ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3510.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3510/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně S. T., Ú. n. L., zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované P. P., L., zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 1335/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 35 Co 179/2012-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 7.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jana Vodičky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 10 C 1335/2000-315, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) S. T. (dříve Š.) a S. Š. do výlučného vlastnictví žalobkyně dvoulůžko Argos s matracemi, obývací stěnu Versatiles, televizní stolek, sedací soupravu Alexandra, rychlovarnou konvici Tefal, svářečku potravin, žehličku Tefal, kuchyňský stůl a 4 židle, tedy věci v celkové hodnotě 40 953,- Kč a tyto věci uložil žalované vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku; do vlastnictví žalované přikázal lednici SAMSUNG Calex, 13 světle zelených žaluzií, koberec v obývacím pokoji, lino a koberec v ložnici, bílé garnýže a dvoje shrnovací dveře, tedy věci v celkové hodnotě 20 783,- Kč (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o tom, že žalované připadá „půjčka jako společný závazek manželů, poskytnutá dne 10. srpna 1998 manžely S. ve výši 120 000,- Kč“. Výrokem III. rozhodl, že žalované připadá „dluh na úvěru České spořitelny č. 53-213716-2, činící v době zániku manželství 117 967,- Kč“. Výrokem IV. žalobkyni uložil povinnost vyplatit žalované na vyrovnání podílu 39 068,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky V., VII. a VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a konečně výrokem VI. zamítl návrh žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 189 000,- Kč. Vyšel z toho, že se jedná o vypořádání SJM žalobkyně a nyní již zemřelého S. Š., za situace, kdy mezi nimi, ani jeho právní nástupkyní (žalovanou) jako dědičkou zůstavitele, nedošlo k dohodě.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2012, č. j. 35 Co 179/2012-351, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že všechny movité věci v celkové hodnotě 61 736,- Kč přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok I.), žalované přikázal k zaplacení půjčku ve výši 120 000,- Kč poskytnutou bývalým manželům dne 10. srpna 1998 manžely S. (výrok II.) a dluh na úvěru u České spořitelny, a. s. č. 53-213716-2 existující k době zániku manželství ve výši 117 967,- Kč (výrok III.). Ve výroku IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1 884,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení (výroky V.-VII.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí především se závěry odvolacího soudu, že součástí zaniklého SJM byl závazek ze smlouvy o půjčce, a že neprokázala investice do SJM z jejích výlučných finančních zdrojů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání „odmítnout jako nepřípustné“.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože společné jmění účastníků zaniklo před 1. lednem 2014 a o jeho vypořádání bylo pravomocně rozhodnuto též před tímto datem, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. listopadu 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo3307/2006, Soubor č. C 5768).
Protože žalobkyně napadá pouze závěry odvolacího soudu, které jsou shodné se závěry soudu prvního stupně (že součást zaniklého SJM tvořil závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené s manželi S., a že neprokázala vnosy ze svého výlučného majetku do SJM a investice ze SJM a z majetku žalobkyně do výlučného majetku jejího bývalého manžela), může být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelka v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnila. Dovolání nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Obsahem dovolání je pouhá polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, ke kterým podává svou verzi skutkového stavu.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z částky 299 703,- Kč [podle §8 odst. 6 a §7 bodu 5. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], částkou 7 060,- Kč. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 . Spolu s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. advokátního tarifu) činí náhrada nákladů řízení celkem částku 7 360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu