ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4543.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4543/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce JUDr. F. V. , advokáta se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Husníkova č. 2080/8, zastoupeného JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně – Valdickém Předměstí, Šafaříkova č. 161, proti žalované D. F. (dříve N.), zastoupené Mgr. Janem Junkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Havlíčkova č. 1043/11, o neúčinnost kupních smluv, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 122/2007 a 9 C 123/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2014 č. j. 5 Co 665/2014-494, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. srpna 2013 č. j. 9 C 122/2007-384 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobami podanými u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 19. 4. 2007 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že jsou vůči němu právně neúčinné „kupní smlouva ze dne 28. dubna 2004 registrovaná u Katastrálního úřadu v Českém Krumlově pod sp. zn. V-1173/2004, kterou I. N. prodala nemovitosti uvedené v této kupní smlouvě nacházející se v kat. území F., obec P. V., okres Č. K., vše vedeno na listu vlastnictví č. 193 u Katastrálního úřadu v Českém Krumlově žalované“ a „kupní smlouva ze dne 28. dubna 2004 registrovaná u Katastrálního úřadu v Českém Krumlově pod sp. zn. V-1172/2004, kterou manželé J. a I. N. prodali nemovitosti uvedené v této kupní smlouvě nacházející se v kat. území F., obec P. V., okres Č. K., vše vedeno na listu vlastnictví č. 193 u Katastrálního úřadu v Českém Krumlově žalované“. Žaloby zdůvodnil zejména tím, že s matkou žalované I. N. uzavřel smlouvu o právní pomoci č. 5/2004 ze dne 9. 2. 2004, na jejímž základě jí poskytl právní pomoc spočívající v zastoupení při jednání před Okresním soudem Praha – západ ve věci sp. zn. 5 C 308/2002, a smlouvu o právní pomoci č. 6/2004 ze dne 8. 3. 2004, na jejímž základě jí poskytl právní pomoc spočívající v zastoupení při jednání před Okresním soudem Praha – západ ve věci sp. zn. 5 C 1482/2003, že na základě těchto smluv poskytl právní pomoc i otci žalované J. N. a že rodiče žalované žalobci nezaplatili za „právní zastoupení“ žádnou odměnu ani zálohu, a to ani poté, co prodali dům v R. u P., přestože během „právního zastoupení“ neustále utvrzovali žalobce, že odměnu uhradí. Žalobce se dozvěděl, že rodiče žalované v době zastoupení bez vědomí žalobce dne 28. 4. 2004 „v úmyslu vyhnout se případnému hrazení svých pohledávek“ odporovanými kupními smlouvami převedli uvedené nemovitosti na žalovanou, a domnívá se, že se jednalo o fiktivní převod, neboť žalovaná v době koupě „nedisponovala finanční částkou rovnající se kupní ceně“, rodiče žalované po získání kupní ceny neuhradili žalobci „ničeho na záloze za právní zastoupení“ s tvrzením, že nemají žádné peníze a že zálohu uhradí až z prodeje domu v R. u P., po prodeji tohoto domu nic neuhradili ani z těchto získaných finančních prostředků a zbylé peníze po uhrazení svých dluhů věnovali dceři na zařízení provozovny v Praze 2. Žalobce má za to, že kupní smlouva, kterou I. N. převedla na žalovanou pozemky parc. č. 323/1 a parc. č. 437/1 v katastrálním území F., a kupní smlouva, kterou manželé J. N. a I. N. převedli na žalovanou dům v katastrálním území F., zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce vůči manželům J. a I. N., kteří nemají jiný majetek, z něhož by bylo možné ji uspokojit, že byly uzavřeny mezi dlužníky a osobou jim blízkou v posledních třech letech a že nepřichází v úvahu, že by žalovaná, která bydlí s rodiči v jednom domě a v jednom bytě, nemohla poznat jejich úmysl zkrátit věřitele.
Okresní soud v Českém Krumlově – poté, co usnesením ze dne 8. 8. 2007 č. j. 9 C 122/2007-19 rozhodl o spojení obou věcí ke společnému řízení – rozsudkem ze dne 14. 10. 2010 č. j. 9 C 122/2007- 113 žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.696,50 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel s rodiči žalované I. N. a J. N. smlouvy o „právním zastupování“, na jejichž základě mu vznikl nárok na odměnu, která nebyla dlužníky zaplacena, že platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 8. 2006 č. j. 30 Ro 464/2006-6 bylo J. N. uloženo zaplatit žalobci 250.240,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 3. 2009 č. j. 7 C 306/2007-30 byla I. N. uložena povinnost zaplatit žalobci 214.550,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení, že dne 28. 4. 2004 I. N. jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti – pozemky parc. č. 323/1 o výměře 3.131 m 2 a parc. č. 437/1 o výměře 515 m 2 v katastrálním území F., s právními účinky vkladu ke dni 28. 4. 2004, že kupní smlouvou uzavřenou mezi J. N. a I. N. jako prodávajícími a žalovanou jako kupující byl na žalovanou převeden dům č. p. 58 na stav. parc. č. 57 v katastrálním území F., s právními účinky vkladu ke dni 28. 4. 2004, že kupní cena nebyla použita na zaplacení dluhu vůči žalobci a že žalované byla známa finanční situace dlužníků, a to včetně dluhů. Dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníky a žalovanou jsou právními úkony, které zkracují uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, že tyto právní úkony byly učiněny v posledních třech letech mezi dlužníky a osobou jim blízkou (žalovanou), že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná vynaložila s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného úkonu musel – objektivně vzato – být, z jejích výsledků poznala nebo aby se o tomto úmyslu dozvěděla, že s ohledem na to, že jde o právní úkon mezi dlužníky a žalovanou jako osobou jim blízkou, se úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu dlužníka předpokládá a že žalovaná neprokázala, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovaného právního úkonu i při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 1. 2012 č. j. 5 Co 1334/2011-173 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že nebyly zjištěny všechny podmínky pro vyslovení neúčinnosti obou kupních smluv, neboť soud prvního stupně se nezabýval „časovými souvislostmi“, které uvádí žalovaná, ač z obsahu spisu vyplývaly, případně vyplývat měly, protože se jedná o skutečnosti, které musí být vzaty v úvahu a které jsou rozhodné nejen při posuzování, zda žalovaná mohla rozpoznat úmysl svých rodičů krátit věřitele, ale především pro závěr, zda kupní smlouvy jsou vůbec právními úkony, které zkracují možnost uspokojení věřitele, a vytknul soudu prvního stupně, že nebylo zjištěno nejen to, jaká byla obvyklá cena nemovitostí ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, ale nebylo objasněno ani to, zda, kdy a komu byla zaplacena dohodnutá kupní cena a jak vysoká byla pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěná zástavním právem na předmětných nemovitostech. Zdůraznil, že, měla-li být uspokojena úvěrová pohledávka ze zástavy, je k výši této pohledávky třeba přihlédnout také při posuzování toho, zda dlužníkům byla za jejich nemovitost poskytnuta „jinak (kromě kupní ceny) přiměřená (rovnocenná) náhrada“. Uložil soudu prvního stupně, aby se dříve, než bude posuzovat otázku vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, zabýval otázkou, zda je vůbec možno považovat předmětné kupní smlouvy za právní úkony zkracující možnost uspokojení věřitele ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku, a teprve v kladném případě posuzoval, zda je splněna i podmínka vědomosti osoby blízké o tomto úmyslu, jejíž splnění sice zákon předpokládá, avšak osoba blízká ji může vyvrátit, a aby neopomenul, že žalovaná ve své obraně uvádí, že dlužníkům zůstal nemovitý majetek, protože na ni nepřevedli veškeré nemovitosti, a že v případě jedné ze smluv převedli pouze dům a nikoliv pozemek, na kterém je postaven.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 22. 8. 2013 č. j. 9 C 122/2007-384 žalobám znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 27.568,50 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Českém Krumlově 2.577,- Kč. Při zjišťování obvyklé ceny nemovitostí převedených na žalovanou odporovanými kupními smlouvami vycházel ze znaleckého posudku č. 574/80/2013 ze dne 24. 4. 2013, vypracovaného znalcem Ing. Miroslavem Lukešem, který stanovil obvyklou cenu nemovitostí ke dni 28. 4. 2004 ve výši 760.000,- Kč; zároveň uvedl, že znaleckým posudkem znalce Jana Jakeše č. 5149-69/05 ze dne 4. 4. 2005 byla cena pozemků parc. č. 323/1 a parc. č. 437/1 v katastrálním území F. stanovena ve výši 28.160,- Kč a že znaleckým posudkem znalce Jana Jakeše č. 5193-113/05 ze dne 25. 5. 2005 byla cena rodinného domu na stavební parcele č. 57 v katastrálním území F. stanovena „podle příslušných vyhlášek“ na 489.890,- Kč. Dospěl k závěru, že odporovanými právními úkony došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele, neboť došlo ke zmenšení majetku dlužníků a dlužníci neměli takový majetek, který by sám o sobě postačoval k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil (takovým majetkem sice byly nemovitosti v R. u P., ale na těch vázlo zástavní právo „pro dluh vůči J. P. a existovaly i další dluhy vůči M. M. a LEASING – STAR spol. s r. o.“), a že žalovaná mohla úmysl dlužníků zkrátit věřitele při náležité pečlivosti poznat. Uzavřel, že „dlužníci ani za převedené věci neobdrželi jejich obvyklou cenu“, neboť ta podle v řízení vypracovaného znaleckého posudku činila 760.000,- Kč „oproti sjednané a zaplacené ceně 600.000,- Kč“ a dlužníkům nebyla ani jinak poskytnuta přiměřená náhrada.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 7. 2014 č. j. 5 Co 665/2014-494 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích o věci samé ve „znění“, že vůči žalobci jsou právně neúčinné „kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou I. N. prodala žalované nemovité věci - parcelu č. 323/1 a parcelu č. 437/1, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov na LV č. 193 pro obec P. V., katastrální území F. a dle níž byl vklad práva vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod číslem V-1173/2004“, a „kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou J. a I. N. prodali žalované nemovitou věc - dům na stavební parcele č. st. 57 zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov na LV č. 193 pro obec P. V., katastrální území F. a dle níž byl vklad práva vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod číslem V-1072/2004“) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.040,- Kč. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že žaloba by nemohla být úspěšná, jestliže by v řízení bylo prokázáno, že dlužníkům žalobce se za převedené nemovitosti dostala adekvátní náhrada, která se stala součástí jejich majetku a z níž by žalobce mohl své pohledávky uspokojit, avšak v dané věci žalovaná zaplatila svým rodičům částku 600.000,- Kč, přičemž obvyklá cena nemovitostí zjištěná znaleckým posudkem znalce Ing. Miroslava Lukeše č. 574/80/2013 činila ke dni 28. 4. 2004 částku 760.000,- Kč. Neshledal důvodnou námitku žalované, že stavba po roce 2004 prošla rekonstrukcí, která jejich cenu zvýšila, neboť z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že znalec byl o těchto rekonstrukcích informován a že je při stanovení obvyklé ceny zohlednil, neboť do této ceny nezahrnul podlahovou plochu nově vybudovaných prostor. Odvolací soud zdůraznil, že rozhodným datem, k němuž soud musí posuzovat všechny rozhodné skutečnosti, je datum uzavření kupních smluv, tj. 28. 4. 2004, a ke tvrzení žalované, že její rodiče kromě předmětných nemovitostí vlastnili ještě rodinný dům v R. u P., z něhož se žalobce mohl uspokojit, případně že obdrželi při jeho prodeji finanční hotovost, uvedl, že kupní smlouva na dům v R. u P. byla uzavřena dne 17. 5. 2005, tedy po rozhodném datu, že tak pro posouzení této věci není podstatné, zda byly rodičům žalované vyplaceny peníze za prodej domu, neboť k datu 28. 4. 2004 sice existovaly nemovité věci ve vlastnictví dlužníků, ale ty byly zatíženy zástavním právem pro pohledávku 4.890.000,- Kč s příslušenstvím, a že dohoda o prominutí části dluhu uzavřená mezi rodiči žalované a jejich věřitelem J. P. byla rovněž uzavřena po rozhodném datu (dne 10. 6. 2009), přičemž vzhledem k výši zajištěné pohledávky reálně hrozilo, že pohledávka převýší cenu nemovitých věcí a „žalobce by se ani z nich nemohl uspokojit“. Dodal, že pro úspěšnou obranu proti odpůrčí žalobě nestačí prokázat pouze to, že dlužníci, kteří učinili odporovatelný právní úkon, měli jiný majetek, ale též to, že žalobce měl reálnou možnost se z tohoto majetku uspokojit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil důkazy v řízení provedené“, neboť „vycházel ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Lukeše č. 574/80/2013, podle kterého byla hodnota nemovitostí stanovena na částku 760.000,- Kč, tedy o 160.000,- Kč více, než jaká byla kupní cena, za kterou žalovaná nemovitosti pořídila, a z tohoto důvodu došlo ke snížení majetku dlužníků žalobce“, že znalecký posudek byl „učiněn po více jak 9 letech ode dne uzavření kupních smluv“ a že na nemovitostech během této doby došlo k řadě rekonstrukcí a tedy k navýšení jejich hodnoty. Vytýká odvolacímu soudu, že „takto rozhodl i přesto, že žalovaná předložila znalecký posudek Jana Jakeše č. 5193-113/05, ze kterého jasně vyplývalo, že nemovitosti nebyly prodány tzv. pod cenou“. Žalovaná má za to, že odvolací soud měl vycházet z tohoto znaleckého posudku, který byl učiněn v době, kdy došlo k uzavření předmětných smluv, a že tedy v řízení bylo prokázáno, že dlužníkům žalobce se dostalo od žalované adekvátní náhrady. Dovolatelka je toho názoru, že věc měla být správně posouzena tak, že kupní ceny byly v souladu s hodnotou nemovitostí, a že dlužníkům žalobce byla poskytnuta za tyto nemovitosti adekvátní náhrada, což potvrdil znalecký posudek z roku 2005, který měl být v řízení a v hodnocení důkazů upřednostněn před znaleckým posudkem z roku 2013, neboť je zřejmé, že po 9 letech a několika rekonstrukcích objektu je i pro znalce obtížné určit správnou hodnotu nemovitosti před těmito změnami. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu „v plném rozsahu“ zamítl.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť soud prvního stupně i odvolací soud ve svých rozhodnutích vycházely z ustálené judikatury vyšších soudů a „důsledně posuzovaly oba znalecké posudky předložené ve spisovém materiálu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (jak má soud postupovat v případě rozporu mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení a znaleckého posudku vyžádaného soudem), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. (aniž by mohl s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet k doplnění dovolání žalované ze dne 21. 4. 2015, které bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Podle ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Podle ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
Podle ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
Podle ustanovení §127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
Každý znalecký posudek (ústní nebo vypracovaný písemně) musí obsahovat nález (popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, a souhrn skutečností, k nimž znalec při úkonu přihlížel), posudek v užším slova smyslu (výčet otázek, na které měl znalec odpovědět, a odpovědi na ně) a znaleckou doložku (označení seznamu, v němž znalec je zapsán, a oboru, v němž je oprávněn podávat posudek, a číslo položky, pod kterou byl úkon zapsán ve znaleckém deníku) [srov. §13 odst. 2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů].
Ustanoví-li soud znalce, z uvedeného mimo jiné vyplývá, že znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. §187 odst. 3 větu první, §191d odst. 3 větu druhou o. s. ř. a s účinností od 1. 1. 2014 srov. §38 odst. 1, §70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a pouze v odůvodněných případech.
O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li - zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti - očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení (srov. též Zhodnocení býv. Nejvyššího soudu „K uplatňování některých novelizovaných ustanovení občanského soudního řádu“ ze dne 16. 12. 1974 sp. zn. Plsf 2/74, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, který byl uveřejněn pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Protože při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení, který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, se postupuje – jak vyplývá z ustanovení §127a o. s. ř. - stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem, a to i v případě, že účastník řízení předložil znalecký posudek, kterým je přezkoumáván znalecký posudek jiného znalce (tzv. revizní znalecký posudek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014], může soud upustit od výslechu znalce, který vypracoval znalecký posudek předložený účastníkem, za stejných podmínek, za jakých se může místo výslechu znalce ustanoveného soudem spokojit s jeho písemným posudkem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2784/2014).
Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982 sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1984, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010).
V projednávané věci – vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury soudů nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, podle něhož je třeba i v současné době posuzovat odporovatelnost kupních smluv uzavřených mezi J. a I. N. a žalovanou dne 28. 4. 2004, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, který byl uveřejněn pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009) – závisí rozhodnutí mimo jiné na posouzení otázky, jaká byla obvyklá cena nemovitostí převedených na žalovanou uvedenými kupními smlouvami v době jejich uzavření (v době, kdy nastaly právní účinky vkladu práva podle těchto smluv). Protože pro odpověď na tuto otázku je třeba odborných znalostí, vycházely soudy při jejím řešení správně z posudku znalce.
Soudům je však třeba vytknout, že při zjišťování obvyklé ceny předmětných nemovitostí vycházely jen ze znaleckého posudku soudem prvního stupně ustanoveného znalce Ing. Miroslava Lukeše, který obvyklou cenu nemovitostí stanovil ve výši 760.000,- Kč, aniž by uvedly, z jakých důvodů nepřihlížejí k závěrům znaleckých posudků znalce Jana Jakeše č. 5149-69/05 ze dne 4. 4. 2005 a č. 5193-113/05 ze dne 25. 5. 2005 předložených v řízení u soudu prvního stupně žalovanou (prostřednictvím její matky I. N.), v nichž byla obvyklá cena nemovitostí určena celkovou částkou 518.050,- Kč, a aniž by oba znalce k jejich rozdílným závěrům vyslechly. Jestliže by se soudům ani tímto způsobem nepodařilo odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, bylo by třeba – jak vyplývá z výše uvedeného - dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Odvolací soud měl též vzít v úvahu, že uvedené znalecké posudky – nehledě k rozporům v jejich závěrech - měly pro rozhodnutí ve věci zásadní (určující) význam a že jejich předmětem nebylo posouzení jen zcela jednoduchých skutečností; nešlo proto o odůvodněný případ, v němž by se soud mohl ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. místo výslechu znalců spokojit s jejich písemnými posudky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českém Krumlově) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu