ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.405.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 405/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. H. , zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalované P. H. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 71/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2014, č. j. 20 Co 46/2014-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 17 C 71/2011-161, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce závazek ve výši 27 000,- Kč vůči J. Š. a závazek ve výši 18 500,- Kč vůči Smart Capital a. s. (výrok I.), přikázal do výlučného vlastnictví žalované závazek ve výši 13 750,- Kč vůči Smart Capital a. s. a závazek ve výši 25 166,- Kč vůči ČEZ Prodej s. r. o. (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vypořádání závazku vůči zemřelé A. S. ve výši 36 000,- Kč (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 3 292,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. března 2014, č. j. 20 Co 46/2014-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny nebo byly řešeny jen nedostatečně. Trvá na tom, že částka 18 500,- Kč poskytnutá na základě smlouvy o úvěru mezi žalobcem a společností Smart Capital a. s. ze dne 18. 6. 2010 byla použita jako výživné pro dceru žalované. Jedná se proto o plnění ze společného jmění manželů na výlučný závazek žalované, a proto by měla žalovaná tuto částku nahradit. Žalobce nesouhlasí s právním názorem, že se nelze v řízení o vypořádání společného jmění manželů domáhat toho, co bylo vynaloženo k úhradě povinností plynoucích ze zákona, konkrétně k plnění vyživovací povinnosti rodiče k nezletilému dítěti. Takový názor je nespravedlivý, když nevidí důvod, proč by se mělo rozlišovat, zda výlučný závazek jednoho z manželů vznikl ze zákona nebo ze smlouvy, obojí má stejný ekonomický dopad. Odvolací soud pochybil, když nepředvolal jím navržené svědky, kteří mohli dosvědčit, že částka 18 500,- Kč byla použita právě na výživné pro dceru žalované. Také dostatečně nezhodnotil výpovědi svědků, kteří vyslechnuti byli. Pokud by tak učinil, musel by žalobě vyhovět. Závěrem žalobce odkazuje na podání ze dne 28. 4. 2014, které bylo doručeno přímo Nejvyššímu soudu, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. března 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 28. dubna 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce předložil dovolacímu soudu otázku, zdali se lze v řízení o vypořádání společného jmění manželů domáhat vypořádání toho, co bylo vynaloženo k úhradě povinnosti na zaplacení výživného.
Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud ČSR již v rozsudku ze dne 23. srpna 1973, sp. zn. 3 Cz 39/73, dovodil, že „při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví lze z hlediska ustanovení §150, věta druhá, o. z. přihlédnout jen k vydáním, která těmto zákonným podmínkám vyhovují. Půjde především o vydání, která byla vynaložena na již existující majetek jednoho z manželů (např. na opravu chaty nebo domu, který je jeho výlučným vlastnictvím), nebo na to, aby si jeden z nich opatřil věc, která slouží výhradně jeho potřebám, zejména půjde-li o náklady, které přesahují možnosti dané majetkovými poměry manželů a které by se svou výší mohly nepříznivě odrazit na způsobu jejich života nebo na jejich životní úrovni. Nelze se však v rámci vypořádání a v rámci tohoto zákonného ustanovení domáhat náhrady toho, co bylo (zpravidla s vědomím či souhlasem druhého manžela) vynaloženo na opatření věcí, které slouží běžné osobní potřebě nebo ke krytí jeho běžných povinností (např. běžné ošacení, obutí, běžné kulturní a společenské potřeby, náklady na provoz motorového vozidla, které je sice vlastnictvím jednoho z manželů, je však užíváno oběma apod.) nebo ke krytí povinností, které vyplývají přímo ze zákona (např. plnění vyživovací povinnosti vůči rodičům, dětem apod.) bez ohledu na to, zda jde o povinnost plněnou na základě rozhodnutí příslušného orgánu nebo dobrovolně. K těmto nákladům, pokud nedosahují mimořádné výše nebo pokud pro to nejsou jiné mimořádné důvody, které by odůvodnily jiný postup, nelze z hlediska ustanovení §150, věta druhá, o. z. zásadně přihlížet“.
Závěry o nemožnosti vypořádání částky vynaložené ze společného jmění manželů na úhradu zákonné povinnosti jsou uplatnitelné i v rámci vypořádání společného jmění manželů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1113/2007 (uveřejněné pod č. C 7 476 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 3082/2011 (uveřejněné pod č. C 12 677 v Souboru)], přičemž základ právní úpravy obsažený v zákoně č. 40/1964 Sb. (§149) a v zákoně č. 89/2012 Sb. (§742) je shodný. Případy mimořádné tvrdosti je možné odstranit prostřednictvím tzv. disparity vypořádacích podílů. V posuzovaném případě však soudy obou stupňů důvody pro uplatnění disparity neshledaly a ani sám dovolatel uplatnění disparity nenavrhl, a proto rozhodnutí soudů obou stupňů v této otázce zjevně obstojí. Navíc částka 18 500,- Kč nepředstavuje svou výší mimořádný náklad a dovolací soud neshledal žádné mimořádné důvody, které by vypořádání této částky opodstatňovaly; takové důvody ostatně nenaznačuje ani sám dovolatel.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani tvrzené vady, jichž se měl dopustit odvolací soud tím, že odvolací soud neprovedl důkaz svědeckou výpovědí žalobcem navržených svědků a že nedostatečně zhodnotil výpovědi svědků, kteří vyslechnuti byli.
Podle občanského soudního řádu ve znění od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezil, a proto v této fázi dovolacího řízení není dovolací soud oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu