ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4908.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4908/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) V. V. , a b) M. V. , obou zastoupených Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni - Vnitřním Městě, Riegrova č. 223/20, proti žalovaným 1) LARA - SH s. r. o. se sídlem v Předměřicích nad Labem, Obránců míru č. 331, IČO 25282689, zastoupenému Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova č. 357/2, a 2) DRS IMMO a. s. se sídlem ve Zlíně, Lazy VII č. 5583, IČO 26285011, o nepřípustnost prodeje zástavy ve veřejné dražbě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 114/2011, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2014 č. j. 16 Co 529/2013-300, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 14. 7. 2011 domáhali, aby bylo určeno, že „prodej zástavy, bytové jednotky č. 301/4 v budově č. p. 301 (bytový dům) postavené na parcele p. č. 502 (LV č. 11377), spoluvlastnického podílu id. 541/14922 na společných částech domu č. p. 301 postaveném na pozemku p. č. 502 (LV č. 11377), vše zapsáno na LV č. 7344 a č. 2912, pro katastrální území S., obec P.., Katastrální úřad pro Hlavní město Prahu – katastrální pracoviště Praha, je nepřípustný“. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že „sepsali dne 20. 6. 2006 prohlášení o uznání dluhu a uzavřeli dohodu o svolení vykonatelnosti notářského zápisu“, že věřitelem je žalovaný 1), že „tímto byl žalobcům poskytnut úvěr ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím v podobě úroku ve výši 204.000,- Kč“, že se zavázali splatit svůj dluh v osmdesáti po sobě jdoucích splátkách ve výši 6.300,- Kč, přičemž pro případ prodlení byla sjednána ztráta výhody splátek a „celá částka včetně jistiny je splatná v plné výši v poměrné části nesplaceného úvěru spolu se smluvní pokutou a smluvním úrokem“, že dluh je zajištěn zástavní smlouvou ze dne 20. 6. 2006, podle níž je předmětem zástavy výše specifikovaná bytová jednotka, kterou mají žalobci ve společném jmění manželů, a že žalovaný 1) podal návrh na vykonání nedobrovolné dražby uvedené bytové jednotky prostřednictvím dražebníka [žalovaného 2)], který dne 22. 6. 2011 vydal vyhlášku o nedobrovolné dražbě předmětu zástavy se stanoveným termínem pro konání dražby dne 24. 8. 2011, přestože žalobci nadále pravidelně a řádně svůj dluh žalovanému 1) splácejí. Žalobci dále uvedli, že na dobu, ve které údajně žalovaný 1) eviduje prodlení žalobců se splácením dluhu, „existuje pravomocné rozhodnutí soudu, že žalobci v prodlení nebyli“, a že o neoprávněnosti nedobrovolné dražby informovali žalovaného 2) dopisem ze dne 16. 3. 2011. Žalobci mají za to, že „doposud řádně plní veškeré podmínky dluhu vůči žalovanému 1), tudíž není dán žádný důvod pro konání nedobrovolné dražby“, že „evidovaná“ dlužná částka „ve své výši naprosto odporuje dobrým mravům, ani není v souladu se závazkovým vztahem“ mezi žalobci a žalovaným 1), a že smluvní úroky a smluvní pokuta jsou nepřiměřeně vysoké, převyšují samu pohledávku, jsou v rozporu s dobrými mravy, a ujednání o nich jsou proto neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 2. 2012 č. j. 10 C 114/2011-99 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 36.000,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Blažka. Poté, co dovodil, že žalobci i žalovaní jsou v řízení věcně legitimováni a že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §166 odst. 1 (správně §166 odst. 2) občanského zákoníku, na základě zjištění, že žalobci se žalovaným 1) dne 20. 6. 2006 „uzavřeli prohlášení o uznání dluhu a dohodu o svolení k vykonatelnosti“ s tím, že téhož dne uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou žalovaný 1) žalobcům poskytl úvěr ve výši 300.000,- Kč a v níž se žalobci zavázali úvěr včetně úroku ve výši 204.000,- Kč splácet v 80 splátkách po 6.300,- Kč, že si dále sjednali, že „pokud žalobci budou v prodlení se splatností kterékoli shora uvedené splátky“, věřitel [žalovaný 1)] písemně vyzve dlužníky (žalobce) k plnění v náhradní lhůtě 7 kalendářních dnů, která počíná běžet po doručení písemné výzvy věřitelem na adresu P. 5, K. 783/15, a že „v případě nesplacení sjednané splátky ani v této náhradní lhůtě je celá půjčka splatná v plné výši, tj. ve výši 300.000,- Kč společně s příslušenstvím, tj. úrokem ve výši 204.000,- Kč, celkem ve výši 504.000,- Kč“ spolu se smluvním úrokem z prodlení a jednorázovou smluvní pokutou ve výši 150.000,- Kč do 3 kalendářních dnů od uplynutí náhradní sedmidenní lhůty, že mezi žalobci a žalovaným 1) byla k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru dne 20. 6. 2006 uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem byla uvedená bytová jednotka, že žalobci byli v prodlení se zaplacením splátek, že žalobce a) byl vyzván k uhrazení dlužné splátky v dodatečné náhradní lhůtě podle ustanovení §517 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž „podle smlouvy bylo doručeno fikcí třetí den po odeslání, tedy 13. 1. 2009“, a že ani po 7 dnech po doručení výzvy žalobci a) „nebylo plněno“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že platná právní úprava sice předpokládá, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (§145 odst. 3 občanského zákoníku) a věřitel je pak oprávněn domáhat se plnění po kterémkoli z manželů (§511 odst. 1 občanského zákoníku), avšak „výzva k uhrazení dlužné částky v dodatečné náhradní lhůtě má být doručena nikoli jen jednomu z dlužníků, ale oběma dlužníkům, jelikož se jedná nikoli o požadavek splnění závazku, ale o tzv. ‚zesplatnění‘ závazku“, a bez doručení takové výzvy oběma dlužníkům „nemohou nastat účinky zákonem předpokládané“. Vzhledem k tomu, že žalobkyni b) nebyla poskytnuta přiměřená dodatečná lhůta k plnění, soud prvního stupně uzavřel, že „nenastaly podmínky stanovené v ustanovení §517 odst. 1 občanského zákoníku a ve smlouvě a nenastala splatnost celého zbytku dluhu s příslušenstvím“.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2012 č. j. 16 Co 209/2012-133 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť jej shledal nepřezkoumatelným. Vytknul soudu prvního stupně, že při zkoumání splatnosti dluhu a splnění podmínek pro prodej zástavy vyšel pouze z písemné zástavní smlouvy, aniž by provedl důkaz smlouvou o úvěru, k jejímuž zajištění byla zástavní smlouva uzavřena, a usoudil, že závěr soudu prvního stupně o nutnosti zaslat výzvu s dodatečnou lhůtou oběma manželům - solidárně zavázaným dlužníkům, aby došlo ke splatnosti dluhu, není správný, neboť každý ze solidárních dlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, a pokud tedy žalovaný 1) učinil úkony, které podle dohody účastníků vedou ke splatnosti zbylého dluhu, „mohl tento úkon učinit vůči kterémukoli ze solidárně zavázaných dlužníků a splatnost dluhu vůči tomuto dlužníku by nastala“. Uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování “obsahem smlouvy o úvěru“, zejména ujednáními ohledně splatnosti celého dluhu a vzniku nároku žalovaného 1) na smluvní pokutu a smluvené úroky z prodlení, případně ohledně zjištění, pro jaké pohledávky „má být zástavní právo realizováno“, a aby se zabýval námitkami žalobců ohledně neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a o smluvních úrocích z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 11. 2012 č. j. 10 C 114/2011-212 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 110.012,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Blažka. Dovodil, že, „pokud jde o jistinu“, splatnost dluhu nastala ke dni 20. 1. 2009, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobci a žalovaným 1) je smlouvou spotřebitelskou, na kterou se nevztahuje zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., že ujednání o úroku podle §497 obchodního zákoníku ve výši přibližně 11 % ročně, což je sazba pod sazbou běžných bankovních úvěrů v té době, není v rozporu s dobrými mravy ani se zákonem a „ke stejnému datu tak nastala i splatnost těchto úroků“, že však sjednaná výše takto dohodnutých smluvních úroků ke dni odstoupení od smlouvy (204.000,- Kč), která odpovídá 68 % jistiny za 14 měsíců, je již nepřiměřená a v rozporu se zákonem, a že je proto uvedené ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku „v části přesahující 11 % ročně, tedy nad 85.800,- Kč“. Výši smluvní pokuty sjednané podle §544 a násl. občanského zákoníku ve spojení s §300 obchodního zákoníku „ve výši poloviny půjčené částky“ má soud prvního stupně „za rozpornou s dobrými mravy“, neboť „přiměřená výše odpovídá 10 % výše jistiny, tedy 30.000,- Kč“. Uzavřel, že ke dni 20. 1. 2009 „nastala splatnost splatné pohledávky ve výši celkem 415.800,- Kč“; tato pohledávka však již byla „ke dni dražební vyhlášky“, tj. ke dni 22. 6. 2011, splacena.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2013 č. j. 16 Co 122/2013-232 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná úvěrová smlouva je ve smyslu ustanovení §52 a násl. občanského zákoníku smlouvou spotřebitelskou, a dovodil, že smlouva o úvěru „je jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku a je tzv. absolutním obchodem“, a že je proto nutno na danou věc použít ustanovení §262 odst. 4 obchodního zákoníku, které však soud prvního stupně na daný případ neaplikoval a „nezabýval se dostatečně jeho dopadem“. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že sjednaná výše úroků z úvěru ke dni odstoupení od smlouvy ve výši 204.000,- Kč je nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku, neboť je třeba přihlédnout k dohodnuté splatnosti úvěru včetně sjednaných úroků v délce 80 měsíců, a vytknul soudu prvního stupně, že sjednanou smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč posuzoval podle §544 a násl. občanského zákoníku ve spojení s §300 obchodního zákoníku a že její výši pro rozpor s dobrými mravy snížil na 30.000,- Kč, přestože ve smyslu §262 odst. 4 obchodního zákoníku je nutno odpovědnost za porušení smluvních povinností, tedy i smluvní pokutu, posoudit pouze podle občanského zákoníku, přičemž smluvní pokutu podle občanského zákoníku nelze snížit, ale lze ji jen „buď přiznat, nebo nárok na ni zamítnout“, bude-li shledáno, že je sjednána v rozporu se zákonem či s dobrými mravy. Shledal, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou smluvních úroků z prodlení ve výši 1.500,- Kč za každý den prodlení a že nevzal v úvahu, že v případě neplatnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení má věřitel vždy právo alespoň na zákonný úrok z prodlení, a uložil mu, aby s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu opětovně posoudil, „zda zde jsou podmínky pro konání nedobrovolné dražby“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 9. 2013 č. j. 10 C 114/2011-258 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 36.995,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radana Vencla a že žalobci a žalovaný 2) navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že, pokud žalovaný 1) učinil úkony, které podle dohody účastníků vedou ke splatnosti zbylého dluhu (případně jeho dalšího příslušenství), mohl tento úkon učinit vůči kterémukoli ze solidárně zavázaných dlužníků a splatnost dluhu vůči žalobcům a) i b) nastala ke dni 20. 1. 2009, že předmětná úvěrová smlouva je smlouvou spotřebitelskou, na kterou se však nevztahuje zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., že smlouva o úvěru je upravena jako smluvní typ v obchodním zákoníku (je tzv. „absolutním obchodem“) a na danou věc je proto nutno aplikovat ustanovení §262 odst. 4 obchodního zákoníku, a že „sjednaná výše úroků za poskytnutí úvěru ke dni odstoupení od smlouvy ve výši 204.000,- Kč není nepřiměřená a není v rozporu s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku“. Vzhledem k tomu, že „celková dlužná částka na jistině a smluvních úrocích ke dni zesplatnění činila 504.000,- Kč“, shledal, že smluvní pokuta ve výši necelých 30 % dlužné částky není sjednána v nepřiměřené výši a že proto není „v rozporu s ustanovením §544 občanského zákoníku, potažmo neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku a ani sjednaná v rozporu s dobrými mravy“. Dovodil, že ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1.500,- Kč za každý den prodlení je v rozporu s ustanovením §517 odst. 2 občanského zákoníku, a že je proto v části převyšující zákonnou výši úroku z prodlení neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že žalobci doposud (a tedy ani v době nařízení dražby) svůj dluh (celkem 703.236,- Kč) vůči žalovanému 1) nesplnili, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nedobrovolná dražba a prodej zástavy byly přípustné.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2014 č. j. 16 Co 529/2013-300 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „prodej zástavy bytové jednotky č. 301/4 v budově č. p. 301 bytový dům, postavené na parcele p. č. 502 (LV č. 11377), spoluvlastnického podílu id. 541/14922 na společných částech domu č. p. 301, vše zapsáno na LV č. 7344 a č. 2912, pro katastrální území S., obec P., kat. úřad pro hl. m. Prahu, je nepřípustný“, a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 39.995,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radana Vencla, že žalobci a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný 1) má právo na zaplacení poskytnuté jistiny z úvěru ve výši 300.000,- Kč i úroků z úvěru ve výši 205.000,- Kč, že ujednání o smluvních úrocích z prodlení je neplatné a že žalovaný 1) má právo pouze na zaplacení zákonných úroků z prodlení ve smyslu §517 občanského zákoníku v celkové výši 49.236,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 150.000,- Kč je v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném případě je třeba „vzít za výši základní zajištěné částky“ pouze částku, kterou žalovaný 1) žalobcům „skutečně jako úvěr poskytl“, tj. částku 300.000,- Kč, a smluvní pokuta ve výši 150.000,- Kč, tj. ve výši 50 % z poskytnuté částky, je zjevně nepřiměřená. Dovodil, že, sankce za nesplnění byť jen jediné splátky ve výši 150.000,- Kč při úvěru ve výši 300.000,- Kč představuje „poškození dlužníka“ a že „je nutno takovéto smluvní pokutě odepřít soudní ochranu“. Smluvní úroky z úvěru nelze podle názoru odvolacího soudu zajišťovat smluvní pokutou, neboť „samotné smluvní úroky z úvěru jsou jakousi odměnou – ziskem věřitele za poskytnutý úvěr a nelze z takto koncipovaného budoucího zisku, který je navíc vždy zajištěn tím, že na něj má věřitel právo i při nesplacení úvěrové jistiny, dále zajišťovat smluvní pokutou za porušení povinnosti řádně a včas splácet poskytnutou jistinu“. Na základě zjištění, že žalobci žalovanému 1) v průběhu řízení uhradili „nejen celou jistinu, smluvní úroky z úvěru, ale i zákonné úroky z prodlení“, proto odvolací soud žalobě o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku podal žalovaný 1) dovolání. Namítá, že ujednání o jednorázové smluvní pokutě ve výši 150.000,- Kč je „zcela přiměřené a mravné“, jelikož dosahuje necelých 30 % celkové dlužné částky. Má za to, že přiměřenost výše smluvní pokuty sjednané v jednorázové výši je nutné posuzovat ve vztahu k výši povinnosti dlužníka, nikoli k výši částky, kterou v době poskytnutí úvěru vynaložil věřitel, přičemž v úvěrovém vztahu je povinností dlužníka vrátit nejen jistinu, ale i zaplatit úroky; smluvní pokuta tak zajišťuje nejen povinnost vrátit poskytnuté finanční prostředky, ale též zaplacení smluvních úroků, které lze oprávněně očekávat při řádném splnění závazku dlužníkem, neboť pokud by smluvní pokutou byla zajištěna pouze povinnost vrátit jistinu úvěru, nebyl by dlužník motivován (preventivní funkce smluvní pokuty) k zaplacení úroku a věřitel by byl poškozen (uhrazovací funkce smluvní pokuty). Dovolatel dále vytýká soudům, že na předmětný smluvní vztah aplikovaly ustanovení §262 odst. 4 obchodního zákoníku, ačkoli na tento vztah nedopadá zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a že, ačkoli předmětná smlouva o úvěru nemá spotřebitelský charakter, přesto je daný vztah posuzován, jakoby žalobci byli spotřebiteli. Má za to, že pro posouzení, zda je předmětná smlouva sjednána v „režimu spotřebitelském“ a s tím související otázky, zda je jedna ze smluvních stran spotřebitelem či nikoliv, je bezpodmínečně nutné vždy právně posoudit ustanovení předmětné smlouvy, a nikoli vycházet pouze z „předpokladu, zda jedna ze smluvních stran je nepodnikatelem“. Je-li v předmětné smlouvě o úvěru uveden účel úvěru (oprava a údržba nemovitostí ve vlastnictví dlužníků), nejedná se podle názoru dovolatele o „režim spotřebitelský“, jelikož účelovost úvěru vyjímá smlouvu z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž o „režim obchodní“. Dovolatel se proto neztotožňuje s názorem soudů, že by úroky z prodlení za opožděné plnění závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy, která není sjednána v režimu spotřebitelské úvěrové smlouvy podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., mohly být požadovány pouze ve výši zákonného úroku z prodlení, a nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že povinnost „úvěrového“ dlužníka hradit smluvené úroky z prodlení je právním vztahem, jenž vyplývá z odpovědnosti dlužníka za porušení jeho povinnosti, neboť závazek dlužníka zaplatit sjednané úroky z prodlení je závazkem akcesorickým, jenž vzniká v důsledku prodlení dlužníka s plněním povinnosti z hlavního závazkového vztahu. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl, případně zamítl jako zcela neopodstatněné, neboť žalobci již veškeré závazky z předmětné uvěrové smlouvy splnili a není zde dána žádná jiná právní skutečnost, která by umožňovala konání veřejné nedobrovolné dražby. Ztotožňují se se závěry soudů, že ujednání o smluvních úrocích z prodlení je v rozporu s dobrými mravy a že se na „tuto kauzu“ vztahuje ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku, a mají za to, že smluvní pokuta by byla v rozporu s dobrými mravy, i kdyby byla „vztáhnuta k celé úvěrové povinnosti (504.000,- Kč)“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Závěr soudů, že na závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobci a žalovaným 1), které se řídí bez ohledu na povahu účastníků této smlouvy částí třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) [srov. §261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], je nutno aplikovat též ustanovení §262 odst. 4 obch. zák., přestože na předmětný smluvní vztah nedopadá zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., že žalovaný 1) má s ohledem na ustanovení §262 odst. 4 věty druhé obch. zák. právo pouze na zaplacení úroků z prodlení ve výši vyplývající z ustanovení §517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a že ujednání o úroku z prodlení ve výši 1.500,- Kč za každý den prodlení ve smlouvě o úvěru je proto v části převyšující zákonnou výši úroku z prodlení podle ustanovení §39 obč. zák. neplatné pro rozpor s ustanovením §517 odst. 2 obč. zák., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. je nerozhodné, že se na úvěrový vztah neaplikuje zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., neboť tato okolnost nemá vliv na posouzení dlužníka jako nepodnikatele ve smyslu ustanovení §262 odst. 4 věty druhé obch. zák., z něhož vyplývá, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností ze vztahů uvedených v ustanovení §261 obch. zák. nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou (§262 odst. 1 obch. zák.) podle občanského zákoníku; že ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. se nevztahuje pouze na odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., ale též na odpovědnost za porušení povinnosti plnit řádně a včas (odpovědnost za prodlení); že významná není ani skutečnost, že povinnost hradit úroky z prodlení je akcesorický závazek; že povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008 sp. zn. 32 Odo 873/2006, uveřejněný pod č. 87 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. 23 ICdo 22/2013). Protože není důvod, aby uvedené právní otázky, významné pro určení výše úroků z prodlení, byly posouzeny jinak, nejsou v této části splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 20. 6. 2006 žalobci se žalovaným 1) uzavřeli smlouvu o úvěru, v níž se žalovaný 1) jako věřitel zavázal poskytnout žalobcům úvěr ve výši 300.000,- Kč a žalobci jako dlužníci se zavázali žalovanému 1) vrátit částku 300.000,- Kč a zaplatit úroky ve výši 204.000,- Kč. Žalobci se zavázali celkovou částku ve výši 504.000,- Kč žalovanému 1) zaplatit v 80 měsíčních splátkách ve výši 6.300,- Kč, pod ztrátou výhody splátek, a to vždy nejpozději do 1. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem červencem roku 2006. Smluvní strany si sjednaly, že v případě nesplacení splátky v termínu splatnosti a ve sjednané výši věřitel písemně vyzve dlužníky k plnění v náhradní lhůtě 7 kalendářních dnů po doručení písemné výzvy a že v případě nesplacení sjednané splátky ani v náhradní sedmidenní lhůtě „je úvěr splatný v plné výši společně s příslušenstvím, se smluvním úrokem, se všemi sjednanými smluvními pokutami a sjednaným smluvním úrokem z prodlení“, a to do 3 kalendářních dnů od uplynutí náhradní sedmidenní lhůty. Pro případ nedodržení jakékoli sjednané měsíční splátky ani v náhradní sedmidenní lhůtě, a tedy po splatnosti celého poskytnutého úvěru včetně úroku, zavázali se žalobci zaplatit žalovanému 1) jednorázovou smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 1.500,- Kč za každý započatý kalendářní den prodlení. Žalobci prohlásili, že poskytnutý úvěr „bude použit na opravu a údržbu nemovitostí v jejich vlastnictví“. Dne 20. 6. 2006 byl sepsán notářský zápis, jehož předmětem je prohlášení žalobců o uznání dluhu a dohoda žalobců a žalovaného 1) o svolení k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu. K zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru žalobci jako zástavci uzavřeli dne 20. 6. 2006 se žalovaným 1) jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu, kterou zřídili zástavní právo k předmětné bytové jednotce a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu. Žalobci byli v prodlení s placením splátek a žalobce a) byl žalovaným 1) vyzván k uhrazení dlužné splátky (splatné ke dni 1. 1. 2009) v dodatečné sedmidenní lhůtě dopisem ze dne 13. 1. 2009 odeslaným téhož dne, který byl (v souladu s ujednáním ve smlouvě o úvěru) žalobci a) doručen fikcí třetí den po odeslání, a ani po 7 dnech od doručení výzvy nebylo ze strany žalobců plněno. Oznámením ze dne 21. 6. 2011 sdělil žalovaný 2) jako dražebník žalobcům, že na návrh žalovaného 1) bude provedena veřejná nedobrovolná dražba zástavy, a dražební vyhláškou ze dne 22. 6. 2011 bylo oznámeno konání veřejné nedobrovolné dražby zástavy dne 24. 8. 2011. Žalobci poté zaplatili žalovanému 1) celou jistinu úvěru, smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení.
Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy; totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky (srov. §165 odst. 1 obč. zák.).
Nestanoví-li zákon jiný způsob zpeněžení, lze zástavu zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §154 a §165a odst. 1 větu první obč. zák.).
Ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, musí své právo uplatnit žalobou u soudu podanou proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi o určení nepřípustnosti prodeje zástavy (srov. §166 odst. 1 obč. zák.); tuto žalobu lze podat do 1 měsíce ode dne doručení oznámení o veřejné dražbě, nejpozději však 7 dnů přede dnem zahájení veřejné dražby (srov. §166 odst. 2 obč. zák.), veřejnou dražbu lze vykonat až po uplynutí této lhůty a, byla-li v této lhůtě podána žaloba o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě, lze ji vykonat až poté, kdy bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto (srov. §166 odst. 3 obč. zák.).
Důvodem nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě může být též skutečnost, že pohledávka zajištěná zástavním právem byla splněna. Vzhledem k tomu, že žalobci do dne, kdy byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.), zaplatili žalovanému 1) celou jistinu úvěru, smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení a nezaplatili pouze smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o úvěru, neboť mají za to, že ujednání o ní je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané ve smlouvě o úvěru z hlediska jeho souladu s dobrými mravy. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) je opodstatněné.
Podle ustanovení §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jejichž smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je hrozbou sjednané sankce zajistit, že závazek bude řádně splněn, ale i poskytnout předem dohodnutou náhradu případné újmy, jež by věřiteli nesplněním závazku nebo tím, že nebude splněn řádně, mohla vzniknout. Protože tato případná újma není a nemůže být předem známa, je rozhodující sjednaná výše smluvní pokuty, jež proto představuje paušalizovanou náhradu škody. Dlužník, který závazek nesplní, je ovšem povinen smluvní pokutu zaplatit, i kdyby nesplněním závazku věřiteli žádná škoda nevznikla. Smluvní pokuta má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další (sekundární) povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši.
Sjednání smluvní pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. To však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být smluvní pokuta sjednána v neomezené výši. Jestliže by sjednaná smluvní pokuta byla v rozporu dobrými mravy nepřiměřeně vysoká, bylo by ujednání o ní podle ustanovení §39 obč. zák. neplatné. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty z hlediska jejího souladu s dobrými mravy je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky, z níž lze usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti, i výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti. S ohledem na funkci smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody je třeba, aby smluvní pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013).
V projednávané věci žalobci a žalovaný 1) sjednali ve smlouvě o úvěru ze dne 20. 6. 2006 – jak vyplývá z čl. IV. této smlouvy - jednorázovou smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč pro případ „nedodržení jakékoliv sjednané měsíční splátky ze strany dlužníků uvedené v článku III. této smlouvy ani v náhradní sedmidenní lhůtě uvedené v článku III. této smlouvy a tedy po splatnosti celého poskytnutého úvěru, včetně úroku, tj. po uplynutí náhradní sedmidenní lhůty uvedené v článku III. této smlouvy“. Vzhledem k tomu, že takto sjednaná smluvní pokuta zajišťovala nejen povinnost žalobců jako dlužníků ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky, ale také jejich povinnost zaplatit úroky, která byla vedle povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky rovněž „původní“ povinností žalobců ze sjednané smlouvy o úvěru (srov. §497 obch. zák.), je nutno za výši zajištěné částky, kterou je třeba vzít v úvahu při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti, považovat celkovou částku, kterou byli žalobci na základě smlouvy o úvěru povinni zaplatit žalovanému 1), tedy nejen poskytnuté peněžní prostředky (jistinu) ve výši 300.000,- Kč, ale také úroky ve sjednané výši 204.000,- Kč (celkem 504.000,- Kč). S názorem odvolacího soudu, že „smluvní úroky z úvěru nelze takovouto smluvní pokutou zajišťovat“, dovolací soud nesouhlasí, neboť smluvní pokutu lze sjednat - jak vyplývá z ustanovení §544 odst. 1 obč. zák. - pro případ porušení jakékoli smluvní povinnosti, tedy i pro případ porušení povinnosti dlužníka zaplatit věřiteli úroky, k níž se dlužník zavázal ve smlouvě o úvěru.
Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o úvěru ze dne 20. 6. 2006 nepřihlédl k ujednání stran v ustanovení čl. IV. této smlouvy, že vzhledem k ujednání o jednorázové smluvní pokutě (a o smluvním úroku z prodlení) „není již věřitel oprávněn nárokovat zaplacení výloh spojených s vymáháním jakékoli jeho pohledávky za dlužníky na základě této smlouvy“. S ohledem na funkci smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody (újmy) vzniklé věřiteli porušením smluvní povinnosti dlužníka měl odvolací soud v této souvislosti vzít v úvahu též výši možných (předpokládaných) nákladů spojených s vymáháním pohledávky žalovaného 1) vůči žalobcům ze smlouvy o úvěru, popřípadě i výši dalších škod (újem), jejichž vznik na straně žalovaného 1) se dal v souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalobců rozumně očekávat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v jeho dovoláním napadeném měnícím výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu