ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3929.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3929/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská Třída 451/11, proti žalovanému M. T., zastoupenému JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská 1495, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočce v Havířově pod sp. zn. 112 C 27/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, č. j. 11 Co 698/2013-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně JUDr. Ilony Křížkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 112 C 27/2012-244, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem - domu č. p. postavenému na pozemku parc. č. 3545/1 a k pozemkům parc. č. 3545/1 a parc. č. 3545/2, vše v k. ú. P. u O., zapsaným na listu vlastnictví č. 281 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná, a nařídil jejich prodej s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že každému připadne jedna polovina z tohoto výtěžku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobkyni právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. 11 Co 698/2013-274, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem - pozemku parc. č. 3545/1, jehož součástí je dům č. p. a k pozemku parc. č. 3545/2, vše v k. ú. P. u O., obci O., zapsaným na listu vlastnictví č. 281 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že každému z nich připadne jedna polovina výtěžku. Ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ve shodě s jeho rozhodnutím žalobkyni právo na jejich náhradu nepřiznal a rozhodl o tom, že ani stát nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 100 % náhrady nákladů odvolacího řízení, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením soudu prvního stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 13. června 2014, č. j. 112 C 27/2012-313, stanovil výši nákladů odvolacího řízení částkou 12 826,- Kč. Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 31. července 2014, č. j. 11 Co 481/2014-326, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví zamítne, nebo podílové spoluvlastnictví nezruší, nebo podílové spoluvlastnictví zruší a nemovitosti přikáže do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že žalovaný bude povinen vyplatit žalobkyni vypořádací podíl, od něhož budou odečteny částky, které již žalobkyni uhradil, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání pro nesplnění podmínky zakotvené v §241 o. s. ř. odmítnuto, jinak aby bylo zamítnuto s tím, že se ztotožnila se závěry nalézacích soudů.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel má v daném případě za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou dovolací soud dosud neřešil a touto otázkou je podle něj „výklad projevené vůle s platností a účinností právních úkonů, provedených v ne zcela přesné zákonné formě s ohledem na vývoj platného práva, kde by se již neměl uplatňovat dnešní předpojatý formalismus týkající se právě platnosti některých právních úkonů. Zákon totiž nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet k jeho smyslu“.
Obsah dovolacích námitek pak tvoří především nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná dohoda o vypořádání jejich majetkového společenství. V tomto směru dovolatel tvrdí, že soud měl žalobu zamítnout podle §142 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť byl společný majetek vypořádán na základě dohody uzavřené mezi účastníky při rozvodu v roce 2005. Podle ní měla žalobkyně darovat svůj spoluvlastnický podíl synovi M. T., za což jí měl žalovaný poskytnout 380 000,- Kč. Skutečnost, že nikdy nedošlo k přepsání spoluvlastnického práva k takto darovanému podílu do katastru nemovitostí, je podle názoru dovolatele pouhou formalitou.
Podle §150 odst. 1 obč. zák., dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. pak vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Nestačí proto, aby byla uzavřena darovací smlouva na převod spoluvlastnického podílu, jak dovozuje dovolatel, navíc s úplně jiným subjektem (jejich synem), než je účastník vypořádávaného majetkového společenství.
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je tedy zjevné, že pokud dovolatelem tvrzená dohoda o vypořádání majetkového společenství účastníků nevyústila ve lhůtě tří let od zániku manželství ve vklad práva do katastru nemovitostí, platí podle §150 odst. 4 obč. zák. zákonná domněnka, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků a jejich podíly jsou stejné. Tak tomu bylo i v tomto případě a závěry soudů obou stupňů jsou v tomto směru správné.
V souladu s judikaturou dovolacího soudu řešily soudy i otázku vypořádání podílového spoluvlastnictví, a proto přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky dovolatele týkající se závěru odvolacího soudu o prodeji nemovitostí ve veřejné dražbě. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při prodeji ve veřejné dražbě bude nemovitost prodána za nejnižší možnou cenu a za získané prostředky odpovídající náhradní bydlení nepořídí. V domě s ním navíc bydlí i jeho dcera a hodlal v ní bydlet i syn. Soudy podle něj měly vyhovět jeho návrhu na přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví s tím, že bude povinen žalobkyni vyplatit polovinu reálné hodnoty nemovitostí po odečtení již vyplacené částky 380 000,- Kč a dalších jím vynaložených nákladů.
Judikatura dovolacího soudu vychází z ustáleného závěru, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. rozhodnout o způsobu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610 (dále jen „Soubor“)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
V rozsudku ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, dovolací soud judikoval (podobně viz nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, II. ÚS 494/03); „Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost přiměřenou náhradu zaplatit“
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, uveřejněném v Souboru č. C 6545, se uvádí, že předpoklad „nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků“ stanovený v §142 odst. 1 obč. zák. [dnes v §1147 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] pro třetí způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. prodej věci a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit. Takový postup zajišťuje, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající výši jeho podílu z výtěžku získaného prodejem věci, a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně.
Konečně v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 (uveřejněném pod č. C 3422 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „přiměřenou náhradou ve smyslu §142 odst. 1 obč. zák. (dnes §1147 o. z.) se rozumí peněžní částka ve výši odpovídající podílu spoluvlastníka z tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Jde tedy o peněžní náhradu za spoluvlastnický podíl a právo spoluvlastníka na tuto náhradu nemůže být v rozporu s dobrými mravy. To vyplývá i z čl. 11 odst. 1 Listiny práv a svobod, který stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“.
Jestliže v dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že reálné rozdělení nemovitosti není s ohledem na finanční situaci účastníků dobře možné a majetkové poměry by rovněž neumožnily ani jednomu z účastníků zaplatit zbývajícímu spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za jeho spoluvlastnický podíl, a rozhodl proto o prodeji nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek se mezi účastníky rozdělí (viz §1147 o. z.), nepovažuje dovolací soud závěry odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené. Dovolací soud připomíná, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví měl zohlednit majetkové poměry žalovaného a využít ustanovení §150 o. s. ř. Argumentuje tím, že k soudnímu řízení nezavdal příčinu a že pro něj placení stanovených nákladů řízení představuje nepřiměřeně tvrdé opatření, neboť jeho jediným zdrojem příjmu je invalidní důchod,
Podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 (www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dále k ustanovení §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
V dané věci soud prvního stupně rozhodl o plném procesním úspěchu žalobkyně, ale náhradu nákladů řízení jí v souvislosti s aplikací §150 o. s. ř. nepřiznal s odůvodněním, že míru úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků považoval za srovnatelnou s ohledem na to, že způsob vypořádání určený soudem byl učiněn zejména s přihlédnutím ke znaleckému posudku. K tomu zohlednil i nepříznivé majetkové poměry žalovaného a skutečnost, že by byl zavázán platit náklady řízení žalobkyni, která byla zastoupena ustanovenou advokátkou a náklady za její zastoupení nese stát. Jestliže odvolací soud již důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch dovolatele neshledal a uvedl, že bylo procesním rizikem dovolatele, jestliže podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry byly správné a přesvědčivé, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu