ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1226.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1226/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A-Trading, a. s. , se sídlem v Praze 1, Karlova 455/48, IČO: 48289540, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovaným 1) Ing. J. T. , 2) J. T. a oběma zastoupeným JUDr. Tomešem Fibichem, advokátem se sídlem v Kardašově Řečici, nám. J. Hrubého 72, o zřízení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 170/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2014, č. j. 7 Co 61/2012-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. července 2014, č. j. 9 C 170/2009-162, ve výroku I. zřídil na pozemku parc. č. 3890/262, v obci a k. ú. J. H., zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 3787, vedeném u Katastrálního úřadu Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec (dále jen ,,předmětný pozemek“), formou služebnosti nezbytnou cestu, a to ve prospěch budovy č. p. nacházející se na pozemku parc. č. 3890/262 v obci a k. ú. J. H., zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 10894, vedeném u Katastrálního úřadu Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec. Ve výroku I. soud prvního stupně specifikoval, že zřizovaná služebnost spočívá v právu chůze bez časového omezení přes část A předmětného pozemku a v právu chůze a jízdy motorovým vozidlem bez časového omezení přes část B tohoto pozemku, a to v rozsahu uvedeném v tomto výroku specifikovaném geometrickém plánu, který tvoří nedílnou součást rozsudku. Ve výroku II. uložil soud prvního stupně žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu za nezbytnou cestu v částce 46 326,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2014, č. j. 7 Co 61/2012-189, výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně převzal do výroku svého rozhodnutí, změnil je pouze formulačně tak, že shora vymezenou služebnost zřídil „ve prospěch vlastníka domu č. p. 777/III“ (výrok I. a II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 o. s. ř. Dovolatelé vytkli soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se skutečností, že „samotná dražba stavby nemůže zajistit legitimitu, resp. vynucení si vydražiteli ex post přístupu k vydražené nemovitosti“. Dovolatelé mají za to, že žalobkyně má stavbu na jejich pozemku neoprávněně a soudy se nevypořádaly s tím, že žalobkyni chybí občanskoprávní titul mít stavbu na pozemku dovolatelů. Poukázali na to, že o bezdůvodném obohacení rozhodl pravomocně již v jiném řízení odvolací soud. Postup soudů, spočívající v zřízení věcného břemene přes stejný pozemek, za který jim náleží bezdůvodné obohacení, se dovolatelům v tomto smyslu nejeví logickým. Mají za to, že „taková situace by mohla nastat pouze v případě, kdyby stavba a pozemek, přes který by měl být zřízen přístup, měly každý jiné parcelní číslo“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné. Uvedla, že budovu postavili žalovaní jako někdejší vlastníci na vlastním pozemku a stavba byla řádně povolena. Žalobkyně pak budovu nabyla v dražbě v rámci konkurzního řízení. Poukázala na to, že jí žalovaní brání v přístupu k budově, a je tedy nucena podat negatorní žalobu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, případně zamítl.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože dovolací řízení bylo zahájeno dne 5. března 2015, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé řádně nevymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž toliko odkazují na §237 o. s. ř., což však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje. Podmínky přípustnosti dovolání pak nevyplývají ani z jeho samotného obsahu.
Dovolateli uplatněná námitka, že se soudy nevypořádaly se skutečností, že ,,samotná dražba stavby nemůže zajistit legitimitu, resp. vynucení si vydražiteli ex post přístupu k vydražené nemovitosti“, je natolik obecná, že bez bližší konkretizace není zřejmé, jakou konkrétní výtku dovolatelé vůči postupům soudů obou stupňů, resp. jejich právním závěrům, uplatňují. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu na tom, že by dražba nemovitosti měla bez dalšího zakládat nárok vydražitele na zřízení nezbytné cesty, není ani založeno. Proto je tato námitka bez významu pro věcné posouzení věci.
Další námitkou dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud považoval stavbu za oprávněnou.
Otázka oprávněnosti stavby byla nalézacími soudy pečlivě posouzena. Ostatně stejnou otázkou se nalézací soudy zabývaly ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 3/2010 a dospěly ke stejnému názoru. Dovolací soud neshledává na jejich úvahách o oprávněnosti stavby nic nepřiměřeného.
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné pod č. C 2660 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008 (uveřejněné pod č. C 8315 v Souboru)].
V řešené věci se nemůže jednat o neoprávněnou stavbu proto, že v době výstavby byl dán právní titul, a to v podobě vlastnického práva stavebníků k pozemku. Jednalo se tedy o titul trvalé povahy. Ani po zániku tohoto práva by se nemohlo jednat o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť charakter stavby jako neoprávněné je spojen neexistencí občanskoprávního titulu v době, kdy je stavba prováděna. Jinými slovy řečeno, pokud v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti nastavší později již aplikaci ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, dostupný na www.nsoud.cz)
Tyto závěry se nepochybně prosadí i v souzené věci. Pokud to byli žalovaní, kteří původně postavili stavbu na pozemku v jejich vlastnictví, svědčil jim k pozemku trvalý právní titul k umístění stavby, a nemohlo se tedy jednat o stavbu neoprávněnou. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stavba (resp. vlastnické právo k ní) následně v rámci dražby přešla na jiného právního nástupce.
K výtce dovolatelů ohledně ,,nelogičnosti“ rozhodování soudů, které měly na jedné straně vyslovit závěr, že stavba ve vlastnictví žalobkyně je stavbou oprávněnou a na druhé straně v jiném řízení přiznaly žalovaným peněžitou částku z titulu bezdůvodného obohacení, dovolací soud uvádí, že na takovém postupu neshledává nic nelogického. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatelé nesprávně zaměňují právní titul k umístění stavby na pozemku v době její výstavby a právní titul k užívání pozemku po změně vlastnického práva k této stavbě. V daném případě totiž v době vybudování stavby právní titul k výstavbě svědčil žalovaným a teprve následně vlastnické právo ke stavbě nabyla žalobkyně. Právní režim oprávněnosti budované stavby a právní titul k užívání pozemku po změně vlastnického práva ke stavbě je tak nutno posuzovat samostatně.
Ke stavbám vybudovaných v těchto poměrech se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 4681/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), tak, že zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, spočívající v tom, že byl vlastníkem pozemku v době výstavby, nepřichází do úvahy odstranění stavby ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby.
Vlastník pozemku se proto nemůže domáhat odstranění stavby; přesto je nutno vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku vypořádat, protože stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby využívá užitnou hodnotu pozemku za situace, kdy právní důvod k užívání pozemku již nemá, neboť tento zanikl. Tento vztah se mezi nimi vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu