ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4007.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4007/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti žalované L. N., zastoupené Mgr. Petrem Kvapilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 14/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. 16 Co 184/2013-89, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 18 C 14/2011-77, zamítl návrh žalobce, aby soud vypořádal zaniklé společné jmění účastníků. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 22. května 2013, č. j. 16 Co 184/2013-89, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce navrhuje, aby dovolací soudu zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 1959/2009). Odvolací soud v této věci odvolacímu návrhu žalobce plně vyhověl. Pokud by dovolací soud dovolání vyhověl a zrušil by rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně (to ovšem již bylo zrušeno, takže z právního hlediska neexistuje), nastal by stejný stav, jaký byl nastolen napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
Žalobce zjevně podává dovolání proto, že není spokojen s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, byť – posuzováno z hlediska výroku rozhodnutí – bylo jeho dovolání plně vyhověno. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (§236 odst. 2 o. s. ř).
Dovolací soud nicméně poznamenává, že závěr o tom, že dohoda o zúžení společného jmění účastníků je platná, je předčasný. Manželství účastníků bylo uzavřeno 11. 7. 1986, dohoda o zúžení SJM byla uzavřena 19. 4. 2007 a manželství bylo rozvedeno (jak tvrdí žalobce k návrhu žalované) pravomocně k 3. 12. 2009. Žalobce již v žalobě tvrdil, že ji uzavřel v době, kdy měl vážné zdravotní problémy, bral antidepresiva a sedativa a byl nucen užívat přístroj pro noční dýchání; žalovaná podle tvrzení žalobce vyvíjela iniciativu, aby byl společný majetek převeden na ni a aby tak bylo vyloučeno dědění dětí žalobce z prvního manželství; z toho žalobce dovozoval, že jeho vůle se utvářela natolik vadně, že šlo o úkon neplatný. Z listinného důkazu – posudku znalce PhDr. Petra Goldmanna - se podává, že osobnost žalobce je „strukturována psychastenicky, tedy se zvýšenou psychickou křehkostí. K této struktuře typicky patří snížená schopnost odolávat stresujícímu tlaku a snížená schopnost hledat a nalézat asertivní strategie řešení zátěže. Z toho vyplývá jeho křehká adaptabilita, včetně sugestibility a citlivosti na tlak okolí“. Soud prvního stupně však přičetl, vzhledem ke zjištěným okolnostem, chování žalobce při uzavření smlouvy, kterou se v podstatě zbavil svého majetku, jeho lehkomyslnosti.
Jednání, kterým se někdo zbavuje svého majetku ve prospěch jiného, je neobvyklé, a to i v manželství (byť samo o sobě není neplatné – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003); pokud k němu dochází, má zpravidla nějaký přijatelný motiv (např. manžel opouštějící rodinu kvůli mimomanželskému vztahu tak reflektuje újmu, kterou svým bližním působí). V dané věci soudy nezjistily žádný přijatelný motiv, který by žalobce k uzavření uvedené dohody vedl; naopak vyšlo najevo, že žalobce je osobou psychicky křehkou, neasertivní, a že v době uzavření dohody měl psychické a další zdravotní problémy. Tato okolnost byla právně významná.
Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval lichevní smlouvy; nicméně judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Za takovou smlouvu lze označit i případ, kdy jedna strana dohody o zúžení SJM ve svůj prospěch využije vědomosti o psychickém stavu (včetně zvýšené psychické křehkosti a špatného psychického stavu, který může sám o sobě vést ke snaze vyhnout se konfliktům s okolím) a uzavře dohodu, podle které se jí dostane prakticky vše, co tvořilo společný majetek. Je přitom předpoklad, že manželka žalobce si musela být jeho psychického stavu vědoma.
Ani kdyby šlo ze strany žalobce o „pouhé“ lehkomyslné jednání (což lze těžko posoudit bez přihlédnutí k jeho tehdejšímu zdravotnímu stavu a ke struktuře jeho osobnosti), pak by to nevylučovalo posouzení dohody jako neplatné ve smyslu shora uvedeném. „Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010, nyní viz též §1796 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).
Přes uvedený názor dovolacího soudu o předčasnosti (resp. neúplnosti) právního hodnocení dohody soudy v nalézacím řízení se dovolání jako subjektivně nepřípustné odmítá; dovolací námitku a na ni navazující uvedené právní hodnocení dovolacího soudu však může žalobce uplatnit v dalším řízení. V případě, že soudy shledají dohodu o zúžení SJM za neplatnou, otevře se i cesta k vypořádání vnosů do výlučného majetku žalované, pokud je žalobce k vypořádání včas a řádně navrhl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu