 7, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 178/2006, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č.j. 29 Co 326/2012-281, opravnému usnesení ze dne 31. ledna 2013, č.j. 29 Co 326/2012-284, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bednáře, advokáta se sídlem v Praze 2, Mikovcova č. 7; jinak se žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2012, č.j. 29 Co 326/2012-281, opravnému usnesení ze dne 31.1.2013, č.j. 29 Co 326/2012-284, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.3.2012, č.j. 18 C 178/2006-248, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že J. Š., zemřelá dne 8.4.2007 (právní předchůdkyně žalobců), je dědičkou po zůstaviteli A. K., zemřelém dne 13.3.2005, a kterým bylo žalobcům a) a b) uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované na náhradě nákladů řízení 44.200,- Kč k rukám jejího zástupce a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 částku 29.080,- Kč, a jímž bylo žalobcům a) a b) uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bednáře, není přípustné. Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o.s.ř.“], protože soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 14.3.2012, č.j. 18 C 178/2006-248, jinak na základě změněného skutkového stavu] a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobce a) v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu jeho dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Podstatou jeho námitek (spočívajících zejména v nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily znalecké posudky, především znalecký posudek zpracovaný MUDr. Duškem a revizní znalecký posudek zpracovaný PhDr. Hubálkem a MUDr. Valentovou, dále v tom, že „soudní znalec PhDr. Hubálek se měl zabývat pouze otázkou, zda a do jaké míry zůstavitel trpěl duševní poruchou“; že „posouzení schopnosti činit právní úkony mělo být provedeno pouze a výhradně soudem“; že soud „zcela nekriticky převzal“ závěry revizního znaleckého posudku, když „se nevypořádal s rozdílnými závěry posudků a s tím, proč se přiklonil pouze k jednomu z nich“; že soudy „ke svědeckým výpovědím ani výpovědím účastníků řízení pro jejich vzájemnou rozpornost nepřihlížely“ a „ze stejného důvodu nereflektovaly listinné důkazy – znalecké posudky MUDr. Kubeje a MUDr. Procházky“) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru, že „znalecké posudky opatřené stranami sporu nebylo možno použít, když zaujaly zcela rozdílné závěry, které účastníci navzájem zpochybňovali“; že závěry znalce MUDr. Duška „byly neobjektivní“; že znalci PhDr. Hubálek a MUDr. Vanda Valentová v revizním znaleckém posudku a při jednání soudu I. stupně dne 14.3.2012 „přesvědčivě odůvodnili závěr, který vycházel především z objektivní lékařské dokumentace“; že „z provedených důkazů nebyla zjištěna žádná skutečnost svědčící o tom, že zůstavitel závěť ze dne 17.5.2002 ve prospěch žalované nesepsal svobodně a vážně“; že „z propouštěcí zprávy Nemocnice na Františku ze dne 14.5.2002 plyne, že zůstavitel byl tohoto dne propuštěn v celkově dobrém stavu do ambulantní péče“; že „ošetřující lékařku navštívil podle její dokumentace až dne 25.6.2002 a při pravidelné kontrole uvedl, že se cítí dobře“, a že proto „není na místě mít za důvodnou domněnku odvolatele, že zůstavitel v době sepsání závěti trpěl úzkostmi a obavami v důsledku svého zdravotního stavu“, když navíc žalobce a) sám poukazoval na skutečnost, že „krátce po sepsání sporné závěti, dne 22.2.2002, zůstavitel udělil u notáře generální plnou moc J. Š.“, a „měl tedy možnost, pokud by si to přál, svobodně projevit svou vůli a sepsat závěť jinou, která by zrušila závěť ze dne 17.5.2002“]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalobce a) v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přičemž vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně „hrubě pochybil tím, že pověřil soudního znalce PhDr. Hubálka zodpovězením otázky, zda zůstavitel byl či nebyl schopen učinit právní úkon sepsání závěti a zda byl sto porozumět významu a následkům tohoto úkonu“, neboť soudní znalec „se měl zabývat pouze otázkou, zda a do jaké míry zůstavitel trpěl duševní poruchou v obecné rovině“.
Shora uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce a) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).
Ani námitka dovolatele, že „bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces“ tím, že soudy „nepřipustily“ důkaz znaleckým posudkem MUDr. Duška, není opodstatněná, neboť neúspěch v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces.
Protože dovolání žalobce a) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce a) bylo odmítnuto a žalobce a) je proto povinen nahradit náklady vzniklé žalované v souvislosti se zastoupením advokátem (spojené s vyjádřením k dovolání).
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Jiří Bednář osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 850,50 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 4.900,50 Kč je žalobce a) povinen zaplatit k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bednáře, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem b) bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., neboť u žalobce b), který dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodal, jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby nemusel žalované hradit náklady dovolacího řízení spolu s žalobcem a).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu