ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1483.2015.2
sp. zn. 22 Cdo 1483/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. Č. a b) V. Č. , zastoupených Mgr. Ing. Petrem Zýkou, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 27, proti žalovaným: 1) J. P. a 2) J. P. , zastoupeným JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1/1981, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 340/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2015, č. j. 18 Co 217/2014-171, a usnesení ze dne 9. února 2015, č. j. 18 Co 2172014-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. 3 C 340/2012-115, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. září 2014, č. j. 3 C 340/2012-142, zamítl žalobu, „podle které jsou žalovaní povinni vyklidit pozemek parc. č. 1200 v k. ú. H. u Z. tak, že z něj odstraní železný plůtek a sušák na prádlo,“ a řízení o vyklizení pozemků parc. č. 22, st.p.č. 10/4 a st.p.č. 10/18 v k. ú. H. u Z. zastavil. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 18 Co 217/2014-171, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují – jak tvrdí - dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Ke skutkovým námitkám žalovaných nemohl dovolací soud přihlížet; tyto námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
I když soudy obou stupňů posuzovaly věc jako vlastnickou žalobu podle §126 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) a nikoli podle podle §1042 nového občanského zákoníku č 89/2012 Sb. („o. z.“), nejde o normy obsahově odlišné. Pokud judikatura k obč. zák. pojednávala o rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1, lze ji – pokud šlo o zneužití práva - přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle §8 o. z.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelů, že by žaloba byla „neprojednatelná“. Žalobci tvrdili, že žalovaní jsou vlastníky věcí – sušáku na prádlo a kovového plůtku – které se bez právního důvodu nacházejí na jejich pozemku, a domáhali se vyklizení pozemku tak, že žalovaní z něj tyto věci odstraní (není tu objektivní pochybnost, co znamená obrat „vyklidí pozemek tak, že z něj odstraní konkrétní věci“). Odvolací soud neučinil závěr, že by šlo o odstranění nemovitých staveb a ani dovolatelé nic takového netvrdí; i podle obsahu dovolání jde o movité věci (dovolatelé tvrdí, že obě věci lze z pozemku jednoduše odstranit, plůtek je dokonce přenosný). Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky není sporné, že na pozemku žalobců „mají žalovaní umístěn“ sušák a plůtek; i z toho se podává, že žalovaní jsou vlastníky těchto věcí (to uvedl i soud prvního stupně); ani tento závěr dovolatelé nezpochybňují. Za této situace je zřejmé, že žalovaní tím, že mají bez právního důvodu na pozemku žalobců umístěny své věci, neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobců, a jsou tak dány podmínky pro vyhovění negatorní žalobě. „Negatorní žalobou se vlastník domáhá ochrany proti neoprávněnému zásahu spočívajícímu v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci, například i v tom, že žalovaný má v jeho nemovitosti bez právního důvodu umístěny své věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014; podobně srov. rozsudky ze dne 27. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1792/2001, a ze dne 6. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, vše publikováno na www.nsoud.cz ). I v případě, že někdo umístí movité věci na vlastní či cizí pozemek v době, kdy k tomu má právo, pak po odpadnutí právního důvodu (např. ztráty vlastnictví pozemku na který věci umístil) nadále zasahuje bez právního důvodu do vlastnického práva jiného, a je povinen věci odstranit (samozřejmě není-li mezi stranami jiná dohoda).
Dovolatelé poukazují na judikaturu týkající se zneužití vlastnického práva a šikany; odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“. Na „zvlášť významný zájem“ odkazuje též nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99. V dané věci se o zvlášť závažný zájem nejedná; jde tu – z objektivního pohledu – o obvyklý sousedský spor. Jestliže sami dovolatelé tvrdí, že přenosný plot by mohlo odstranit i „desetileté dítě“ a ani odstranění věšáku na prádlo není problémem, pak (navíc s přihlédnutí k tomu, co uvedl odvolací soud, že plůtek nemá pro žalovanou stranu žádný význam a sušák na prádlo lze snadno nahradit přenosným) jde v podstatě o bagatelní spor o maličkost. Není tu nic, co by odůvodňovalo zrušení rozhodnutí odvolacího soudu cestou mimořádného opravného prostředku.
Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; ten proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu