ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2288.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2288/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. P. , zastoupeného JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Havlíčkova 20, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 10, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 131/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2012, č. j. 15 Co 463/2012-475, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Evy Kubikové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2012, č. j. 6 C 131/2007-408, ve výroku I. zřídil věcné břemeno cesty přes pozemek parc. č. 746 ve vlastnictví žalovaného ve prospěch vlastníka budovy, nacházející se na pozemku parc. č. st. 119, to vše v katastrálním území H., obci D. Ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě za zřízení věcného břemene částku ve výši 7 900,- Kč. Ve výrocích III. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. září 2012, č. j. 15 Co 463/2012-475, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud změnil výroky III. a V. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval §151o občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“). Podle jeho názoru bylo povinností soudu zjišťovat, zda je možný jiný přístup k budově žalobce než přes jeho pozemek. Připomněl, že ustanovení §151o obč. zák. lze aplikovat jen tehdy, pokud k budově není jiný přístup než přes pozemek souseda, který má být věcným břemenem zatížen. Má za to, že odvolací soud věc z tohoto pohledu nezkoumal.
Poukázal na to, že původně byl vlastníkem pozemku parc. č. 119 a na něm umístěné budovy č. e. 9 stát. Prodejem budovy vznikl nedostatek přístupu, který však měl řešit stát jako vlastník pozemku, jemuž patřily i sousední pozemky. V dovolání odkázal na své podání ze dne 27. srpna 2012, které zaslal odvolacímu soudu, jehož výňatek odcitoval v dovolání. Poukazoval na povahu pozemku, který je zahradou spojenou s dalším dovolatelovým pozemkem parc. č. 739, v katastrálním území H., obci D., se kterým tvoří jednotný celek. Pozemek parc. č. 746, který má být věcným břemenem zatížen, navíc vznikl chybou v katastrálním operátu a je nesprávně veden v katastru nemovitostí jako ostatní plocha. Pokud by přes tento pozemek mělo být zřízeno věcné břemeno práva cesty, musely by být na pozemku provedeny rozsáhlé úpravy. Podle názoru dovolatele je navíc k předmětné budově dán přístup přes pozemek parc. č. 30/1 v katastrálním území H., obci D. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Otázka předpokladů aplikace §151o odst. 3 obč. zák. byla v praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od této praxe neodchýlil. Podle názoru žalobce k budově není možný jiný přístup než přes pozemek žalovaného. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uplatnění požadavku na zřízení věcného břemene došlo před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. září 2012, projednal dovolací soud dovolání dovolatele a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nezakládá.
Dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla zakládat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a tato se nepodává ani z dovolání. Jeho obsahem není nic, co by mohlo založit úsudek o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí.
Podstata dovolání je - ve vedle obecného popisu skutkové situace a vzájemných vztahů účastníků – ve vyjádření nesouhlasu žalovaného se závěrem nalézacích soudů, že přístup ke stavbě žalobce nelze zajistit jinak, než přes pozemek žalovaného. Tato výhrada je však kritikou skutkových zjištění nalézacích soudů a výhradou vůči hodnocení dokazování, neboť nalézací soudy měly podle dovolatele dospět ke zjištění, že žalobce má zajištěn přístup ke své stavbě jinak než přes pozemek žalovaného (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2357/2012, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Výhrady skutkové povahy ani výtky vůči procesu hodnocení dokazování však přípustnost dovolání v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšnému žalobci v dovolacím řízení vznikly náklady, na jejichž náhradu má nárok.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobce advokátkou) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u žalobce z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25 000,- Kč podle §7 bodu 3. ve spojení s §9 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2 100,- Kč.
Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§11 odst. 1 písm. k) ve spojení s 13 odst. 3 vyhlášky) představuje 2 400,- Kč a s náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. činí celkem 2 904,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby žalobci nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 2 904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. července 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu