ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.538.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 538/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovanému J. K., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 93/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 553/2013-573, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 553/2013-573, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. dubna 2013, č. j. 21 C 93/2011-474, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 21 C 93/2011 - 474, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (SJM) účastníků; ve výroku pod bodem I. mimo jiné rozhodl, že do výlučného vlastnictví žalobce připadají též nemovitosti v k. ú. H. u P., obec P., a to dům postavený na pozemku parc. č. 374, pozemek parc. č. 374, a pozemek parc. č. 375/5 v hodnotě 5 000 000,- Kč. Výrokem pod bodem II. soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 1 266 137,- Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení částky ze zaplacených záloh na znalecký posudek.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co 553/2013-573, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v odstavci 1) změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 374, jehož součástí je dům, a pozemek parc. č. 375/5 v hodnotě 3 800 000,- Kč, a stanovil, že žalovaný nabyl hodnotu ve výši 1 667 037,90 Kč. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 666 137,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky navzájem a ve vztahu ke státu.
Odvolací soud se zabýval námitkou žalovaného a jedinou spornou otázkou mezi účastníky, a to správností určení výše obvyklé hodnoty nemovitostí, které byly předmětem vypořádání společného jmění manželů. Doplnil dokazování znaleckým posudkem k současné obvyklé ceně nemovitostí ve stavu ke dni zániku SJM a rozvodu manželství, tj. k 29. 4. 2010. Znalec stanovil obvyklou cenu nemovitostí ve výši 3 800 000,- Kč; přitom vycházel ze stavu nemovitostí v době ocenění; jsou neobývané a neudržované, v současné době není o srovnatelné objekty zájem, ačkoliv je účastníci nabízeli k prodeji i prostřednictvím realitní kanceláře. Při stanovení obvyklé ceny odvolací soud přihlížel i k tomu, že společný majetek mají oba manželé užívat a udržovat společně a v daném případě se žalobkyně z domu odstěhovala, nemovitosti užíval žalovaný, nicméně jen jemu nelze klást za vinu jejich současný zanedbaný stav, neboť není zřejmé, že by žalobkyně vykonávala obvyklou správu předmětných nemovitostí a dbala o jejich údržbu a o zlepšení jejich stavu; přitom uvedené povinnosti tíží oba spoluvlastníky. Soud zohlednil i skutečnost, že nemovitosti jsou obtížně prodejné a stanovil jejich cenu částkou 3 800 000,- Kč, čímž snížil původní cenu 5 000 000,- Kč, ze které vycházel soud prvního stupně. Vzhledem k výše uvedenému se snížila i hodnota majetku nabytého žalovaným a v důsledku toho i výše vypořádacího podílu na částku 666 137,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť při stanovení hodnoty vypořádávaných nemovitostí vycházel z jejich současného stavu a nikoliv ze stavu ke dni zániku společného jmění manželů, ze kterého vycházel soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda při vypořádání společného jmění manželů je při oceňování rozhodný stav nemovitostí ke dni zániku společného jmění manželů nebo je rozhodný jejich současný stav.
Žalobkyně poukazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je nutné při stanovení ceny věci pro účely vypořádání společného jmění manželů vycházet z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu ke dni zániku společného jmění. V tomto směru konkrétně odkazuje na rozsudek ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný výlučně sám nemovitosti užíval ještě před rozvodem manželství, ale i po něm, a to tak, že v nemovitostech nejenom bydlel, ale i podnikal, s čímž žalobkyně souhlasila. Proto také byly nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Odvolací soud při rozhodování o ceně předmětných nemovitostí neuvedl konkrétně k jakému okamžiku je oceňován stav nemovitostí. Uvedl pouze, že je oceňován „současný stav“. Důvod pro přezkoumání ceny nemovitostí spatřoval v delší době od vydání rozhodnutí soudem prvního stupně, přitom od rozhodnutí soudu prvního stupně do prvního jednání nařízeného odvolacím soudem uplynulo pouze osm měsíců. Pokud poukazoval na to, že se žalobkyně měla podílet na údržbě nemovitostí, měl též přihlédnout k tomu, že žalobkyně nemovitosti neužívala a užíval je žalovaný bez jakéhokoliv protiplnění. Skutečnost, že se dosud nepodařilo najít zájemce o koupi nemovitostí, nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu. Odvolací soud měl v tomto směru zohlednit i to, že nemovitost byla po rozvodu manželství účastníků zatížena několika exekucemi vedenými pro výlučné závazky žalovaného vzniklé po rozvodu manželství, což mohlo vést k její horší prodejnosti.
Žalobkyně má též za to, že odvolací soud při svém rozhodování porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí (§118a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Odvolací soud ustanovil znalce Ing. Čiperu a uložil mu, aby určil obecnou cenu nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku společného jmění manželů, ale v současném stavu cen nemovitostí. Následně však vynesl rozsudek, ve kterém vyšel z ceny nemovitostí podle jejich současného stavu. Rozhodl tak, aniž by předem účastníky seznámil se změnou svého náhledu a případně je vyzval k doplnění skutkových tvrzení a důkazů. Takové rozhodnutí lze považovat za překvapivé. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že skutečnosti uvedené v dovolání nejsou pravdivé, neboť soudem ustanovený znalec stanovil cenu nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku společného jmění manželů, nevycházel ze současného stavu, ale ceny korigoval s ohledem na situaci na současném realitním trhu. Dům nebyl v době zániku společného jmění manželů dokončený a není plně dokončený dodnes, neboť na to žalovaný nemá dostatek finančních prostředků. Se žalobkyní se na vypořádání marně snažil dohodnout. Špatnou prodejnost domu zavinilo, že dům nebyl nikdy dokončen, a nikoliv exekuce, které na něj podávala i žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, pouze by potřeboval, aby výplata vypořádacího podílu byla rozložena do delšího časového období z důvodu jeho tíživé finanční situace.
Žalovaný poukazuje na to, že v řízení nebyl z finančních důvodů zastoupen advokátem a sám nemá právnické vzdělání, proto nebránil svá práva vždy odpovídajícím způsobem a nebyly mu započteny všechny vnosy. Žalobkyně do manželství ani do jejich podnikání nepřinesla žádné finanční prostředky.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4726/2014).
V dané věci při ocenění vypořádávané nemovitosti soud vyšel ze závěrů znalce Ing. Ivana Čipery; ten při jednání u odvolacího soudu uvedl, že „vzhledem k současnému stavu nemovitostí a vzhledem k současným cenám činí obvyklá cena nemovitostí 3.800.000,- Kč“ (č. l. 568).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaném pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se s odkazem na starší judikaturu uvádí: „Při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. Nicméně Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí poznamenal: „Nejde-li o přírůstky věci, lze z uvedené zásady, s ohledem na právní režim věcí, jež jsou v zaniklém, avšak dosud nevypořádaném BSM, připustit v podstatě dvě výjimky. První z nich je pokles ceny věci v důsledku jejího neudržování a neužívání oběma účastníky (pokud ovšem tento stav nezavinil výlučně jeden z nich) - srov. rozhodnutí publikované pod č. 23 v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu z roku 1989. Druhou pak je případ, kdy by cena věci vzrostla jejím zhodnocením ze zdrojů BSM, např. v důsledku investic ze společných úspor účastníků“. Nadměrné poškození představuje výrazný kvantitativní či kvalitativní zásah do podstaty věci, v jehož důsledku dojde k podstatnému snížení její hodnoty; o to zpravidla nepůjde, jestliže snížení ceny je nižší než 10 % (ve srovnání s cenou, která by byla dosažena nebýt poškození či opotřebení); vždy je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3711/2011).
Vyjít při ocenění ze stavu v době zániku SJM tak není možné ani v případě, že věc byla poškozena či zničena živelní pohromou, bez zavinění některého z účastníků.
Uvedený právní názor pak Nejvyšší soud upřesnil v rozsudku ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, publikovaném v Právních rozhledech č. 11/2008, takto: „Zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008).
V projednávané věci užíval nemovitost po zániku společného jmění (a nebylo zjištěno, že by šlo o užívání úplatné) jen žalovaný; žalobkyně se odstěhovala v roce 2009 a soud prvního stupně v rozsudku z 10. 4. 2013 uvedl, že nemovitosti „do současné doby byly užívány žalovaným“; odvolací soud již uvádí, že nemovitosti jsou „neobývané a neudržované“. Za této situace mělo být postaveno najisto, dokdy žalovaný nemovitosti užíval a zda a kdy k „nadměrnému, mimořádnému“ zhoršení jejich stavu došlo; pokud snad v této souvislosti strany nesplnily povinnost tvrzení a povinnost důkazní, mělo se jim dostat od soudu poučení ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř.
Bylo-li tomu tak, že fyzický stav nemovitostí se podstatně zhoršil v době, kdy je výlučně užíval žalovaný, měl by v zásadě nést důsledky tohoto stavu a nemovitost by se pro účely vypořádání SJM měla ocenit podle stavu v době zániku SJM. Ovšem ani v případě, že žalobkyně nemovitost již neužívala, není vyloučeno, že i ona se mohla podílet na zhoršení jejího stavu. K takovému závěru však nelze dojít jen na základě obecného konstatování, že i ona měla společný majetek užívat a udržovat (§145 odst. 2 obč. zák.); jestliže nemovitosti užíval bezúplatně (a prozatím nebyl zjištěn opak) žalovaný, byla jejich běžná údržba na něm, ledaže by byly prokázány či vyšly najevo skutečnosti, pro které by takovou péči bylo možno v konkrétním případě požadovat i po žalobkyni. Jestliže snad později nemovitosti opustil i žalovaný, bude třeba opět vážit, zda a jaká opatření, a to i vzhledem k žalobkyni učinil, a podle toho zvážit míru odpovědnosti stran za výsledný stav. Dojde-li soud k závěru, podloženému konkrétními skutečnostmi, že na tomto stavu měla nezanedbatelný podíl i žalobkyně, resp. (hypoteticky) že jej nelze přičíst žádnému z účastníků, ocení nemovitosti podle jejich stavu v době vypořádání; pokud by šlo o stav přičitatelný jen žalovanému, nemovitosti by se ocenily podle stavu v době zániku SJM.
Jestliže odvolací soud v dané věci pominul výše uvedenou judikaturu a aniž zjistil podmínky pro uplatnění výjimky z judikaturního pravidla o oceňování pro účely vypořádání SJM, ocenil nemovitosti podle stavu v době vypořádání SJM, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolacímu vyjádření žalovaného se uvádí, že dovolací soud je vázán dovolacími námitkami, a protože dovolání podala jen žalobkyně, nemůže se zabývat otázkou, zda v řízení nebyl porušen zákon v jeho neprospěch. Tyto námitky však bude moci při splnění zákonných podmínek uplatnit v dalším řízení. Neumožňuje-li mu, jak tvrdí, jeho majetková situace v řízení účinně hájit jeho práva, pak za podmínek §138 o. s. ř. může požádat o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení. Návrh na rozložení plnění do splátek bude moci uplatnit v dalším řízení; v této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3781/2012 (viz např. www.nsoud.cz ) a další judikaturu tam uvedenou, která se zabývá i problematikou prostředků na vyplacení vypořádacího podílu. Soud prvního stupně při zvažování způsobu vypořádání přihlédne i k právnímu názoru, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2846/2012. Soud prvního stupně sice správně poukázal na skutečnost, že přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví by v této věci jen vedlo k dalšímu sporu o jeho zrušení a vypořádání, nicméně nevzal plně v úvahu skutečnost, že v takovém sporu by již soud mohl nařídit prodej nemovitosti a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky (§142 odst. 1 obč. zák., poslední věta), což s přihlédnutím ke konkrétním majetkovým poměrům účastníků může představovat nejpřiměřenější řešení jejich situace. Je ovšem třeba účastníky upozornit, že dohodou nebo soudním smírem by se vyhnuli dalšímu, potencionálně dlouhému a nákladnému sporu se zatím nejistým výsledkem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle §243d o. s. ř. (zejména je třeba provést dokazování k užívání nemovitostí). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že ve věci bude třeba provádět další dokazování, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu