ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4742.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4742/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 2, proti žalovanému F. H. , zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 15 C 159/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2014, č. j. 71 Co 225/2014-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2014, č. j. 71 Co 225/2014-114, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 15 C 159/2012-91, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti garáže bez č. p. na pozemku parc. č. 2216 (dále jen „garáž“) zapsané v katastru nemovitostí pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště v Krnově na LV č. 5368 pro obec K., k. ú. O. (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 6 712,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a povinnost nahradit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 243,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Podle soudu prvního stupně žalobkyně garáž nenabyla na základě kupní smlouvy ze dne 14. 8. 1979, a to pro neplatnost smlouvy z důvodu její neurčitosti a z důvodu chybějící registrace státním notářstvím. Žalobkyně garáž nenabyla ani na základě jí tvrzeného vydržení, neboť nebyla v objektivní dobré víře, že je její vlastnící. Žalobkyně sice podle svých slov měla nabýt garáž v roce 1979, daň z nemovitostí nicméně začala platit až v roce 1993. Do roku 2012 neprojevila žádný zájem a žádnou aktivitu směřující ke zjištění, zda jí tvrzená kupní smlouva byla zanesena do katastru a přes obecnou vědomost o potřebě registrace smluv o převodu nemovitostí státním notářstvím smlouvu k registraci nepředložila. Žalobkyně tak nejednala s obvyklou péčí vlastníka, kterou lze při správě vlastnictví po vlastníkovi žádat ke zjištění a zajištění vlastnického práva a jeho rozsahu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. června 2014, č. j. 71 Co 225/2014-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí garáže (výrok I.), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 716,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 14 019,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že kupní smlouva ze dne 14. 8. 1979 je absolutně neplatná pro její nesrozumitelnost a chybějící registraci státním notářstvím, nesouhlasil však s tím, že žalobkyně vlastnické právo ke garáži nevydržela. Od uzavření, byť neplatné smlouvy, se žalobkyně chovala jako vlastnice, její vlastnické právo respektoval i samotný žalovaný, když garáž užíval toliko s jejím svolením, a poté, co žalobkyně žádala v roce 2002 vrácení klíčů, jí klíče vrátil. Skutečnost, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník garáže, je pro právní posouzení věci irelevantní, pokud k zápisu do katastru došlo toliko na základě prohlášení žalovaného. Žalobkyně na rozdíl od žalovaného prokázala (byť neplatný) nabývací titul, přičemž z pohledu odvolacího soudu je nepodstatné, jak došlo k vybudování garáže – zda přestavbou či jejím novým zhotovením, neboť žalovaný prokazatelně stavebníkem být nemohl. Od roku 1979 byla žalobkyně přesvědčena, že vlastnické právo ke garáži nabyla a takto žila v přesvědčení až do roku 2012. Žalobkyně tudíž splnila podmínku desetileté vydržecí doby, a vlastnictví ke garáži tak vydržela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že se žalobkyně od uzavření neplatné kupní smlouvy chovala jako vlastnice a že její vlastnické právo respektoval. Naopak soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů uzavřel, že tvrzení žalobkyně ohledně původu stavby jsou rozporná, když z dokazování nebylo jednoznačně zjištěno, kdo z účastníků a kdy spornou nemovitost nabyl. Především poukazuje na výslechy svědků R., B. a M. a následně uvádí, že závěry odvolacího soudu nemají oporu ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně a aniž by odvolací soud provedl další dokazování, nebylo možno k takovýmto závěrům dojít. Dále žalovaný namítá, že žalobkyně nemohla být s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4181/2008, v dobré víře, že je vlastnicí garáže, neboť svou dobrou víru nemohla opírat o smlouvu, která nebyla registrována státním notářstvím. Sporná je i samotná faktická držba. Odvolací soud se podle jejího názoru nevypořádal s otázkou vzniku oprávněné držby žalobkyně, běhu vydržecí doby a jejího uplynutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrné, kdy mělo k počátku běhu vydržecí doby dojít. Naopak žalovaný se ke sporné garáži choval jako vlastník, uzavřel s vlastníkem pozemku nájemní smlouvu, hradil náklady na elektrickou energii apod. Sama žalobkyně začala usilovat o zápis jejího údajného vlastnického práva do katastru nemovitostí až poté, co do něj byl zapsán jako vlastník žalovaný. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasí. Žalovaný podle jejího názoru v podstatě namítá, že kupní smlouva ze dne 14. 8. 1979 je absolutně neplatná, protože nebyla registrována tehdejším státním notářstvím, a dále polemizuje s názorem odvolacího soudu, který přisvědčil žalobkyni, že nabyla vlastnické právo ke garáži vydržením. Žalobkyně dále shrnuje skutkový stav tak, jak se podle ní udál, přičemž dospívá k závěru, že skutkové okolnosti svědčí o její dobré víře a nikoliv žalovaného. S ohledem na uvedené považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva žalobkyně vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. června 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v první řadě namítá, že závěry odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva žalobkyní nemají oporu ve skutkových zjištěních soud prvního stupně. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolatel v této souvislosti nevymezil otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Ostatně dovolatel uplatňuje dovolací důvod, „že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, který však od 1. ledna 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (§241a o. s. ř.).
Taktéž v souvislosti s dalšími námitkami vyjma námitky směřující proti oprávněnosti držby dovolatel řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.
Dovolatel však namítal, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4181/2008, posoudil otázku oprávněné držby, když od smlouvy o převodu nemovitostí, která nebyla registrována státním notářstvím, není možné odvozovat objektivní dobrou víru.
Tato námitka je důvodná, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).“
Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), dovodil, že „pokud se ujal někdo v roce 1974 držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti, i když subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Požadavek registrace smlouvy byl v občanském zákoníku jasně a jednoznačně vymezen.“ K tomuto rozsudku se dovolací soud ve své následné judikatuře opakovaně přihlásil a své závěry precizoval, jak je patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4181/2008 (uveřejněného pod č. C 9328 v Souboru). V tomto rozsudku dovolací soud dovodil, že „v případě, kdy titulem držby byla převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím přede dnem 1. 1. 1993, mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím“.
Při aplikaci uvedených závěrů v poměrech projednávané věci je tedy zřejmé, že pokud žalobkyně odvozovala svou dobrou víru toliko od kupní smlouvy ze dne 14. 8. 1979, která nebyla registrována státním notářstvím, ačkoliv tak předpokládal §134 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou č. 131/1982 Sb., nemohla být v objektivní dobré víře, že je vlastnicí garáže. To platí tím spíše, jestliže odvolací soud vyšel z tvrzení samotné žalobkyně, která v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně uváděla, že kupní smlouva ze dne 14. 8. 1979 nebyla způsobilá k zápisu do "katastru nemovitostí" a ani nebyla předložena k registraci tehdejšímu státnímu notářství.
Dobrou víru žalobkyně navíc limituje i další skutečnost, a sice oběma nalézacími soudy dovozená absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 14. 8. 1979.
Ústavní soud v usnesení ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě neurčité smlouvy, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Je tomu tak proto, že právní úkon musí být určitý (§37 odst. 1 občanského zákoníku); pokud smlouva tomuto požadavku nevyhoví, musejí účastníci předpokládat, že nevyvolá zamýšlené právní důsledky, neboť jestliže je písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 občanského zákoníku i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. Držba, které se nabyvatel na základě takové smlouvy ujme, není oprávněná a nemůže vést k vydržení věci, a to ani v případě, že držitel je přesvědčen, že věc mu patří“. S těmito právními závěry se posléze ztotožnil i dovolací soud, jak je patrno například z rozsudku ze dne 7. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 1347/2009 (dostupného na www.nsoud.cz ).
Odvolací soud obecně konstatoval, že předmětná kupní smlouva byla absolutně neplatná pro nesrozumitelnost, přesto však dospěl k závěru, že tato skutečnost překážkou vydržení není, aniž by tyto své závěry ve vztahu k nesrozumitelnosti blíže rozvedl.
Dovolací soud vychází z ustáleného chápání právního úkonu jako nesrozumitelného, jestliže ani jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, co jím mělo být po slovní či jiné stránce vyjádřeno, takže druhé straně není umožněno se s tímto sdělením vyjadřujícím vůli jednajícího seznámit a chápat je. Vyjádření právního úkonu je tedy nesrozumitelné, jestliže je po jazykové stránce takového rázu, že z něj nelze zjistit obsah tohoto sdělení, přičemž tuto nejasnost nelze odstranit ani výkladem (Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 317).
V poměrech projednávané věci je zřejmé, že podle skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy nemohla být žalobkyně objektivně v dobré víře, že je oprávněným držitelem, v důsledku čehož nemohla nabýt vlastnické právo ke garáži vydržením, neboť kupní smlouva, od které odvíjela svou dobrou víru, byla neplatná pro nesrozumitelnost a nadto nebyla ani předložena k registraci státnímu notářství.
Dovolací soud obiter dictum uvádí, že pokud se v další fázi řízení neprokáže, že žalobkyně nabyla garáž vydržením či jiným způsobem, a žaloba bude zamítnuta pro nedostatek tzv. aktivní věcné legitimace, nelze z toho bez dalšího dovodit, že vlastníkem garáže je žalovaný. I žalovanému totiž musí ve prospěch jeho vlastnického práva svědčit určitý právní důvod, což podle obč. zák. ani podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník samotný zápis v katastru nemovitostí učiněný na základě prohlášení žalovaného není. To však nic nemění na pasivní legitimaci žalovaného v této věci, jestliže je jako vlastník garáže zapsán v katastru nemovitostí.
Jelikož rozsudek dovolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu