ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2556.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2556/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, o odstranění staveb a vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 227/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č. j. 68 Co 154, 155/2008-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Lanzendörfera.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. února 2007, č. j. 8 C 227/2003-161, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. února 2008, č. j. 8 C 227/2003-183, zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému, původně označenému jako žalovaný 3), povinnost odstranit na vlastní náklady plot a skleník, postavené na pozemku parc. č. 1614, zapsaném v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na LV č. 3193 pro kat. území H. P., označeném v geometrickém plánu společnosti GEOKA, s. r. o., ze dne 13. června 2001, č. 2233-145/2001, který je nedílnou součástí rozsudku, jako parc. č. 1614/4, a povinnost vyklidit blíže označený pozemek parc. č. 1614/4. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Řízení mezi žalobcem a žalovanými J. K. a I. H., původně označenými jako žalované 1) a 2) usnesením ze dne 2. února 2009, č. j. 8 C 227/2003-232, vyloučil k samostatnému projednání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 18. října 2011, č. j. 22 Cdo 1984/2009-247, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnil tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 11 570,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1) písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný je přesvědčen o tom, že dovolání žalobce není přípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. dubna 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustnosti dovolání, neboť dovolatel opřel přípustnost dovolání o §237 odst. 1) písm. b), potažmo písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Podle §237 odst. 1 písm. b) není dovolání přípustné tehdy, jestliže právní názor, jímž byl odvolací soud, případně i soud prvního stupně, při vydání nového (obsahově odlišného) rozhodnutí ve věci samé vázán, byl obsažen v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo v kasačním nálezu Ústavního soudu.
Protože v dané věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, zrušil původní rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. října 2008, sp. zn. 68 Co 154, 155/2008-214, a odvolací soud následně, vázán právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána a dovolání by tak mohlo být přípustné pouze za splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by pak přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Pro posouzení nároku žalobce na vyklizení pozemku parc. č. 1614/4 bylo klíčové řešení otázky, kdo je jeho vlastníkem. Nalézací soudy proto posuzovaly tuto otázku jako otázku předběžnou. Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o tom, že vlastnictví pozemku nabyli vydržením právní předchůdci žalovaného (námitky dovolatele ústí především ve zpochybnění závěru o oprávněné držbě pozemku právními předchůdci žalovaného), nevymezuje však přitom žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání je pouhá polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, ke kterým podává vlastní verzi skutkového stavu. Dovolatel namítá, že „nelze přisvědčit závěru dovolacího soudu, že z obsahu spisu by se mělo podávat, že v souvislosti s rozšiřováním komunikace v ulici Náchodská došlo k zániku tzv. předzahrádek“, že je tento závěr „opřen výhradně o tvrzení původních žalovaných“, že naopak v řízení „bylo postaveno najisto, že dům, jehož je dnes žalovaný vlastníkem a který mu byl v roce 2005 darován jeho rodiči, byl od počátku postaven na samé hranici s pozemkem představujícím ulici Náchodská, tudíž nebylo žádného důvodu pro zánik tzv. předzahrádek“, že „je faktem, že v polním náčrtu č. 12 k protokolu ze dne 31. 8. 1947, tedy v době přecházející údajnému rozšíření komunikace Náchodská a zániku tzv. předzahrádek, je v prostoru stávajícího pozemku parc. č. 1614 vepsáno M., kterýžto zápis svědčí o tom, že již v této době byl předmětný pozemek prarodiči žalovaného užíván“. Tvrdí, že „rodiče žalovaného věděli, že prarodiče žalovaného na ně převádí své nemovitosti s tím, že co se týče pozemků, tyto v okamžiku převodu užívají v jiných hranicích, než jak je sami nabyli“, a že proto nemohla být jejich oprávněná držba založena na pouhém „ubezpečení prarodičů o oprávněnosti držby“.
Dovolatel tedy přímo nepolemizuje s právním hodnocením věci, ale jeho námitky směřují do skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se však dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat. Tím, že na základě vlastních skutkových závěrů dochází k odlišnému právnímu hodnocení věci, není dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel dále tvrdí, že „právní názor dovolacího soudu, jímž je odvolací soud vázán, spočívající v tom, že aby byl žaloba na vyklizení pozemku parc. č. 614/4 důvodná, musel by žalovaný mít na tomto pozemku svoje věci, je nesprávný.“ Další námitky pak dovolatel směřuje zejména proti tomuto závěru.
Dovolatel však opomíjí skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na tomto právním názoru postaveno není. Odvolací soud totiž potvrdil zamítnutí žaloby na odstranění věcí z pozemku a jeho vyklizení proto, že vlastnické právo k němu žalobci nesvědčí, když ho vydržením nabyli právní předchůdci žalovaného. Odvolací soud se proto otázkou vlastnictví věcí nacházejících se na pozemku vůbec nezabýval. Tato otázka proto nebyla pro napadené rozhodnutí určující.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady za jeho zastoupení advokátem; (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1 500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1 800,- Kč. Rovněž mu náleží částka 378,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 22. září 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu