ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1983.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1983/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. Č. , zastoupené Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, proti žalovanému P. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Pavlíkem, advokátem se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Klicperovo náměstí 1/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 173/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2014, č. j. 20 Co 327/2013-238, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2013, č. j. 8 C 173/2008-171, vypořádal zaniklé společné jmění manželů („SJM“) účastníků a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného jako soud odvolací usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. 20 Co 327/2014-238, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nemovitosti, které žalovaný zakoupil v roce 1995 pro své podnikání, se nestaly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že „s ohledem na to, že žalovaný nabyl nemovitost v roce 1994 pro své podnikání, žalobkyně o tom věděla a byla s tím i srozuměna, nemovitost v podstatné míře sloužila k podnikání žalovaného a jen v nepatrné míře k bydlení jeho rodičů“, netvořila součást BSM, později transformovaného na SJM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť „nabývání nemovitostí do BSM ve vztahu k podnikání manželů je posuzováno v judikatuře rozdílně, resp. by měla být dovolacím soudem posuzována jinak“ (neuvádí však rozporná rozhodnutí a dovolacímu soudu nejsou taková rozhodnutí známa).
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Vypořádání SJM se řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, publikované – stejně jako další rozhodnutí zde uvedená – na www.nsoud.cz ).
Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že podle §143 obč. zák. nabyli účastníci v roce 1995 nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“), neboť nesloužily výlučně jen výkonu povolání (podnikání) žalovaného; bydleli v něm totiž jeho rodiče, a to již před rokem 1995. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, a z 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4161/2009. Tato rozhodnutí však soud prvního stupně vyložil příliš extenzívně. V posledně zmíněném rozhodnutí se uvádí: „Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, zaujal názor, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.), je také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. Pokud věc může sloužit i druhému z manželů k výkonu jeho povolání (resp. oběma manželům současně), popřípadě i k jinému účelu než k výkonu povolání, nepřichází v úvahu vyloučení takové věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zvláště když také takovému jinému účelu začala sloužit“.
V rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, dovolací soud uvedl: „Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaném v Soudních rozhledech, 2001, č. 4, zaujal názor, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 ObčZ, ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.), je také to, že současně neslouží i druhému z manželů‘. Podle dovolacího soudu není pro řešení dovoláním žalobkyně vymezené otázky rozhodující předpokládaný účel, k němuž měl být sporný majetek za trvání manželství účastníků využíván, tj. zda byl určen pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužil (ve smyslu ustanovení §143 ObčZ - arg. „slouží“) a zda nesloužil i druhému z manželů“.
Tato rozhodnutí vyšla z toho, že věc se stala součástí BSM (později transformovaného na SJM) přesto, že sloužila výkonu povolání jen jednoho z manželů, jestliže současně nějakým způsobem sloužila i druhému z manželů. Samotná skutečnost, že nemovitost, užívaná v převážné míře k podnikání (a nikoliv k uspokojování potřeb druhého manžela), sloužila (slovy krajského soudu „v nepatrné míře“) k bydlení rodičů podnikajícího manžela, ji nemohla z jeho výlučného vlastnictví vyřadit.
Podle dovolatelky z kupní smlouvy samotné vyplývá, že před jejím uzavřením byla složena záloha 250 000 Kč ze společných prostředků, získaných ze společného podnikání v pizzerii a úvěr na zaplacení kupní ceny byl splácen z peněz získaných z pizzerie. To by však mohlo založit jen nárok na vypořádání investic ze společného do výlučného majetku (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2406/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011).
Dále dovolatelka uvádí, že dohodu, že v nemovitostech bude podnikat výlučně žalovaný, účastníci neuzavřeli. Již z výše uvedené judikatury vyplývá, že k vynětí věci sloužící k výkonu povolání jen jednoho z manželů z BSM nebylo uzavření takové dohody třeba; výluka v době existence BSM nastávala již ze zákona.
Ostatní námitky směřují k hodnocení důkazů a ke skutkovému zjištění, čemu nemovitost skutečně sloužila; dovolací soud se jimi nemůže zabývat.
Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; ten proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že řízení ve věci není dosud skončeno, dovolací soud o nákladech dovolacího řízení nerozhodoval.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu