ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4931.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4931/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobců a) Bc. M. K., a b) I. K., obou zastoupených Mgr. Davidem Böhmem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 103/12, proti žalované M. R., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 77/2013, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2014, č. j. 56 Co 707/2013-84, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.3.2014, č.j. 56 Co 707/2013-84, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce okruhu účastníků řízení o dědictví a k závěru odvolacího soudu o tom, že soud ve sporném řízení nebyl povinen poučit žalobce podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013), neboť odkaz učiněný soudem v řízení o dědictví odpovídal požadavkům tohoto ustanovení (dědický soud správně poučil žalobce o tom, že žaloba má být podaná jak proti M. R., tak proti A. Ch., a za situace, kdy žalobci podali společnou žalobu, nebylo další poučení ze strany sporného soudu zapotřebí), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 141, ročník 2014, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011], jakož i judikaturou Ústavního soudu (srov. například právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 41, ročník 2006, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 11.12.2008, sp. zn. II. ÚS 2553/08), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka „odepření“ práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
Namítají-li žalobci, že „A. Ch. neměla být účastníkem dědického řízení“, neboť „nemůže být považována za osobu spolužijící“, pak zjevně přehlíží, že tato otázka je předmětem jiného sporného řízení vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 121/2013, a že jejich námitky nemohou zpochybnit shora uvedené závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a) a b) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu