ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2311.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2311/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. P. , zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, proti žalované Z. M. , zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28, o zaplacení 211 883,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 194/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. 29 Co 213/2014-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 11 470,80 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Miroslava Zemana, advokáta se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 52 C 194/2012-147, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 900 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 900 000 Kč od 4. 4. 2009 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 151 201,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. 29 Co 213/2014-178, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 688 116,29 Kč s příslušenstvím (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. pokud šlo o částku 211 883,71 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 29 524 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Žalobce nejdříve shrnuje průběh řízení, následně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil a vyložil přípis žalobce ze dne 29. 4. 2013 nazvaný jako doplnění, doručený soudu prvního stupně v průběhu řízení, v důsledku čehož byl žalobce v odvolacím řízení neúspěšný. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z jiných důvodů než soud prvního stupně, přičemž se námitkami odvolatele vůbec nezabýval, když uzavřel, že nárok žalobce je ve vztahu k jeho podání ze dne 29. 4. 2013 promlčený. Uvedeným podáním nedošlo k podstatné změně žalobních tvrzení, která by zakládala důvodnost námitky promlčení. Žalobce nadále trval na shodných žalobních tvrzeních, když pouze označil důkazy k jejich prokázání, a upřesnil účty, na kterých se žalované finanční prostředky nacházely. Dále nesouhlasí s uložením náhrady nákladů odvolacího řízení v částce 29 524 Kč, když odvolací soud vůbec nevzal v potaz, že „odvolací řízení bylo vzato zpět“ bezprostředně po podání odvolání, dlouho před samotným jednáním u odvolacího soudu, tudíž náklady odvolacího řízení měly činit 22 942 Kč. Na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III. a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že žalobě vyhoví.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že právní posouzení nároku je z pohledu zkoumání včasnosti uplatněného nároku druhořadé, neboť podle ustálené judikatury se rozhodujícími skutečnostmi v žalobě rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení. Žalobce uplatnil žalobou zaplacení částky 900 000 Kč na účtu vedeném pod č. ú. 108746306/0300, nelze se proto ztotožnit s dovolací argumentací, že v uvedeném přípise nedošlo k podstatné změně žalobních tvrzení a že žalobce jen označil příslušné důkazy a upřesnil účty, na nichž se měly finanční prostředky nacházet. Označení účtů jsou naprosto novými a zásadními skutečnostmi nezbytnými pro vymezení sporu. Nadto upozorňuje, že peněžité prostředky mají povahu pohledávky majitele účtu vůči bance, a proto se nepovažuje za věcně legitimovanou k žalobou uplatněnému nároku. Jelikož považuje dovolání za nepřípustné a za nedůvodné, navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. srpna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by měla založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., jak učinil dovolatel, k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Nadto dovolatel svými námitkami ve skutečnosti nenamítá nesprávné právní posouzení, nýbrž toliko uplatňuje vady řízení, jichž se měl dopustit odvolací soud zejména tím, že měl nesprávně posoudit podání dovolatele ze dne 29. 4. 2013.
V této souvislosti je třeba připomenout, že podle občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezil, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť tím by narušil zásadu dispoziční a především pak zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka směřující do náhrady nákladů odvolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) – [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzovaném případě odvolací soud ve výroku III. svého rozsudku žalobci uložil povinnost nahradit žalované na náhradě nákladů řízení částku 29 524 Kč. Žalobce toto rozhodnutí rozporoval s tím, že výše náhrady nákladů řízení měla činit 22 942 Kč. Rozdíl mezi uvedenými částkami zjevně nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a proto dovolání žalobce proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu