ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2253.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2253/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců 1) Z. K. , a 2) V. K. , obou zastoupených Mgr. Václavem Červeným, advokátem se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, proti žalovanému Ing. J. F. , zastoupenému JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 301/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 30 Co 405/2014-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178,- Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Václava Červeného.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 28 C 301/2011-78, určil, že „spoluvlastníky pozemku parc. č. 1792/1 – orná půda, o výměře 8 089 m2, v k. ú. H., obec P., zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hl. město Praha na LV 8533 jsou žalobce č. 1) Z. K. a žalobce č. 2) V. K. s tím, že spoluvlastnický podíl každého z nich je roven id. 1/2“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 30 Co 405/2014-107, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný se domnívá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe, resp. odvolací soud rozhodoval v rozporu s provedenými důkazy, dále některé zcela zásadní důkazy právní povahy ignoroval či neprovedl a tím věc spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.“ Ve věci nemohl být dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, a soudy se řádně nevypořádaly s dalšími námitkami žalovaného. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k „novému“ rozhodnutí.
Žalobci ve vyjádření uvádějí, že napadený rozsudek považují za správný, odpovídající věcnému i procesnímu stavu věci a podané dovolání shledávají zcela nedůvodným. Judikatura ve věci naléhavého právního zájmu je dlouhodobě konstantní a podání určovací žaloby je jediným možným způsobem, jak se domoci souladu právního stavu a stavu evidovaného v katastru nemovitostí. Dále uvádějí, že skutkové okolnosti byly jednoznačně prokázány a i v tomto ohledu považují napadený rozsudek za správný. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Přestože dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není z jeho dovolání patrno, o řešení jaké právní otázky mělo při rozhodování odvolacího soudu jít ani to, od jaké ustálené praxe (od jakých konkrétních rozhodnutí) dovolacího soudu se měl odchýlit. Již z tohoto důvodu nebylo možno dovolání vyhovět, neboť neobsahuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud doplňuje následující:
Dovolatel polemizuje se skutečností, že žalobci nemohli mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, a to z důvodu existence přímo vykonatelného exekutorského zápisu sepsaného mezi žalobci a třetí osobou, což podle dovolatele zakládá rovněž překážku věci zahájené.
Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006, uveřejněného na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, se uvádí: „Jestliže se domáhá žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem je podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky“ (podobně se Nejvyšší soud k otázce naléhavého právního zájmu k podání žaloby na určení vlastnického práva někým, kdo v katastru nemovitostí není jako vlastník zapsán, proti knihovnímu vlastníkovi vyjádřil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, či v usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010, vše uveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z výše uvedeného vyplývá, že se odvolací soud při řešení právní otázky naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V posuzovaném případě byl dán naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva, neboť se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný. Na existenci naléhavého právního zájmu nemůže mít vliv ani skutečnost, že žalobci sepsali se třetí stranou exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti. Tato okolnost rovněž nemůže založit překážku věci zahájené (litispendence), když podle §83 odst. 1 o. s. ř. „zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.“ Jedním z definičních znaků překážky litispendence je rovněž totožnost účastníků daných řízení, přičemž v posuzovaném případě účastníci řízení o určení vlastnického práva jsou odlišní od osob, mezi kterými byl sepsán exekutorský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti. Již jen z tohoto důvodu se nemůže jednat o překážku věci zahájené.
V podstatné části dovolání žalovaný polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami pro něž nelze v řízení pokračovat, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. července 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu