ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.163.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 163/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) V. B. , a b) M. B. , obou zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovaným: 1) S. M. , 2) M. Č. , 3) M. Č. , všem zastoupeným JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, o odstranění oplocení a zdržení se vstupu na pozemek, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 53/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2014, č. j. 22 Co 96/2014-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 15 C 53/2009-230, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným odstranit oplocení u východní hranice pozemku žalobců parc. č. 50/1 s pozemkem parc. č. 52, vše v obci a k. ú. M. P., a to oplocení z drátěného pletiva bez podezdívky, upevněného na celkem 5 sloupcích, o 4 polích, o celkové délce oplocení 18,5 m, výšce cca 1,4 m, začínající na jihovýchodním rohu budovy bez č. p./č. e. nacházející se na jihovýchodním okraji pozemku parc. č. 18/1 v obci a k. ú. M. P. a končící o 18,5 m jižním směrem, které je označeno žlutou barvou na geometrickém plánu (dále jen „oplocení“), který je přílohou a nedílnou součástí rozsudku, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaným zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 50/1 v obci a k. ú. M. P. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 22 Co 96/2014-271, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky dosud dovolacím soudem přímo neřešené. Soud prvního stupně se v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu v podstatě vůbec nezabýval otázkou průběhu vlastnické hranice, když založil své rozhodnutí na (nesouvisejících) závěrech znaleckého posudku Ing. Petra Vyskočila o tom, kde v prostoru se oplocení nachází a že se oplocení nachází uvnitř pozemku žalovaných. Ustanovený znalec podle jejich názoru nezjišťoval poslední průběh vlastnické hranice, když pouze přejal závěry poslední verze katastrální mapy s tím, že musí vycházet z jediného platného dokladu, aniž by tak zkoumal předložené podklady. Tím ovšem zcela popřel smysl zadaného znaleckého posudku, když dovedeno do důsledku by zjišťování průběhu vlastnické hranice vůbec nebylo možné tam, kde již existuje platná katastrální mapa. Soud tak akceptoval stav, že o hranicích rozhoduje katastrální úřad a nikoliv soud, což představuje odmítnutí soudní ochrany vlastnictví. Žalobci následně zpochybňují dílčí závěry odvolacího soudu v souvislosti se znaleckým posudkem, načež dospívají k závěru, že procesní postup odvolacího soudu, který se nevypořádal se zásadními rozpory ve znaleckém posudku, představuje popření zásady projednací a ve svém důsledku i popření zásady rovnosti stran. Závěrem žalobci citují pasáž z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 283/2000 zabývající se problematikou dokazování a navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. června 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 22. září 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V posuzované věci dovolatelé v dovolání nevymezili žádnou otázku hmotného či procesního práva tak, jak ji vyžaduje výše uvedená judikatura dovolacího soudu, nýbrž toliko zpochybňují podklady, z nichž vyšel znalec při vyhotovování znaleckého posudku, čímž zjevně chtějí zpochybnit skutkový závěr, že oplocení se nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Tato polemika však k přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zjevně nepostačuje. V dovolání lze navíc uplatnit jediný dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), což námitky proti skutkovému stavu zjevně nesplňují.
Přípustnost dovolání potom samy o sobě nemohou založit ani tvrzené vady, jichž se měl dopustit odvolací soud během procesu dokazování, zejména pak při hodnocení znaleckého posudku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě však dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezili, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat například z dovolatelů uvedené citace rozhodnutí Ústavního soudu, neboť tím by narušil dispoziční zásadu a především pak zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu