ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.184.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 184/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Ř. N., zastoupené Mgr. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 153/25, proti žalovanému L. N., zastoupenému JUDr. Josefem Houdkem, advokátem se sídlem ve Frýdku Místku, Nad přehradou 2311, o určení vlastnictví k nemovitosti vydržením, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 285/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2010, č. j. 8 Co 351/2010-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. dubna 2010, č. j. 6 C 285/2008-52, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „žalobkyně je vlastníkem nemovitostí a to objektu bydlení č.p. – rodinný dům, na pozemku st. parc. č. 200
– zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 426/12 – trvalý travní porost, parc. č. 1514/31 – orná půda, parc. č. 1514/43 – trvalý travní porost, parc. č. 1515/22 – trvalý travní porost, parc. č. 1516/5 – orná půda, parc. č. 1517/13 – orná půda, vše zapsané na LV č. 60 pro k. ú. a obec M. L., okres O., u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. října 2010, č. j. 8 Co 351/2010-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a v němž uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o vlastnictví k nemovitosti bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. října 2010 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolací soud se proto nemohl zabývat těmi námitkami žalobkyně, ve kterých napadá postup nalézacích soudů při dokazování a hodnocení provedených důkazů, a ve kterých na základě odlišného hodnocení důkazů předkládá vlastní verzi skutkového stavu.
Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Závěr odvolacího soudu o tom, že „zákon předpokládá k nabytí vlastnického práva na základě vydržení dobrou víru v titul, a to titul způsobilý způsobit vznik vlastnického práva“, a že „sama skutečnost, že žalovaný neprojevoval o předmětné nemovitosti 37 let zájem, že je nechtěl vypořádat, a že si byl při odchodu vědom, že vlastníkem je žalobkyně, není tou skutečností, se kterou by zákon spojoval dobrou víry v držbu, která by měla za následek vydržení vlastnického práva“, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, uvedl, že „k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )]“.
Jestliže v dané věci odvolací soud dospěl na základě učiněných skutkových zjištění (které nemohou být předmětem dovolacího přezkumu) k závěru, že na straně žalobkyně dobrá víra nebyla, neboť žalobkyně ani netvrdila žádný titul, na základě kterého mělo vzniknout její výlučné vlastnické právo, postupoval v souladu ustálenou s judikaturou dovolacího soudu a jeho závěrům nelze nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu