ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3162.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3162/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců 1) K. T. a 2) L. T. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Novotným, advokátem se sídlem ve Svitavách, Milady Horákové 10, proti žalovanému K. S. , zastoupenému JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 72/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. prosince 2014, č. j. 23 Co 456/2014-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Pavla Novotného.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. července 2014, č. j. 5 C 72/2014-104, určil, že „žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý jednou polovinou, pozemků parc. číslo 375/5 o výměře 28 m 2 (ostatní plocha) a st. p. č. 969 o výměře 27 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří) v obci a katastrálním území H. n S. vymezených geometrickým plánem vypracovaným dne 12. 12. 2013 č. 1406-726/2013 ing. Martinem Dědourkem, CSc.“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 23 Co 456/2014-157, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.) a změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil dobrou víru a dobu vydržení předmětných pozemků žalobci. Dále pak zpochybňuje některá skutková zjištění nalézacích soudů, namítá nesprávné hodnocení důkazů a rozporuje aktivní legitimaci žalobců. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a dodávají, že posouzení dobré víry žalobců jako držitelů předmětných pozemků odvolacím soudem nebylo zjevně nepřiměřené a navrhují dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
V daném případě v dovolání není řádně uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. Dovolatel pouze částečně cituje §237 o. s. ř., aniž by z dovolání bylo patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Není ani zřejmé, jaká otázka je řešena dovolacím soudem rozdílně a v jakých rozhodnutích dovolacího soudu k rozdílnému řešení došlo a od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolání tak neobsahuje jeho obligatorní náležitost, kterou je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání a již z tohoto důvodu není přípustné.
Přesto, že žalovaný namítá nesprávné právní posouzení věci nalézacími soudy, je obsahem jeho dovolání především kritika hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů v nalézacím řízení, přičemž nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Výše zmíněné se týká i námitky nesprávného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou dobré víry, přičemž dovodil, že „posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997). Dále v rozsudku ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96, Nejvyšší soudu dovodil, že „dobrá víra jako jeden ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením (§1460 – 1464 o. z. o. z roku 1811, §145 zákona č. 141/1950 Sb., §132a, §135a odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., §130 o. z., ve znění účinném od 1. 1. 1992) je vnitřní přesvědčení nabyvatele, že nejedná protiprávně, když si určitou věc přisvojuje. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením.“
Tato rozhodnutí nelze interpretovat tak, že k nabytí oprávněné držby se vyžaduje existující, byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul. Právní úprava obsažená v obč. zák. nevyžadovala k oprávněné držbě žádný titul, pouze požadovala, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je subjektem drženého práva. Držitel musel být v dobré víře, že je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. Zpravidla jednal ve skutkovém omylu, výjimečně mohlo jít i o omyl právní. Proto judikatura vyžadovala, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 (uveřejněný pod C 1495 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“)]. Oprávněná držba se přitom nemusela nutně opírat o existující právní důvod, postačilo, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) , tedy šlo o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2001), rovněž usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 112/2006, ze dne 28. března 2006].
Nejvyšší soud také vysvětlil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod C 1068 v Souboru).
V posuzovaném případě nabyli žalobci držbu k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 29. března 1977, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k přilehlému pozemku parc. č. st. 211. Při posouzení omluvitelnosti omylu držitelů zvažovaly nalézací soudy poměr plochy nabytého pozemku a skutečně drženého pozemku a zohlednily i tvar a charakter sporných nemovitostí, včetně jejich umístění. Nejvyšší soud proto neshledává, že by uvedené závěry obou soudů nižších stupňů o dobré víře žalobců byly zjevně nepřiměřené.
Výhrada, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces, když opomněl provést navržené důkazy, je svou podstatou výtkou směřující k uplatnění vady řízení, resp. v daných poměrech výtkou vůči procesu hodnocení důkazů z pohledu učiněných skutkových zjištění, prostřednictvím kterých však přípustnost dovolání nelze založit.
Jelikož žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 747,30 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 7 320 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání ani v této části podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu