ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4877.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4877/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. B. , zastoupené Mgr. Ing. Ing. Tomášem Kubíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1272/21, proti žalované Ing. J. V. , zastoupené JUDr. Vilémem Šilarem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 679/94, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 132/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 55 Co 460/2013-269, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viléma Šilara, advokáta se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 679/94.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 55 Co 460/2013-269, není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nedůvodnosti vydědění žalované zůstavitelem L. V., zemřelým dne 13.1.2012, podle §469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2013) srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Námitka dovolatelky týkající se vázanosti odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 7.11.2012, sp. zn. I. ÚS 295/10, není důvodná. Závěr odvolacího soudu, že se soud prvního stupně (za daného skutkového stavu) od názoru Ústavního soudu nijak neodchýlil, je správný.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (vznáší-li výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkového závěru, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, když namítá, že „žalovaná o zůstavitele – svého otce – zájem neprojevovala“ a že nelze „dovozovat ze širším okruhem rodiny zůstavitele poskytnuté pomoci neexistenci potřeby pomoci poskytnuté zůstaviteli ze strany žalované“, a proti hodnocení důkazů, namítá-li, že „soudy bez dalšího přijaly za své tvrzení žalované, že ji zůstavitel o pomoc nepožádal“, a že „opominuly, resp. naprosto bagatelizovaly předložené důkazy svědčící o tom, že zůstavitel o žalovanou zájem měl“ apod.), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu