ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2975.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2975/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. N. , zastoupené JUDr. Evou Kociánovou, advokátkou se sídlem v Poděbradech, Chládkova 809 proti žalovanému J. N. , zastoupenému JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého 223/5, o zaplacení částky 251.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 207 C 11/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 26 Co 100/2013-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 26 Co 100/2013-154, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 207 C 11/2012-107, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 207 C 11/2012-107, rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 201.750,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % od 1. 3. 2012 do zaplacení do 30 dní od právní moci toho rozsudku“ (výrok I.), zamítl žalobu v té části, „ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 50.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % od 1. 3. 2012 do zaplacení“ (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a náhradě nákladů řízení státu (výrok IV. a V.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli po rozvodu jejich manželství dohodu o vypořádání jejich společného jmění (dále jen „dohoda o vypořádání“), ve které se mimo jiné dohodli, že prodají „rodinný dům s objekty příslušenství a pozemky“ v P. a částku získanou prodejem rozdělí tak, že žalobkyně obdrží podíl o 300 000 Kč vyšší než žalovaný. Následně uzavřeli účastníci s manželi MUDr. M. V. a J. V. směnnou smlouvu, podle které rodinný dům i s pozemky nabyli manželé V. a žalobkyně nabyla do svého výlučného vlastnictví bytovou jednotku v budově a odpovídající spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a na pozemcích a dále podíl 1/35 z celku na nebytové jednotce - garáži v budově včetně podílu na společných částech budovy, vše v obci P. Dům a pozemkové parcely č. 703 a 704 byly oceněny částkou 4.024.620,- Kč znaleckým posudkem V. M. ze dne 18. 7. 2011, č. 5774-150/11, vyhotoveným pro daňové účely. Shodně byla ke dni 16. 9. 2011 stejným znalcem v posudku č. 5773-149/11, rovněž vyhotoveným pro daňové účely, oceněna bytová jednotka, nebytový prostor a spoluvlastnický podíl částkou 2.298.250,- Kč. Žalovaný od manželů V. obdržel podle směnné smlouvy částku 2.300.000,- Kč s tím, že z této částky zaplatil 100 000 Kč na daň z převodu nemovitostí za sebe a žalobkyni.
Soud prvního stupně porovnal zjištěné hodnoty získané účastníky ze směny nemovitostí (žalobkyně 2.298.250,- Kč, žalovaný 2.200.000,- Kč) a dospěl k závěru, že k naplnění dohody o vypořádání má žalovaný uhradit žalobkyni částku 201.750,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 26 Co 100/2013-154, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřením směnné smlouvy splnili účastníci svůj závazek z dohody o vypořádání prodat společné nemovitosti. Za směněné nemovitosti získala žalobkyně bytovou jednotku v hodnotě 2 298 250 Kč a žalovaný finanční hotovost 2 200 000 Kč; celkem tedy hodnoty ve výši 4 498 250 Kč. Jestliže se má podle dohody o vypořádání dostat žalobkyni částky o 300 000 Kč vyšší než žalovanému, je žalovaný povinen doplatit žalobkyni částku 201 750 Kč. Hodnotu bytové jednotky zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z posudku V. M., který byl soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, a který vysvětlil, že v posudku stanovená „administrativní“ cena bytu je shodná s cenou obvyklou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost dle jeho obsahu opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Žalovaný brojí proti postupu soudu odvolacího i soudu prvního stupně, které při stanovování ceny bytové jednotky, jež byla mezi stranami sporná, vycházely z posudku zpracovaného pro daňové účely a nebyla jím zjišťována obvyklá cena nemovitosti. Znalec nebyl ustanoven soudem a v řízení byl vyslechnut pouze jako svědek. Takový postup soudů je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000 a ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96. Dovolatel rovněž napadá jako nesprávný výpočet částky, kterou je podle soudního rozhodnutí povinen uhradit žalobkyni. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby zrušil i rozsudek soudu I. stupně ve výrocích napadených odvoláním žalovaného a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně navrhuje, aby byl „potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce a následně i Krajského soudu v Praze.“
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 10. dubna 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno 1. července 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45, vyložil, že při stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti. V rozsudku ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, Nejvyšší soud dovodil, že „p ři oceňování věcí v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů) jde zpravidla o posouzení skutečností, které vyžaduje odborné znalosti a je tedy třeba ustanovit znalce ve smyslu §127 o. s. ř. (k tomu srovnej Ze zprávy o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky, schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1981, pod pořadovým č. 1).“
V posuzovaném případě je předmětem řízení pohledávka vyplývající z uzavřené dohody o vypořádání společného jmění a pro stanovení výše této pohledávky je určující cena nemovitostí získaných žalobkyní. Výše uvedené judikatorní závěry je tak nutno vztáhnout i na tuto věc.
Soud odvolací i soud prvního stupně při stanovení ceny nemovitostí vycházely ze znaleckého posudku, který předložila žalobkyně, a který byl zpracován pro daňové účely.
Podle ustanovení §127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
Jak vyplývá z ustanovení §127a o. s. ř., při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení, se postupuje stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem, a to za předpokladu, že posudek má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku.
Z rozhodnutí odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že důkaz posudkem předloženým žalobkyní byl proveden jako „listinný důkaz“ podle §129 o. s. ř. a V. M., který posudek vypracoval, byl soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek podle §126 o. s. ř. Při provádění důkazu znaleckým posudkem tedy nebylo postupováno podle §127a o. s. ř. a V. M. nebyl soudem vyslechnut jako ustanovený znalec podle §127 odst. 1 o. s. ř. Takový postup ostatně odpovídá i obsahu znaleckého posudku, jehož součástí není doložka znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku.
V rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , Nejvyšší soud uvedl, že „podle výkladu formulovaného soudní praxí mají písemné znalecké posudky zpracované mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) povahu důkazu listinou (§129 o. s. ř.), nikoli důkazu podle §127 o. s. ř.“ Na takto formulovaný závěr navázal dovolací soud v rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , v němž judikoval, že „záměna svědecké výpovědi za znalecký důkaz (výslech znalce), převezme-li soud odborné závěry svědka, představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.“
Z výše uvedeného vyplývá, že znalecký posudek V. M. zpracovaný pro daňové účely měl v soudním řízení pouze povahu listinného důkazu podle §129 o. s. ř., nikoliv povahu důkazu znaleckým posudkem podle §127a o. s. ř., a že výpověď V. M. před soudem prvního stupně byla pouze jeho svědeckou výpovědí ve smyslu §126 o. s. ř., nikoliv výpovědí znalce ustanoveného v řízení soudem. Jestliže nalézací soudy při zjištění ceny nemovitostí (za situace, kdy žalovaný opakovaně a obsáhle kritizoval závěry obsažené v posudku a ve výpovědi V. M.) vyšly pouze z těchto důkazů, odchýlily se tak při řešení označené procesní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jejich rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že úvaha soudů nižších stupňů o výši pohledávky žalobkyně vůči žalovanému nebyla správná. Jestliže se mělo žalobkyni podle dohody o vypořádání dostat z prostředků získaných za společné nemovitosti částky o 300.000,- Kč vyšší než žalovanému, pak z celkové částky 4.498.250 Kč (za předpokladu, že tato částka odpovídá součtu obvyklé ceny nemovitostí získaných žalobkyní a finanční hotovosti získané žalovaným) měla žalobkyně dostat 2.399.125 Kč a žalovaný 2.099.125 Kč. Jestliže ve skutečnosti žalovaný získal 2.200.000 Kč a žalobkyně 2.298.250 Kč, měl by být žalovaný povinen uhradit žalobkyni na vyrovnání 100.875 Kč, nikoliv odvolacím soudem přiznanou částku 201.750 Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně, pro které platí důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243 g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu