ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5106.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5106/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. R., Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalované Mgr. M. R., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 228/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 5. března 2014, č. j. 22 Co 604/2013-1031, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. ledna 2012, č. j. 10 C 228/2000-901, z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobce hodnotu členských práv a povinností spojených s nájmem družstevního bytu v P. ve výši 675 000,- Kč, v rozsudku blíže specifikované movité věci a zůstatek na účtu č. 116716-571487 u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. ve výši 85 414,- Kč a do výlučného vlastnictví žalované v rozsudku blíže specifikované movité věci, zůstatek na účtu č. 108234561/0100 u Komerční banky, a. s. ve výši 8 036,37 Kč a zůstatek na účtu č. 6608942001/7950 u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s. ve výši 109 527,12 Kč (výrok I.). Žalobci uložil zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 306 095,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. až V.).
Krajský soud v Hradci králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 22 Co 604/2013-1031, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby byly oba rozsudky nalézacích soudů „potvrzeny“.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože v dané věci bylo vypořádáváno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklé před 1. srpnem 1998, postupoval dovolací soud podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. července 1998 [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (uveřejněný pod č. 20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 5. března 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V daném případě v dovolání není především řádně uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř., neboť dovolatel pouze cituje text zákonného ustanovení §237.
Dovolatel nevymezuje ani zákonem předpokládaný dovolací důvod.
Podstatnou část dovolání totiž tvoří polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení, podle dovolatele vedoucími odvolací soud k nesprávným právním závěrům ohledně vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“). Jde především o námitky dovolatele proti závěrům odvolacího soudu o tom, že se mu nepodařilo prokázat existenci všech věcí, o kterých tvrdil, že náležely do BSM, že neprokázal rozsah tvrzených vnosů ze svého výlučného majetku do BSM, že nespecifikoval, jaké právní úkony žalované považuje za neplatné v souvislosti s nakládáním s věcmi tvořícími BSM, že ze strany žalované nebylo prokázáno zneužití BSM v neprospěch žalobce zadlužováním BSM nebo vyváděním finančních prostředků z BSM. Žalobce brojí proti hodnocení důkazů nalézacími soudy a na základě vlastní úvahy o skutkovém stavu dospívá k jinému právnímu posouzení věci. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze.
Dovolatel pomíjí skutečnost, že od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další dovolatelem tvrzené otázky procesního práva, představující vady v postupu soudů, o nichž se opět domnívá, že dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které spatřuje v tom, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi jeho námitkami tak, aby byly zjištěny veškeré sporné skutečnosti mezi účastníky ohledně majetku tvořícího rozsah BSM, že neprovedl některé důkazy a důkazy které provedl, nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti, a nezabýval se vznesenou námitkou podjatosti soudců. Dovolatel totiž i ohledně těchto námitek pouze polemizuje se skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy, resp. poukazuje na vady řízení, kterých se měly nalézací soudy dopustit. Nevymezuje přitom žádnou právní otázku, která by s tvrzenou vadou řízení souvisela.
Je-li podle §241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. ledna 2014 jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), pak z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jako se tomu stalo v posuzovaném případě, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3130/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Nadto lze podotknout, že odvolací soud se věcí podrobně zabýval, a to především jednotlivými námitkami dovolatele uplatněnými již v odvolacím (následně i dovolacím) řízení, zohlednil všechny okolnosti případu, své úvahy podrobně odůvodnil a jeho závěrům a právnímu posouzení věci nelze nic vytknout.
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu