ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1079.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1079/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. V. , zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalovaným: 1) I. K., a 2) M. K. , zastoupeným JUDr. Michalem Tintěrou, CSc., advokátem se sídlem v Harrachově, Nový Svět 553, o odstranění části stavby, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 23/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2012, č. j. 24 Co 150/2011-179, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 3 C 23/2009-100, ve znění opravného usnesení ze dne 23. března 2011, č. j. 3 C 23/2009-104, žalovaným uložil, aby do tří měsíců od právní moci rozhodnutí odstranili pochozí desku své hrobky č. 361 a 362 na veřejném pohřebišti obce B. u S. ve směru k hrobovým místům č. 359 a 362 v šíři 15 cm od roviny s okolním povrchem zemským a doplnili pochozí desku hrobového zařízení žalobkyně v šíři 15 cm, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaní postavili svoji hrobku po uzavření nájemní smlouvy k hrobovému místu (15. 11. 2007) a její zhotovitel - kamenosochař I. S. - odstranil pochozí desky, patřící žalobkyni, umístěné u hrobového místa v nájmu žalobkyně, zmenšil je a zmenšené vrátil zpět; na uvolněné místo umístil pochozí desky ke hrobu v nájmu žalovaných. Žalobkyně se domáhala uvedení desek do původního stavu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci užívají hrobová místa (č. 359 a 360 žalobkyně a č. 361a 362 žalovaní) na základě nájemních smluv uzavřených na dobu určitou (žalobkyně do 1. 1. 2017, žalovaní do 14. 11. 2022). Velikost hrobových míst není ve smlouvách přesně určena, v terénu nejsou místa vyznačena. Správce hřbitova začal zaměřovat hrobová místa až v roce 2010; dříve neměl žádné námitky proti umístění pochozích desek kolem hrobu. Hrobová místa jsou rodinou žalobkyně užívána dlouhodobě, je na nich rodinná hrobka, kolem které byly umístěny pochozí desky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněným detentorem místa, kde se její pochozí desky původně nacházely a je oprávněna požadovat po žalovaných podle §135c odst. 1 obč. zák. odstranění desek žalovaných a provedení úprav, kterými bude obnoven původní stav.
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V průběhu odvolacího řízení vyšly najevo nové skutečnosti, které nastaly až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Byl vydán Řád veřejného pohřebiště Obce B. u S., schválený zastupitelstvem 23. 2. 2012. V čl. 10 je stanoveno, že nájemci hrobových míst, jejichž nájemní smlouva neobsahuje plošnou výměru hrobového místa, jsou povinni do tří měsíců uzavřít dodatek nájemní smlouvy, kde bude rozsah určen, jinak je provozovatel oprávněn od smlouvy odstoupit.
Žalovaní dodatky ke smlouvě o nájmu hrobových míst uzavřeli 19. 4. a 16. 5. 2012. Jejich hrobové místo má výměru 282 x 260 cm, resp. podle druhého dodatku 282 x 240 cm. Obec navrhla 24. 4. 2012 uzavření dodatku nájemní smlouvy také žalobkyni. To odmítla s tím, že původní smlouvu považuje za platnou a že nemůže být k uzavření dodatku nucena.
Dopisem z 3. 5. 2012 Obec B. u S. odvolacímu soudu sdělila, že rozměry jednotlivých hrobových míst jsou dány rozměry hrobek a hrobů, ostatní prostory kolem hrobového místa (cestičky) považuje za veřejné prostranství, které není předmětem nájmu.
Odvolací soud poukázal na §25 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, podle kterého nájem hrobového místa vzniká písemnou smlouvou o nájmu a musí obsahovat výši nájemného a úhrady za služby spojené s nájmem. Právní úprava rozlišuje hrobové místo, k němuž má nájemce právo nájmu, a hrobové zařízení (§25 zákona o pohřebnictví). Vychází tak z principů předchozí úpravy. Proto jsou použitelná i dřívější rozhodnutí, jako např. č. 9/1979 Sbírky soudních a stanovisek. Podstatná změna nastala v tom, že vztahy vyplývající z užívání hrobového místa se považují za občanskoprávní, na něž se použijí ustanovení občanského zákoníku, pokud zákon o pohřebnictví nestanoví jinak (§30). To konstatoval také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4224/2009.
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně má nájemní smlouvu k prostoru, na kterém má zřízenou hrobku, nikoliv k místu, kde jsou umístěny pochozí desky. Její poukaz na to, že právní úprava již nezná pojem hrobové příslušenství, není případný, neboť zná pojem hrobové zařízení, který lze vykládat ve shodně s původním pojmem hrobové příslušenství. Tím se rozuměly se náhrobky, pomníky a trvalé ozdoby hrobu (R 7/1979). Jde o věci na hrobovém místě umístěné a pochozí desky tento účel nesplňují. Rozhodně je nelze považovat za součást hrobky, jak žalobkyně namítala. Desky jsou položeny okolo náhrobku hrobky a nejsou s ním pevně spojeny (nesplňují znaky součásti věci podle §120 odst.1 obč. zák.). Odvolací soud uzavřel, že z nájemní smlouvy nevyplývá právo žalobkyně mít v okolí hrobky umístěny předmětné pochozí desky - její žaloba není podle §126 odst. 1 a 2 obč. zák. ani analogicky §135c obč. zák. Její nárok by připadal v úvahu jen podle ustanovení o náhradě škody - §420 odst. 1 obč. zák. Uvedení do původního stavu nyní není možné, neboť desky by bylo třeba umístit na veřejný majetek, ke kterému nemá žalobkyně právo. Mohla jí tedy vzniknout škoda na majetku; tu lze nahradit např. vydáním stejného počtu pochozích desek. Ustanovení §442 obč. zák., upravující způsob náhrady škody, však není právním předpisem, který upravuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a soud tak nemůže žalobkyni přisoudit něco jiného, než požadovala. Odvolací soud ještě připomněl, že žalobkyně má k hrobovému místu i nadále uspokojivý přístup.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
I když odvolací soud zdůraznil, že prioritní výklad smlouvy má být ten, který nezakládá neplatnost smlouvy, jsou-li možné výklady oba, sám se tímto názorem neřídil. Žalobkyně souhlasí také s tím, že vztah vzniklý ze smlouvy o nájmu hrobového místa je vztahem občanskoprávním Pak je ovšem třeba respektovat autonomii vůle stran a ochranu nabytých práv.
Definice zákona o pohřebnictví, že hrobovým místem je místo na pohřebišti určené pro zařízení hrobu nebo hrobky, nevymezuje rozsah nájmu, ale jeho účel. Vymezení hrobového místa pak náleží smluvním stranám. Odvolací soud do smluvní autonomie účastníků smlouvy zasahuje násilnou konstrukcí, neboť činí rozdíl mezi hrobovým místem a hrobovým příslušenstvím. Sám pak uvádí, že nic nebrání provozovatelům pohřebiště a nájemci, aby prostor, na který se nájem vztahuje, určili v širším rozsahu. Tak tomu bylo v daném případě. Výslechem starosty Obce B. u S., který byl proveden při ohledání na místě samém, bylo prokázáno, jak žalovaným vymezil, kde mohou zbudovat hrobku, tedy jako volný prostor za existujícími pochozími deskami žalobkyně. Z toho vyplývá, že předmětem nájemní smlouvy žalobkyně bylo jak místo, kde je samotná šachta hrobky, tak i místo, na kterém byly její pochozí desky.
Pokud žalovaní uzavřeli s obcí dodatky nájemní smlouvy, které zahrnují i místo již žalobkyni pronajaté, pak jsou v tomto rozsahu neplatné (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007).
Žalobkyně setrvává na tom, že její nárok vyplývá §135c obč. zák., nikoli z §420 odst. 1 obč. zák. Proto mohl odvolací soud provést vypořádání neoprávněné stavby i jinak, než požadovala. Na druhé straně ovšem podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5357/2007, platí, že vědomost stavebníka o tom, že staví na cizím pozemku je zásadně důvodem pro odstranění takové stavby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření navrhli, aby dovolací soud odmítl dovolání jako bezdůvodné. Odvolací soud správně vycházel z §2 písm. e) zákona 256/2001 Sb., o pohřebnictví, který vymezuje pojem hrobového místa. Jestliže nájemní smlouva byla uzavřena o nájmu hrobového místa, jedná se o hrobku a nikoli o volně položené pochozí desky. Výstavba hrobky žalovaných byla provedena za dozoru obce a byla uzpůsobena také těsnému napojení na hrobku umístěnou vpravo.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., a článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád., ve znění pozdějších předpisů, dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydaném 6. června 2012, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou řádně zastoupenou osobou a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Jádro sporu je v otázce, zda žalobkyni vzniklo právo nájmu k místu, na kterém jsou položeny pochozí desky. Podle pravidla o důkazním břemeni bylo na žalobkyni, aby prokázala, že tomu tak je. Protože však ve smlouvě o nájmu hrobového místa nebyl předmět nájmu přesně vymezen, bylo na žalobkyni prokázat, že projeveným úmyslem stran uzavírajících smlouvu bylo zahrnout do předmětu nájmu i místo, na kterém byly umístěny pochozí desky. Uvedená skutečnost nebyla v řízení prokázána. Správce pohřebiště (obec) soudu sdělil, že rozměry jednotlivých míst jsou dány rozměry hrobek a hrobů, ostatní prostory kolem hrobového místa (cestičky) jsou veřejným prostranstvím a nejsou předmětem pronájmu. Obec nemá námitek proti tomu, aby nájemce kolem hrobu umístil vlastní pochozí desky. Stanovisko správce pohřebiště tak nasvědčuje spíše tomu, že místo, na kterém byly pochozí desky umístěny, předmětem nájmu nebylo, šlo o veřejné prostranství sloužící jako přístup k hrobům.
Nájem hrobového místa vzniká na základě smlouvy o nájmu hrobového místa uzavřené mezi provozovatelem pohřebiště jako pronajímatelem a nájemcem. Smlouva o nájmu musí mít písemnou formu a musí obsahovat výši nájemného a výši úhrady za služby spojené s nájmem, pokud je provozovatel pohřebiště poskytuje (§25 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví). Pro účely tohoto zákona se rozumí hrobovým místem místo na pohřebišti určené pro zřízení hrobu nebo hrobky nebo vyhrazené místo v úložišti jednotlivých uren [§2 písm., e) zákona o pohřebnictví].
Zákon se též zmiňuje o tzv. hrobovém zařízení: „Ke zřizování hrobů, hrobek, náhrobků a hrobových zařízení na veřejném pohřebišti není třeba povolení nebo ohlášení podle zvláštních předpisů“ (§17 odst. 1 věta třetí zákona o pohřebnictví). „Pokud si nájemce po skončení nájmu neodebere hrobové zařízení včetně urny, postupuje provozovatel pohřebiště podle §20 písm. g) bodů 4 a 5 obdobně“ (§25 odst. 9 zákona o pohřebnictví).
Z uvedeného je zřejmé, že zákon rozlišuje na jedné straně pojem „hrobové místo“ a „hrobové zařízení“ na straně druhé. Hrobové zařízení není součástí hrobového místa (viz přiměřeně stále použitelný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 1976, sp. zn. 9 Co 343/76, publikovaný pod č. 9/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – to, co tento rozsudek nazývá hrobovým příslušenstvím, je nyní hrobové zařízení); to vyplývá i z toho, že je na hrobovém místě umístěno jen na dobu trvání nájemní smlouvy a poté musí být odstraněno.
Skutečnost, že správce pohřebiště trpí, aby nájemci hrobového místa umístili kolem hrobu (hrobového místa) pochozí desky, neznamená, že by nutně místo, na kterém jsou desky umístěny, bylo „bez dalšího“ (tedy bez projevené shodné vůle stran smlouvy) součástí hrobového místa. Naopak, i hrobové zařízení (lze-li pochozí desky za takové zařízení označit) může být umístěno tak, že přesahuje hrobové místo, nebo naopak, může být umístěno jen na části hrobového místa. Pro danou věc z toho plyne závěr, že umístěním hrobového zařízení nemohlo být vymezeno hrobové místo.
Žalobkyně dále poukazuje na skutečnosti, které podle ní nasvědčují tomu, že předmětem nájmu žalovaných nebylo místo, na kterém byly položeny její pochozí desky; z toho dovozuje, že toto místo měla v nájmu ona. Avšak skutečnost, že snad žalovaní umístili své desky na místo, ke kterému právo nájmu nemají, ještě nenasvědčuje tomu, že šlo o místo v nájmu žalobkyně. Ostatně ani částečná neplatnost nájemní smlouvy žalovaných, kterou žalobkyně namítá, by ještě neznamenala, že žalovaná má k tomu místu právo; šlo by zřejmě o veřejné prostranství.
Jestliže tak žalobkyně jinak nedokázala, že předmětem nájmu bylo i místo, na kterém měla umístěny pochozí desky, nebylo možno žalobě vyhovět.
K právní kvalifikaci uplatněného nároku se uvádí, že nemohlo jít o žalobu na vypořádání neoprávněné stavby podle §135c obč. zák. Jak vyplývá ze znění zákona, je k podání takové žaloby aktivně legitimován jen vlastník pozemku; nelze totiž vydat takové rozhodnutí, kterým by byl zavázán vlastník pozemku, který není účastníkem řízení. Analogická aplikace §135c obč. zák. tu není namístě (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7489). Jestliže by žalobkyně prokázala, že je nájemkyní místa, na němž se desky nacházely, pak by šlo o nárok podle §126 odst. 2 obč. zák., jinak může jít – jak správně uvedl odvolací soud – jen o nárok na náhradu škody. K tomu se – nad rámec dovolacího přezkumu - dodává, že v řízení nebylo prokázáno, že by tuto škodu způsobili žalovaní; kamenosochař Ivo Stránský, který pochozí desky zmenšil, neuvedl, že by tak učinil na pokyn žalovaných a vysvětlil, proč desky zmenšil (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže tak neučinil na pokyn žalovaných, ale svévolně, přichází do úvahy spíše jeho odpovědnost.
Neobstojí ani výtka, že odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by dokazování opakoval nebo doplnil. Soud prvního stupně totiž učinil právní závěr, že žalobkyně byla oprávněnou detentorkou místa, nicméně tento závěr opřel jen o fakt, že pochozí desky byly na svém místě umístěny dlouhodobě; skutkové zjištění k tomu, že by vůle účastníků nájemní smlouvy zahrnula do jejího předmětu i místo, na kterém byly položeny, neučinil.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody tvrzené žalobkyní v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že je nepochybné, že do práva žalobkyně zasáhla osoba, jednající v zájmu žalovaných, a že v důsledku tohoto jednání žalobkyně jistou újmu utrpěla; byť tedy v tomto řízení je žalobkyně vzhledem k tomu, jak formulovala žalobní návrh a jaké osoby žalovala neúspěšná, jsou tu přece jen důvody hodné zvláštního zřetele (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §150 o. s. ř.) k rozhodnutí, že jinak úspěšní žalovaní nemají nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu