ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.376.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 376/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně S. N. , D., zastoupené JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, proti žalovanému Ing. J. L. , P., zastoupenému JUDr. Danielem Hornem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 29, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 5 C 99/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2012, č. j. 18 Co 359/2012-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2012, č. j. 18 Co 359/2012-178, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. dubna 2012, č. j. 5 C 99/2010-156, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č. j. 5 C 99/2010-156, ve výroku I. zastavil řízení „ohledně movitých věcí“ ve výroku vyjmenovaných, ve výroku II. zamítl žalobu na vypořádání movitých věcí zde označených a na vypořádání nároku žalobkyně na uhrazení částky 8.500,- Kč, nároku žalobkyně na vypořádání převodu bytové jednotky č. 7/964 v budově v k. ú. D. a finančních prostředků z prodeje obchodního podílu žalovaného na společnosti CCC AUTOMOBILE s. r. o. Ve výroku III. přikázal jednotlivé zde vyjmenované věci do výlučného vlastnictví účastníků, ve výroku IV. přikázal zde vyjmenované nemovitosti do vlastnictví žalobkyně, ve výroku V. přikázal žalobci (správně „žalovanému“) zůstatky na označených bankovních účtech, ve výroku VI. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu 49.473,50 Kč a ve výrocích VII., VIII. a IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 18. března 1989 bylo rozvedeno rozsudkem z 29. března 2007, který nabyl právní moci 27. dubna 2007, a že k tomuto dni zaniklo jejich společné jmění manželů. Řízení o vypořádání věcí uvedených ve výroku I. zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby. Ve vztahu k věcem a majetkovým hodnotám označeným ve výroku II. žalobu zamítl s tím, že netvořily součást zaniklého společného jmění účastníků. Pro účely dovolacího řízení je významný závěr soudu prvního stupně, podle kterého „ohledně nároku žalobkyně na vypořádání převodu bytové jednotky bylo provedeným dokazováním zjištěno, že účastníci byli po dobu trvání manželství společnými nájemci bytu“, že „po rozvodu manželství se stal jediným nájemcem bytu žalovaný“, a že „smlouva o převodu předmětné bytové jednotky byla uzavřena mezi Městem Dobřany a žalovaným jako jediným nájemcem dne 5. 9. 2007, návrh na vklad vlastnického práva byl podán u příslušného katastrálního úřadu dne 27. 9. 2007, a proto soud dospěl k závěru, že návrh žalobkyně na vypořádání převodu bytové jednotky není důvodný“. Zbylé movité věci přikázal do vlastnictví toho z účastníků, který je měl od právní moci rozvodu manželství v držení. Jejich hodnotu zjistil na základě znaleckého posudku, stejně jako hodnotu nemovitých věcí, které přikázal do vlastnictví žalobkyně, která je od roku 2009 udržovala. Do vlastnictví žalovaného přikázal zůstatky na bankovních účtech, s kterými žalovaný disponoval. O částce na vyrovnání podílů rozhodl s tím, že podíly účastníků na společném jmění jsou stejné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. září 2012, č. j. 18 Co 359/2012-178, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nerozhodl o zamítnutí žaloby na vypořádání věcí a majetkových hodnot označených ve výroku II., uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 526,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví každého z účastníků ty movité věci, které měl v držení po rozvodu manželství, do vlastnictví žalobkyně přikázal pozemky, o které se starala od roku 2009, a zůstatky na bankovních účtech přikázal žalovanému. Souhlasil i se zjištěním hodnoty přikazovaných věcí. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na „vypořádání bytové jednotky č. 7/964 v budově v k. ú. D.“ s tím, že bytová jednotka byla převedena do vlastnictví žalovaného až po rozvodu manželství a nebylo prokázáno, že by na zaplacení kupní ceny byly použity společné finanční prostředky. Na rozdíl od soudu prvního stupně „přihlédl“ při vypořádání společného jmění k částce 100.000,- Kč, kterou žalovaný získal za převod obchodního podílu ve společnosti CCC AUTOMOBILE, s. r. o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od §237 odst. 1 písm. a), c) občanského soudního řádu a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, které nevypořádaly právo nájmu k bytové jednotce. Za trvání společného nájmu manželů byla ze strany Města Dobřany učiněna nabídka na převod bytu, kterou oba účastníci jako manželé přijali. Právo na převod bytu měly proto soudy vypořádat jako penězi ocenitelnou hodnotu. Nesprávný je závěr soudů, podle kterého žalobkyně odchodem ze společné domácnosti ztratila postavení „společného nájemce“, a tedy i právo na vypořádání společného nájmu. Soudy se vůbec nezabývaly tvrzením žalobkyně, že společnou domácnost opustila společně s dětmi poté, co ji a její dceru žalovaný fyzicky napadl. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku III. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů (dále jen „SJM“) a k pravomocnému rozhodnutí o jeho vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. září 2012 a dovolání bylo podáno dne 21. prosince 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícím co do dovoláním napadeného závěru o vypořádání „převodu bytové jednotky“ a nemůže být proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je však přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má v této části po právní stránce zásadní význam, když nerespektuje judikaturu dovolacího soudu.
K obsahu a ocenění majetkového práva na převod obecního bytu do vlastnictví nájemce se dovolací soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, ze kterého vyplývá, že právo nájemců na koupi obecního bytu je právem majetkovým, a jako takové má určitou hodnotu, kterou je třeba vypořádat, pokud ji některý z účastníků učiní předmětem řízení o vypořádání SJM. Při oceňování práva na převod obecního bytu do vlastnictví nájemce nelze vycházet z ceny bytu. Nejde totiž o zákonný nárok a není nikdy zcela jasné, zda se převod opravdu uskuteční. Privatizace obecních bytů je zpravidla úplatná, takže při ocenění práva je třeba přihlédnout i k částce, která má být zaplacena, jakož i k tomu, že byt je zatížen právem nájmu nabyvatele, kterému též svědčí předkupní právo. Cena tak nemůže být stejná jako cena vlastnického práva ke stejnému bytu, navíc nezatíženému právem nájmu bytu; musí být přiměřeně snížena.
Jestliže tedy odvolací soud k majetkovému právu na převod bytu do vlastnictví při vypořádání SJM vůbec nepřihlédl, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu