ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2754.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2754/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v Táboře, třída 9. května 678, proti žalované Štičí líhni – ESOX spol. s r. o., se sídlem v Táboře, Jordánská 366, IČO: 43832946, zastoupené Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 529/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 9/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 2. dubna 2015, č. j. 15 Co 85/2015-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 15 C 9/2014-65, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 309/19, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor na listu vlastnictví č. 618 pro obec Ž., katastrální území Ž. u T. Výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. dubna 2015, č. j. 15 Co 85/2015-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru dovolatelky závisí rozhodnutí odvolacího soudu „na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je rozhodováno rozdílně, viz rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 96/2000, rozsudek NS ČR sp. zn. 1240/2004“. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, nebo aby zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce s názorem dovolatelky nesouhlasí a tvrdí, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, naopak postupoval v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na které dovolatelka odkazuje. Navrhuje, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Dovolatelka sice namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000 a ze dne 31. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004. Žádnou otázku hmotného či procesního práva však blíže nevymezuje, ani neuvádí, v čem by mělo spočívat rozdílné rozhodování dovolacího soudu. Její námitky směřují zejména proti závěru odvolacího soudu, že žalobce vydržel vlastnické právo k pozemku parc. č. 309/19, neboť nemohl mít při normální běžné opatrnosti žádné pochybnosti o tom, že darovací smlouvou získal nemovitosti, které prostorově sahají až k rybníku, a které jeho právní předchůdci a následně i on sám užívali nepřetržitě a ve stejném rozsahu spolu s parc. č. 309/19, a to nejméně od 80. let minulého století. Z obsahu dovolání žalované lze pak vyčíst, že žádá přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s tím, jaký význam při úvaze o dobré víře a vydržení má otázka oplocení pozemku, neboť v daném případě se žalobce chopil držby části pozemku připloceného a části pozemku, který k jeho pozemku již připlocen nebyl.
V rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 987, svazek 14, na který dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že „předpokladem vzniku držby k části cizího pozemku sousedící s pozemkem nabytým do vlastnictví je určité reálné vymezení této části podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, například jejím „připlocením“ k nabytému pozemku.“
V dalším rozsudku ze dne 31. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004 (uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz ), na který dovolatelka poukázala, označil Nejvyšší soud za „neodpovídající obecné zkušenosti“ názor odvolacího soudu, „že žalobci nemohli předpokládat, že se plot nachází na hranici spolu sousedících pozemků účastníků (resp. jejich právních předchůdců), když nebyli o této skutečnosti při stavbě oplocení žalovaným ujištěni. I bez tohoto ujištění nevybočuje z mezí obvyklé opatrnosti, pokud žalobci. resp. jejich právní předchůdci, měli zato, že oplocení je postaveno na hranici pozemků účastníků, když takový způsob umístění plotu lze logicky předpokládat.“ Umístění plotu však nemůže být výlučným hlediskem pro posouzení dobré víry, neboť podle §130 odst. 1 obč. zák. je třeba brát zřetel na „všechny okolnosti“.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. července 2002, č. j. 22 Cdo 2190/2000, publikovaném pod C 1304 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelství C. H. Beck (dále jen „Soubor“). Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz , se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru č. C 1068).
Odvolací soud při svém uvážení respektoval judikaturu Nejvyššího soudu k otázce dobré víry při vydržení a jeho aplikace zásad v judikatuře obsažených na konkrétní zjištěné okolnosti zjevně nepřiměřená není. Z judikatury lze přitom zmínit např. rozsudek ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (uveřejněný pod č. C 631 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), v němž se uvádí, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě.”
V dané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 74/1 o výměře 814 m 2 , společně s domem, a pozemku parc. č. 252/2 - zahrady o výměře 380 m 2 v k. ú. Ž., která svým oplocením zasahuje zčásti do nově vytvořeného pozemku parc. č. 309/19 o výměře 114 m 2 . Žalobce i jeho právní předchůdci užívali a obhospodařovali zahradu až po oplocení, včetně části pozemku za oplocením, směřující k přirozené hranici, kterou tvoří břeh rybníka a rybník. Oplocení vybudoval již dědeček žalobce a žalobce pokračoval v užívání a obhospodařování pozemku ve stejném rozsahu jako jeho předchůdci. Břeh rybníka je zpevněn betonovým panelem, který tam rovněž umístil již dědeček žalobce. Užívání pozemku žalobcem a jeho právními předchůdci až po břeh rybníka přitom po celou dobu užívání, tedy od roku 1985 až do roku 2013, nikdo nezpochybňoval. Jestliže vzal odvolací v úvahu tyto okolnosti a z nich dobrou víru žalobce dovodil přesto, že se neopírala pouze o umístění plotu, nebyly jeho úvahy zjevně nepřiměřené a nebyly v rozporu s označenou judikaturou dovolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu