ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1893.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1893/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. M. D. , zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovaným: 1) Ing. P. Š. , 2) V. Š. , a oběma zastoupeným Mgr. Romanem Moussawim, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 128/22, 3) L. H. , 4) J. Š. , a 5) M. Š. , a všem zastoupeným JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 41/2010, o dovoláních žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2013, č. j. 28 Co 374/2013-273, takto:
Dovolání se odmítají.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. května 2013, č. j. 9 C 41/2010-247, připustil vstup dalších účastníků do řízení na stranu žalovaných, a to žalovaných 3) až 5).
K odvolání žalovaných 3) až 5) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. srpna 2014, č. j. 28 Co 374/2013-273, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal každý z žalovaných obsahově totožná dovolání, která považují za přípustná podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se podle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k §92 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle žalovaných nebyly splněny podmínky pro přistoupení žalovaných 3) až 5) do řízení, neboť z návrhu žalobkyně nebylo zřejmé, čeho se domáhá proti tomu, kdo má do řízení na straně žalované přistoupit. Vzhledem k tomu je návrh žalobkyně vadným podáním, ta měla být proto vyzvána k jeho doplnění, aby bylo zřejmé, čeho se hodlá proti žalovaným 3) až 5) domáhat. Soudy obou stupňů však tuto podmínku pro rozhodnutí vůbec neřešily přes to, že žalovaní tuto námitku uplatnili v rámci odvolacího řízení. Jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění, v nichž absentuje právní posouzení věci. Žalovaní dále žádají, aby dovolací soud přihlédl k dalším procesním vadám. Sami přitom upozorňují na to, že řízení dlouhodobě vedla nezákonná soudkyně, přičemž tato vada byla odstraněna až po více jak 3 letech od zahájení řízení a více jak 1,5 roku ode dne uplatnění uvedené námitky. V řízení tak došlo k závažným vadám, na které je nutné reagovat tak, aby již nemohlo dojít k dalšímu porušování procesních práv žalovaných ze strany soudu prvního stupně. Proto žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal věc jinému soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovoláním žalovaných nevyjádřila.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah jednotlivých dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. srpna 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláními podanými dne 18. října 2013, projednal dovolání a rozhodl o nich dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání nejsou přípustná.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaní shodně namítali, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o přistoupení účastníků do řízení na straně žalované, neboť v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nebylo z návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení ze dne 12. 6. 2012 zřejmé, čeho se žalobkyně vůči žalovaným 3) až 5) domáhá.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001 (uveřejněné pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Je rovněž nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka prováděné podle §92 odst. 2 o. s. ř. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006 (uveřejněné pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Souhrnně se k těmto závěrům přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011 (uveřejněném pod č. C 12 631 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Dovolací soud s ohledem na skutečnost, že procesní úkony nelze posuzovat striktně (až přepjatě) formálně jen na základě gramatického výkladu, nýbrž je třeba při jejich výkladu přihlédnout i k dosavadnímu průběhu řízení, jakož i k žalobnímu nároku, jehož se žalobkyně po původních žalovaných domáhala, neshledal, že by měly mít soudy obou stupňů pochybnosti o tom, čeho se žalobkyně po žalovaných 3) až 5) domáhala.
V předmětné věci totiž žalobkyně vznesla proti žalovaným 1) a 2) jediný procesní nárok, a to na vyklizení v žalobě uvedených nemovitostí. Žalobkyně následně svým návrhem na přistoupení dalších účastníků do řízení navrhla, aby do řízení vstoupili žalovaní 3) až 5) s tím, že jsou v příbuzenském vztahu s žalovanými 1) a 2), mají v domě, o jehož vyklizení se žalobkyně domáhala, trvalé bydliště a že tento dům také fakticky užívají. Navíc žalobkyně v záhlaví svého podání uvedla, že se návrh týká řízení o vyklizení nemovitostí.
Za dané situace dovolací soud neshledal, že by soudy obou stupňů jakkoliv pochybily, když návrh žalobkyně posoudily jako návrh na přistoupení žalovaných 3) až 5) do řízení o vyklizení nemovitostí, jímž se žalobkyně i vůči těmto žalovaným domáhá vyklizení, a tomuto návrhu vyhověly, aniž by předtím žalobkyni vyzvaly, aby odstranila údajnou vadu podání mající spočívat v tom, že není zřejmé, čeho se žalobkyně po žalovaných 3) až 5) domáhá. Rozhodnutí soudů obou stupňů proto podle dovolacího soudu obstojí.
Dovolací soud nepřisvědčil ani další námitce žalovaných, kteří upozorňovali na nesprávné obsazení soudu prvního stupně. V daném směru se totiž jedná o tvrzenou vadu řízení, ke které by – v případě její důvodnosti – mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Nadto dovolací soud uvádí, že tato tvrzená procesní vada byla již dříve odstraněna odvolacím soudem přidělením věci nové soudkyni, která o návrhu na přistoupení účastníků do řízení rozhodla.
Jelikož nebylo možné žalovaným přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu