ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2246.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2246/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. S. , zastoupené Mgr. Martinou Charvátovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalované obci Hovězí , identifikační číslo osoby 00303801, se sídlem Hovězí 2, zastoupené JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 797, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 83/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2015, č. j. 57 Co 81/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (podle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 15. prosince 2014, č. j. 9 C 83/2014-62, zastavil řízení s odkazem na §104 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť o věci již bylo pravomocně rozhodnuto.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. 57 Co 81/2015-75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 11 C 4/2004, že rozsudkem ze dne 29. června 2004, č. j. 11 C 4/2004-48, který nabyl právní moci dne 18. srpna 2004, bylo rozhodnuto o totožném předmětu řízení mezi stejnými účastníky. Odvolací soud uzavřel, že existuje překážka, pro niž nelze v řízení ve věci samé pokračovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka polemizuje s obsahem předchozího rozhodnutí ve věci samé a také uvádí, že žalobu podala na výzvu Nejvyššího soudu, vyjádřenou v usnesení ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3718/2011. V uvedeném řízení, ve kterém vystupovala ve stejném procesním postavení - jako žalobkyně, dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí jejího dovolání uvedl: „Jádrem problému je určení, kudy vede hranice pozemku. Touto otázkou se dovolací soud již zabýval, a nezbývá než opakovat, že musí být řešena žalobou na určení vlastnického práva“. Dovolací soud tak odkázal na předchozí řešení tohoto problému v jeho judikatuře.
Dovolatelka si však citované usnesení dovolacího soudu vyložila nesprávně, jestliže dovodila, že ji dovolací soud vyzýval k (opětovnému) podání žaloby v nyní projednávané věci. Závěr citovaného rozhodnutí směřoval k tomu, že se žalobkyně nemůže domáhat „aby soud uložil žalované povinnost nechat zaměřit pozemek a hranice viditelně označit.“ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žaloba dovolatelky nemá oporu v hmotném právu a jen pro úplnost dodal, že ačkoli nemůže být žalobní návrh formulován uvedeným způsobem, účastník má obecně možnost využít k ochraně svých práv žalobu na určení vlastnického práva.
V dovolání dále polemizuje s rozhodnutím, které nebylo vydáno v tomto řízení, nýbrž ve věci sp. zn. 11 C 4/2004 Okresního soudu ve Vsetíně, o kterém soudy učinily závěr, že tvoří pro nyní projednávanou věc překážku věci rozsouzené. Polemika s rozhodnutím vydaným v jiném řízení nicméně není pro nyní projednávanou věc podstatná. Podle §159a odst. 4 o. s. ř. platí: „Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu“. Dokonce i v případě, že je pravomocné rozhodnutí snad nesprávné (otázkou, je-li tomu tak i v této věci, se dovolací soud nemohl zabývat), nelze věc projednat znovu; nápravu lze sjednat jen podáním mimořádného opravného prostředku, samozřejmě jen za předpokladu, že pro jeho projednání jsou splněny zákonné podmínky.
Dovolatelka navíc nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je však podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna vymezit, které z tam uvedených předpokladů považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. se rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu