ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2252.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2252/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Krijcos CS, a. s. , se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409, IČO: 49824210, zastoupeného Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409, proti žalovaným 1) M. H. , 2) L. H. , oběma zastoupeným JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Balbínova 224/3, o vyklizení pozemků a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 181/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 32 Co 233/2014-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha–západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2014, č. j. 5 C 181/2012-183, ve znění opravného usnesení soudu ze dne 17. června 2014, č. j. 5 C 1818/2012-215, ve výroku I. uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemky parc. č. 2887 a parc. č. 2888 v katastrálním území a obci D., zapsané na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha západ (dále jen ,,předmětné pozemky“), a předat je vyklizené žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit stavbu včetně příslušenství, nacházející se na pozemku parc. č. 2888 v katastrálním území a obci D., zapsané na LV č. 290 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha–západ, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 32 Co 233/2014-247, výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že lhůtu k vyklizení pozemků a odstranění stavby stanovil na 18 měsíců, v ostatním výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v naplnění důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu a důvodnost dovolání v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelé uvedli, že prokázali ,,pravomocnými správními rozhodnutími“, že mají právní důvod k tomu, aby omezili vlastnické právo vlastníka pozemku. Uvedli, že stavba vznikla v době, kdy žádná nájemní smlouva neexistovala a byla budována s vědomím a souhlasem tehdejšího vlastníka. Vlastník stavby stavěl v přesvědčení, že mu náleží právo osobního užívání pozemku. Poukázali znovu na to, že předchozí vlastník pozemku se stavbou souhlasil, přičemž příslušný stavební úřad jeho souhlas ,,převzal“ a povolil užívání stavby jako trvalé.
Dovolatelé upozornili, že od 1. ledna 2014 je v účinnosti §3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen ,,o. z.“), přičemž odvolací soud pochybil, pokud vztah vlastníka pozemku a vlastníka stavby neposuzoval podle tohoto ustanovení.
Ve vztahu k nájemní smlouvě, která byla mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby uzavřena, dovolatelé namítli, že se nevztahuje na předmětnou stavbu, řeší jen užívání pozemku ,,pro účely individuální rekreace“. Dovolatelé vychází z toho, že po uzavření nájemní smlouvy k individuální rekreaci se strany dohodly na užívání pozemků ke zřízení trvalé stavby, a to se souhlasem vlastníka pozemku ve stavebním řízení. Stavebník zřídil stavby se souhlasem vlastníka ve stavebním řízení bez nějaké zvláštní dohody k dočasnému užívání. Dovolatelé rovněž naznačili, že vlastnické právo k pozemku nabyli vydržením. Předmětné pozemky navíc nelze užívat ,,bez podstatného ztížení užívání stavby a k užívání staveb je nutné užívat i pozemek parc. č. 2887“. Pro řešení věci je třeba aplikovat ustanovení části první hlavy I. o. z., konkrétně ustanovení §2, 6 a 10 o. z. Žalobkyně těží z protiprávního stavu, na kterém se podílela tím, že na sebe převedla pozemky, na kterých byly stavby povolené jako trvalé. Jednání právního předchůdce žalobkyně (obce D.) spočívající v prodeji předmětných pozemků jinému subjektu (žalobkyni) lze považovat za rozporné s dobrými mravy. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ani vedlejší účastník na straně žalobkyně se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. ledna 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz ) ].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé řádně nevymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž toliko odkazují na §237 o. s. ř., což však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Dovolatelé v dovolání uplatňují nepřípustné dovolací důvody, když sice namítají, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, ale ve skutečnosti jejich argumentace rozporuje zjištěný skutkový stav, tak jej dovodily soudy obou stupňů, neboť soudům vytýkají to, že nevzaly za prokázané určité skutečnosti, které podle jejich názoru prokázány byly, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je však jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Odvolací soud dospěl k těmto skutkovým závěrům: Právní předchůdci žalovaných postavili na pozemku parc. č. 2888 v k. ú. D. stavbu chaty, která byla povolena stavebním úřadem jako stavba dočasná. K pozemku jim nesvědčilo právo osobního užívání, neboť nedošlo k registraci smluv o zřízení státním notářstvím. Následně byla uzavřena mezi vlastníkem pozemku a žalovanými nájemní smlouva, jejímž předmětem byly pozemky parc. č. 2887 a parc. č. 2888. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. ledna 1988 do 31. prosince 1992, přičemž v průběhu této doby došlo k vybudování stavby kolny. Následně byla sjednána nová nájemní smlouva na dobu neurčitou od 1. ledna 1993, přičemž doba nájmu byla smlouvou ze dne 15. července 1995 smluvně změněna tak, že nájem trvá od 1. července 1995 dalších 10 let (tj. do 30. června 2005) a je určen pro účely individuální rekreace.
Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé zaměňují právní titul k pozemku, na základě kterého je umístěna stavba, a stavební povolení k této stavbě.
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen ,,Soubor“) pod pořadovým č. C 2660), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8315).
Dovolatelé naznačují, že stavba chaty měla být vybudována na pozemku žalobkyně se souhlasem jejím, resp. jejích právních předchůdců v době, kdy nájemní smlouva ještě uzavřena nebyla. I kdyby tomu tak bylo (dovolací soud však upozorňuje, že k takovému skutkovému zjištění odvolací soud nedospěl), uzavřením nájemní smlouvy tento občanskoprávní titul zanikl a byl nahrazen jiným (nájemní smlouvou).
Nejvyšší soud se již zabýval otázkou, zdali je možno časově neomezené právo k pozemku nahradit právem časově omezeným (typicky nájemní vztah) a naopak. Tato možnost byla dovolacím soudem dovozena z principu autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů soukromého práva. Z tohoto principu vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili určité právo za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v rozsudku ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, nebo v usnesení ze dne 25. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015 (dostupných na www.nsoud.cz ) ].
Jestliže došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem existujícím před uzavřením nájemních smluv právě proto, že tento poměr byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu. Po zániku nájemního vztahu by tak bylo nutno vycházet z právního stavu, jenž by nastal po skončení nájemního poměru [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném na www.nsoud.cz ) ].
Aniž by dovolací soud musel nezbytně posuzovat právní poměry existující při vybudování stavby, při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je zřejmé, že žalovaným svědčilo k předmětným pozemkům toliko právo dočasného charakteru, které skončením nájmu zaniklo, a žalovaní od tohoto data užívali pozemek neoprávněně, čímž nepřípustně zasahují do práv žalobkyně.
Pokud jde o kolnu, ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že byla zřízena v době trvání nájemního vztahu na základě nájemní smlouvy, jedná se tedy o stavbu – z hlediska občanskoprávního – dočasnou. Občanskoprávním titulem k umístění kolny je nájemní smlouva; jedná se tedy o titul dočasný, přičemž na tom nic nemění dovolateli tvrzená skutečnost, že stavba byla povolena a kolaudována stavebním úřadem jako trvalá (viz shora citovaná judikatura dovolacího soudu).
Dovolatelé namítají, že dne 15. července 1995 došlo k uzavření nájemní smlouvy, která se však nevztahovala na stavby, ale na ,,individuální rekreaci“. Dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout – ve prospěch dovolatelů – do poměrů souzené věci. Naopak jí dovolatelé potvrzují to, že občanskoprávní titul k umístění staveb v podobě nájemní smlouvy zanikl, a to ještě před 15. červencem 1995, pokud se nájemní smlouva uzavřená tohoto dne neměla nadále na stavby vztahovat.
Dovolatelé spatřují pochybení odvolacího soudu v tom, že v řešené věci neaplikoval §3056 ,,o. z.“. Tato námitka je natolik obecná, že dovolacímu soudu neumožňuje jakýkoliv přezkum a není zřejmé, jak by se měla do souzené věci promítnout. Pokud snad dovolatelé míří na to, že právní předchůdce žalobkyně měl při prodeji předmětných pozemků nabídnout vlastníkům staveb (žalovaným) tyto stavby ke koupi, dovolací soud podotýká, že toto ustanovení se použije pouze na převody učiněné po 1. lednu 2014, tedy po datu účinnosti o. z. Opačný přístup by znamenal nepřípustnou pravou retroaktivitu (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod číslem 13 ve svazku 7, na str. 87). Je zřejmé, že ustanovení §3056 o. z. v řešené věci aplikovatelné není, neboť k převodu vlastnického práva došlo před 1. lednem 2014 (převodní smlouva byla uzavřena 22. října 2012, účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly 30. prosince 2012).
Dovolatelé rovněž naznačili, že vlastnické právo k pozemku nabyli vydržením, nicméně tato námitka nebyla uplatněna – jak sami dovolatelé v dovolání přiznávají - v řízení před soudy nižších stupňů, a proto se jedná z hlediska dovolacího řízení o nepřípustnou novotu (srovnej §241a odst. 6 o. s. ř.).
Pokud dovolatelé uvádí, že ,,předmětné pozemky navíc nelze užívat bez podstatného ztížení užívání stavby a k užívání staveb je nutné užívat i pozemek parc. č. 2887“, dovolacímu soudu opět není zřejmé, jak by tato námitka měla zpochybnit určující závěr odvolacího soudu o tom, že stavby ve vlastnictví žalovaných jsou stavbami dočasnými a nacházejí se v současné době na pozemcích žalobkyně již bez právního důvodu.
Jestliže dovolatelé považují za aplikovatelná ustanovení části první hlavy I. o. z., konkrétně ustanovení §2, 6 a 10 o. z., je možné jim vzhledem k §3030 o. z. přisvědčit, nicméně z obsahu dovolání pro obecnost námitky, spočívající v pouhé citaci těchto ustanovení, nelze vyvodit, jak by se měla promítnout do souzené věci. Dovolatelé v tomto směru nekonkretizovali konkrétní jednání žalobkyně (a takové jednání se nepodává ani z obsahu spisu), které by mělo založit dovolateli tvrzený rozpor s dobrými mravy. Samotný převod předmětných pozemků z právního předchůdce žalobkyně (obce D.) na žalobkyni zjevně – bez dalšího – považovat za rozporný s dobrými mravy nelze.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu