ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3181.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3181/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. G. , zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 47/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2014, č. j. 22 Co 66/2014-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Jarmily Grumlové, advokátky se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 7 C 47/2012-88, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí domu na pozemku parc. č. st. 49, pozemku parc. č. st. 49 a pozemku parc. č. 51, zapsaných na listu vlastnictví č. 504 pro obec a katastrální území Tři Dvory u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. září 2014, č. j. 22 Co 66/2014-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. 49 s domem a pozemku parc. č. 51 (dále jen „předmětné nemovitosti“), zapsaných na LV č. 504 pro obec a katastrální území T. D. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Ačkoliv odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu „R 49/2001 a 22 Cdo 1144/2009“, je tato judikatura nepochybně vázána na společnou vůli manželů nabýt věc do společného jmění manželů bez ohledu na zaplacení ceny z výlučných prostředků jednoho z manželů. V řízení nebyla společná vůle manželů nabýt předmětné nemovitosti do společného jmění manželů potvrzena, pouhý podpis žalovaného na kupní smlouvě tuto vůli nijak neprokazuje. Projev vůle byl neurčitý a nepřesný, nebyl svobodně učiněný, ani notář nepotvrdil, že by účastníci byli dohodnuti na tom, že předmětné nemovitosti společně nabudou do společného jmění manželů. V rozvodovém řízení bylo potvrzováno, že předmětné nemovitosti budou ve výlučném vlastnictví dovolatelky, odpovídala tomu i závěť učiněná v souvislosti s nákupem předmětných nemovitostí. Dovolatelka s citovanými rozhodnutími polemizuje, neboť se opírají o jiný skutkový základ. V dané věci není možné dospět k závěru, že předmětné nemovitosti nepatří do výlučného vlastnictví dovolatelky, na čemž nic nemění ani to, že předmětné nemovitosti jsou evidovány v katastru nemovitostí jako předmět společného jmění manželů. Závěry odvolacího soudu jsou nespravedlivé a nepřiměřené, přičemž pouhý zápis v katastru nemovitostí shodnou vůli nabýt věc do společného jmění manželů jednoznačně nepředpokládá. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání dovolatelka navrhuje, aby byl proveden důkaz spisem soudu prvního stupně v trestní věci, kde by dovolací soud zjistil, že dovolatelka byla vystavena domácímu násilí a tato skutečnost by měla být brána v potaz při rozhodování o vlastnictví k předmětné nemovitosti.
Žalovaný ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Není pravdivé tvrzení dovolatelky, že její projev vůle byl neurčitý, nepřesný, nesvobodný, což nemůže vést k závěru, že účastníci měli shodnou vůli k tomu, aby nemovitosti nabyli do společného jmění manželů, když z dokazování nic takového nevyplývá. Dovolatelka je o 12 let starší a po svých zkušenostech s předchozími manželstvími si dávala „dost dobrý pozor na svoje majetkové záležitosti“. Pokud by nebyla ze strany účastníků shodná vůle k uzavření kupní smlouvy a k tomu, že se žalovaný podílel na úhradě kupní ceny byť v minimální výši, nikdy by k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Kupní smlouva byla navíc uzavírána u notáře, který by jistě v pochybnostech uzavření kupní smlouvy nedoporučil. Z ničeho přitom nevyplývá, že celá kupní cena byla hrazena z výlučných prostředků žalobkyně. Co se týče trestního spisu, ten neobsahuje informace o tom, že by žalobkyně byla vystavena domácímu násilí, neboť žalovaný byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. S ohledem na uvedené považuje žalovaný dovolání za nedůvodné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. září 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho, že žalobkyně v dovolání žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nevymezila. Jelikož však dovolatelka v dovolání polemizuje s judikaturou dovolacího soudu, která se podle dovolatelky na posuzovanou věc nemůže aplikovat, přezkoumal dovolací soud, zdali je rozhodnutí v souladu s uplatněnou judikaturou, přičemž neshledal dovolání přípustným.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří společné jmění manželů majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §144 obč. zák. pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98 (uveřejněném pod č. 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že „obecně platí a soudní praxe jednotně vychází z toho, že věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů, resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně ‚investující‘ manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 (uveřejněném pod č. C 7181 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že se uvedené závěry uplatní i pro společné jmění manželů, a k tomu dodal: „Pohnutky, které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného jmění, jsou zásadně nevýznamné; ani skutečnost, že tak (snad) učinili v omylu o právní úpravě, nemůže být důvodem pro vyloučení nabytí do společného jmění (ostatně kdyby nabytí bylo v daném případě v rozporu s právními předpisy, nebylo by možno uvažovat o nabytí do výlučného vlastnictví toho z manželů, jehož prostředky byly na pořízení věci použity, ale o neplatnosti smlouvy a trvajícím vlastnictví převodce). Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění.“
V posuzované věci odvolací soud zjistil, že předmětné nemovitosti byly zapsány v katastru nemovitostí jako společné jmění účastníků řízení. Předmětné nemovitosti účastníci řízení nabyli za trvání manželství kupní smlouvou uzavřenou ve formě notářského zápisu dne 28. července 1998, a to za kupní cenu 500 000 Kč, kterou uhradila žalobkyně ze svých výlučných prostředků. Odvolací soud z toho dovodil, že i když byla kupní cena zaplacena z výlučných prostředků žalobkyně, oba účastníci řízení projevili při koupi předmětných nemovitostí svou shodnou vůli nabýt nemovitosti do společného jmění manželů, což bylo výslovně v článku druhém a sedmém kupní smlouvy uvedeno, byť se s ohledem na okamžik sepisu kupní smlouvy hovoří o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Jelikož byla jednoznačně projevena vůle nabýt předmětné nemovitosti do společného jmění manželů a nebyla uzavřena dohoda o zúžení společného jmění manželů, bylo vloženo do katastru nemovitostí spoluvlastnické právo ve formě společného jmění manželů.
Dovolací soud přezkoumal nosné důvody rozhodnutí odvolacího soudu a na základě toho dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu, která na zjištěný skutkový stav přiléhavě dopadá. Dovolací soud pak neshledal, že by se od této judikatury měl jakkoliv odchýlit, ostatně ani dovolatelka žádné argumenty v této souvislosti neuvádí. Obsahem dovolání je sice zpochybňování závěrů rozsudku odvolacího soudu, ale dovolací argumentace se vesměs omezuje jen na zpochybňování vůle účastníků při uzavření předmětné kupní smlouvy. Dovolatelka svou argumentací tak ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. C 812 v Souboru)]. Zjištěný skutkový stav však dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.).
Co se týče námitky údajného domácího násilí uplatněné v doplnění dovolání, ta byla uplatněna až po lhůtě k podání dovolání, a již proto se k ní dovolací soud nemohl přihlédnout (srovnej §241b odst. 3 věta první a §242 odst. 4 o. s. ř.). Nadto dovolacímu soudu není zřejmé, jak by tato námitka měla zpochybnit závěr o tom, že účastníci řízení nabyli předmětné nemovitosti do společného jmění manželů.
Jelikož nebylo možné žalobkyni přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. září 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu