ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2549.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2549/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. I. B. , P., zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovaným: 1) V. K. , a 2) I. K. , oběma L., zastoupeným Mgr. Vlastimilem Loučkem, advokátem se sídlem v Lounech, Osvoboditelů 2649, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. 10 C 131/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 14 Co 614/2013-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2013, č. j. 10 C 131/2011-55, uložil žalovaným povinnost „vyklidit dům v B. na parcele st. 106, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemky parcelu st. 106 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 122 m2 a parcelu parcelní č. 271/36, zahrada o výměře 497 m2, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Louny, na listu vlastnictví č. 567 pro obec L., Katastrální území B. a tyto vyklizené nemovitosti předat žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 10.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 14 Co 614/2013-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil, ve výroku II. změnil pouze tak, že výše nákladů řízení činí 9.470,- Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v §237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazují přitom na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. R 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99. Odvolacímu soudu vytýkají, že rozhodoval v rozporu s jejich závěry. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na bezpodmínečné vyklizení předmětných nemovitostí ve lhůtě plynoucí z §160 odst. 1 o. s. ř. není v rozporu s dobrými mravy. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni uloží povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení nebo rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o vyklizení nemovitostí došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 14. listopadu 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé především tvrdí, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 a se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. R 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť se dostatečně nezabýval tím, zda je výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy a nezabýval se ani okolnostmi případu s tím souvisejícími. Tak tomu ale není.
V rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001, Nejvyšší soud uvedl, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).
Dovolací soud v daném směru vychází ve vztahu k dobrým mravům z ustálené judikatury potud, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2084).
Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy je svěřeno především soudům prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován při respektování dvou judikatorních závěrů, podle kterých otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit; dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod pořadovým č. C 3761, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2008, pod pořadovým č. C 5309).
Odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou postupoval a jeho úvaha, že výkon práva žalobkyně, jež se domáhá vyklizení předmětných nemovitostí ve lhůtě plynoucí z §160 odst. 1 o. s. ř., není v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená. Vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelů, nýbrž i na straně žalobkyně. Vycházel přitom z toho, že rodiče žalobkyně uzavřeli s žalovanými 19. 2. 1993 smlouvu o budoucí kupní smlouvě k předmětným nemovitostem, podle níž měla být kupní smlouva uzavřena nejpozději do 31. 12. 2001. Bylo tomu tak proto, že rodiče žalobkyně v souvislosti s dotací nemohli nemovitosti po určitou dobu převést. K uzavření kupní smlouvy nikdy nedošlo, žalovaní nepodali žalobu na nahrazení projevu vůle účastníků smlouvy o smlouvě budoucí rozhodnutím soudu podle §50a odst. 2 obč. zák., a lhůta k jejímu podání již uplynula. Žalovaní do nemovitosti investovali, neboť při uzavírání smlouvy o budoucí kupní smlouvě se dohodli, že stavební dokončení rodinného domu provedou na své náklady, přitom ve smlouvě byla tato investice odhadnuta částkou 130.000,- Kč. Výše tvrzených investic žalovanými byla sporná, nalézací soudy se jí však nezabývaly, neboť s žalobou na vyklizení nemovitostí nijak nesouvisí. K dohodě účastníků smlouvy o budoucí smlouvě kupní ohledně dalšího užívání nemovitostí nikdy nedošlo a nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva. Žalobkyně získala předmětné nemovitosti darem od svých rodičů v roce 2008. Jejich tržní hodnota se pohybuje cca od 1,500.000,- Kč do 2,000.000,- Kč. V pokusu o smírné vyřešení sporu a případné zohlednění investic žalovaných do předmětných nemovitostí žalobkyně žalovaným navrhla, aby od ní nemovitosti odkoupili za cenu 1,250.000,- Kč. Žalovaní její nabídku odmítli. Protože nejsou vlastníky sporných nemovitostí a nemají se žalobkyní uzavřenou nájemní smlouvu, užívají nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu, aniž by za jejich užívání žalobkyni cokoli platili. Odvolací soud tedy vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelů, nýbrž i na straně žalobkyně, a jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená.
Ohledně aplikace §3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu nebyla judikatura Nejvyššího soudu v minulosti jednotná, prošla vývojem a k jejímu sjednocení došlo až přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 6/2010“), na které dovolatelé rovněž odkazují. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Přitom zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým. Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).
Odvolací soud se rovněž shora uvedenou problematikou podrobně zabýval a své závěry náležitě odůvodnil. Vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou sice vyššího věku, nejde však o osoby „přestárlé na sklonku života“, přitom žalovaný je dosud v produktivním věku, má 55 let a žalovaná má 62 let. Nemovitosti po celou dobu neomezeně a výlučně užívali, aniž by za to žalobkyni – jejím právním předchůdcům - poskytovali jakoukoliv náhradu, přitom s úplatným užíváním nemovitostí žalovanými bylo počítáno již při uzavírání smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kde v čl. VII. je uvedeno, že bude-li v období od kolaudace do uzavření kupní smlouvy nemovitosti užívat žalovaný, bude o tomto užívacím vztahu uzavřena zvláštní nájemní smlouva. Při posuzování, zda žalobní požadavky ohledně vyklizení předmětných nemovitostí žalovanými nejsou v rozporu s dobrými mravy, proto zohlednil skutečnost, že investice žalovaných do předmětných nemovitostí vyvážilo dlouhodobé bezplatné užívání nemovitostí žalovanými, i to, že žalobkyně chtěla žalovaným další užívání nemovitosti umožnit uzavřením nájemní smlouvy, což žalovaní odmítli nikoli s tím, že chtějí jednat o výši nájemného, nýbrž s tím, že v žádném případě nejsou ochotni nájemné za užívání předmětných nemovitostí platit. Jestliže za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, neboť okolnosti daného případu nejsou takového charakteru, aby mohly založit případný nárok žalovaných na určení delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázání vyklizení na bytovou náhradu, nebo zamítnutí žaloby, nelze jeho úvahy považovat za nepřiměřené ani rozporné s judikaturou dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu