ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3407.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3407/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Zemědělského obchodního družstva Lubná , se sídlem v Lubné 326, IČO: 00129712, zastoupeného JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 507/4, proti žalovanému F. B. , zastoupenému JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem Hradci Králové, Gočárova 535, o určení vlastnického práva a práv omezující vlastnické právo, alternativně o uložení povinnosti převést vlastnické právo k pozemkům, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 460/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. března 2015, č. j. 27 Co 31/2015-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 6 C 460/2013-97, určil vlastnické právo žalobce ke stavbě bez č. p./č. e. na parcele p. č. st. 496 v k. ú. L. u P., obci L. (výrok I.). Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že označené pozemky a stavba v k. ú. L. u P., obci L., jsou zatíženy věcným břemenem, odpovídajícím povinnosti vlastníka těchto nemovitostí „trpět volný průchod a průjezd, trpět na nich existenci faktických staveb, včetně jejich součástí a příslušenství, trpět provádění jejich oprav, údržbu a úpravu, zdržet se zásahů do stávajícího rozvodu elektrické energie, vody, odpadů a rozvodu plynu“, a zamítl i žalobu, kterou se žalobce alternativně domáhal uložení povinnosti žalovanému prodat mu označené pozemky a stavbu za cenu určenou znalcem. Ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. března 2015, č. j. 27 Co 31/2015-153, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I. rozsudku soudu odvolacího) a ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do výroku I., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud „jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a jednak jde o věc v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou.“ Uvádí, že vydržel právo odpovídající věcnému břemeni k výše specifikovaným pozemkům, a to jeho nepřetržitým výkonem po dobu více jak deseti let, neboť právo vykonával v dobré víře, že mu náleží. Dále namítá nesprávnou aplikaci §3065 zákona č. 89/2014 Sb., občanský zákoník. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce především namítá, že vydržel právo odpovídající věcnému břemeni, a to jeho nepřetržitým výkonem po dobu více jak deseti let, přičemž byl v dobré víře, že mu toto právo náleží.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, nastat přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ (pokud jde o otázku vydržení vlastnického práva) aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ) se uvádí, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Tyto závěry lze plně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že „vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.“
V posuzovaném případě vyšlo najevo, že právo, které svým obsahem mělo odpovídat věcnému břemeni, bylo realizováno na základě nájemních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovaným. Dovolatel tedy předmětné pozemky užíval jako jejich nájemce. Jestliže proto odvolací soud dovodil, že se žalobce „nemohl důvodně domnívat, že pozemek pod stavbou užívá právem věcného břemene“, je jeho úvaha v souladu s citovanými rozhodnutími dovolacího soudu. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že v současné době není užívání těchto pozemků smluvně mezi žalobcem a žalovaným upraveno.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že §3056 zákona č. 89/2014 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) má být aplikován soudy v případech, „kdy je prokázáno, že vlastník stavby a vlastník pozemku, na němž stojí stavba, nejsou schopni se o odkupu dohodnout nebo když oba projeví vůli, jak v této věci, že vlastník pozemku i vlastník stavby se dohodli o prodeji pozemku, na němž stavba stojí, ale ke konkrétní smlouvě nedošlo z důvodu neshody v kupní ceně“.
Podle §3056 o. z. „vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku.“
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, dovodil, že „nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.“ Tuto zásadu lze vztáhnout i na posouzení přípustnosti dovolání, jestliže napadené rozhodnutí má záviset na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
V případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva dle §3056 o. z.) bude namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003), tedy ustanovení §2140 a násl. o. z. Dle §2143 o. z. „povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým.“ Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť žalovaný neuzavřel (ani nehodlal uzavřít) kupní smlouvu s koupěchtivým. Zákonné předkupní právo nemůže být soudy aplikováno mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku za situace, kdy pouze nedošlo k dohodě o uzavření kupní smlouvy mezi těmito stranami (např. z důvodu neshody o kupní ceně), přičemž vlastník pozemku neuzavřel kupní smlouvu s třetí osobou (koupěchtivým). Jelikož zákonná úprava předkupního práva je v tomto ohledu jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, není dovolání dle §237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §234c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu